Cenou Jiřího Ortena jsou od roku 1987 oceňovány básnické a prozaické knihy začínajících autorů, kteří ještě nedovršili třicátý rok života. Anna Sedlmajerová (nar. 1996) se sbírkou básní Bizarrum multiflorum (2022) sice není laureátkou letošního 36. ročníku, nicméně jí už navždy bude patřit velký úspěch v podobě nominace do užšího výběru.

Na rozhraní světů

Třetí svazek edice Mlat nakladatelství Větrné mlýny je doprovázen textem, který čtenáře informuje o tématech autorčiny poezie. Mimo jiné uvádí, že Sedlmajerová ověřuje prazákladní lidské mýty. To, že jsou v její sbírce mýty a lidský dávnověk dominantní témata, je jistě fakt, který nelze popřít, jenomže při hlubším zamyšlení se toto tvrzení nezdá být správné. Mnohem důležitější je otázka, co autorka tematizací mytologií sleduje. Součástí odpovědi je ostatně již kompozice celé sbírky. Tradičně bychom kompozici nazvali nejspíš jako kruhovou, ale využijeme-li vhodnější botanickou metaforiku, pak můžeme v narůstání a opětovném odrůstání počtu veršů sledovat buď cestu od kořenů k prýtu až po jednotlivá květenství, po níž následuje návrat k podzemním částem, nebo vegetační cyklus rostliny, započatý klíčením a ukončený vadnutím. Za název básním slouží první verš a jsou uspořádané do šesti oddílů; první krátká báseň upozorňuje na minulost, poslední vede k budoucnosti. 

Zamyslíme-li se nad tím, jaké slovníky se zde střetávají, zjistíme výraznou přítomnost termínů z oblastí biologie, historie, paleontologie, náboženství i hudby. Velmi časté jsou odkazy na Nový zákon, avšak bylo by mylné vykládat si přítomné zmínky v jejich prvotním, biblickém významu, protože rozhodně nemají funkci spirituální. Autorka užívá všechny jazykové roviny jako stavební kameny, z nichž opakovaně buduje konstrukci hlavní myšlenky: dualismus života a světa nespočívá ve věčném sváru dvou protikladů, ale v prolínání jednoho s druhým. 

Na vše, co se děje v tomto okamžiku, lze pohlížet jako na rozhraní (mimochodem, Rozhraní by bylo velmi výstižným názvem sbírky). V mnoha básních nalézáme takto pojímanou dualitu vztaženou k různým oblastem. K lidskému pravěku a historii: „svítily jim oči / měnili se v lesní lidi / hledali pořádné klacky na pořádné kyje / aby nás mohli zabít / ti lidi jsme bývali taky my“ (s. 10), k náboženství a mytologii, respektive k otázce dobra a zla: „s bohem ve větvích / s ďáblem v kořenech“ (s. 12) – kromě toho tyto verše sbírku zacyklují a napomáhají tematické sevřenosti –, k životu a zrození: „dítě / doprovázené laskavým pohlazením / i příšerným skřehotáním / z nicoty jež píská mezi světy“ (s. 17) i k paradoxům vyjádřeným oxymóry: „v pravé půlnoční poledne“ (s. 26). Duální povahu mají i poměrně často užívané motivy stop: jsou znakem něčeho, co zde bylo, ale zároveň již není. Mýtus není nijak zvláště ověřován, ale je využíván k postižení problematičnosti. Tak jako rostlina, jelikož vyrůstá z půdy, existuje na rozhraní dvou světů, tak se i v člověku mísí opačné; každý z nás je ukotven v minulosti, každý děláme jak dobré, tak špatné věci. Jsme tak trochu bizarními rostlinami, všichni „pronásledování nevědomím / nesmíme tam a všichni to vědí“ (s. 36).

Hranice nedořečenosti

Asi nejpovedenější básní je komunikace, a to především pro to, že dává na výběr ze dvou významů tohoto slova, ale nenutí k žádnému se přiklonit. Komunikace jako cesta, trasa, jíž lze směřovat dvěma směry, zároveň i komunikace jako řeč, dialog, který je opět obousměrný: „ale černá z očí bude čouhat stále / ta asfaltka / obousměrná komunikace / tebesebetebesebetebesebe“ (s. 35).

Co se týče jazyka, využívá sbírka širokou škálu od spisovné češtiny po nespisovnou, výrazně protkanou latinskými a anglickými citáty, názvy rostlin i živočichů a vědeckých termínů. Uplatňuje se i jazykový vtip: „když se všichni otáčí / kolem své vlastní vosy“ (s. 47), „vítr / vyhlodaný měsíc / calea zacatechichi / hořká tráva se nesměje / uspává“ (s. 38), občasný rým tam, kde se nabízí, a ve druhé části sbírky hra s grafickou podobou básní. 

Zápornou stránkou sbírky může být její místy přílišná fragmentárnost. Ve snaze o vysoce intelektuální poezii bývá význam v důsledku nadměrné nedořečenosti příliš matný a ne každému bude takto pěstovaná poezie vyhovovat. Stejně tak se možná mnozí neobejdou bez slovníku. Připravte se na to, že ze sbírky vyrostete! A záleží jen na vaší čtenářské zkušenosti, bude-li to růst duševní.