Čtvrtá sbírka Matyáse Sirokaiho (nar. 1982) představuje unikátní dílo, které zkoumá hranice literatury. Maďarský básník se čtenářům v Listráni snaží zprostředkovat svou zkušenost s „rostliněním“ – schopností vcítit se do stromů a možná se i jedním z nich stát. Básně v próze tak můžeme nejen číst, ale i prožít jako jednu ze složek komplexní performance. Ta může nabírat podobu autorského čtení, doplněného o hudební doprovod, zároveň ale může být i niterným prožitkem každého z nás během návštěvy lesa, budeme-li následovat autorův mystický návod, který nám pomůže žít spolu se stromy.

Splynutí s rostlinami

V prvním oddílu sbírky nás autor uvádí do „rostlinění“. Lyrický subjekt se připodobňuje k rostlinám, a co víc, srůstá s nimi. Tato nově vzniklá přírodní struktura je neustále v pohybu, rozechvělá větrem, napuštěná mízou a krví, která se žene do slabin a kromě dynamiky a pocitu souznění otevírá prostor až erotické touze. Lidské tělo se v Sirokaiho knize stává nástrojem, skrze pohyb mění stav vědomí a umocňuje mystický prožitek.

Kurzívou psané texty v prvním oddíle knihy působí jako návod k rituálu, který čtenáře učí vnímat rostliny a splývat s nimi. V dalších básních pak dochází k jeho provedení a reflexi, a to pomocí vědeckého jazyka, novotvarů či metafor. Lidské končetiny se mění ve větve, stromy mají ramena a hranice mezi člověkem a rostlinou se stírá. Vztahy jsou relativní, hierarchie je zpochybněna.

Autor se nese na vlně ekopoezie, která, byť je ještě poměrně mladým žánrem, se začíná v zemích bývalého východního bloku pomalu zabydlovat. Ten, kdo viděl krátký film polské básnířky Urszuly Zajączkowské Metamorphosis of Plants z roku 2017, ve kterém artista tančí analogicky s pohybem rostlin, si jej možná při čtení Sirokaiovy knihy vybaví. Nicméně se zdá, že některé použité metafory, jako je například proměna prstů v kořeny nebo jazyk rostlin, se už v rámci žánru poněkud vyčerpaly a v některých momentech tak text ztrácí na originalitě. I když autor dle jeho vlastních slov zmíněné rituály skutečně praktikuje, jejich reflexe pomocí zmíněných metafor, které se v přírodní či ekologické literatuře objevují v poslední době velmi často, působí poněkud křečovitě a prvoplánově.

Jazyk stromů

V rámci snahy o nalezení komunikačního kanálu s přírodou se ve sbírce objevuje i neznámý, a patrně tedy vymyšlený jazyk, a to hned dvakrát. V prvním případě je použit pro celou báseň v próze, ve druhém pak pouze v úvodní části. Ke slovu se tak opět dostává ona hranice literatury, experiment, který spíše než během čtení nabývá smyslu při recitaci, kdy zvuková stránka slov působí jako zaříkání či glosolálie.

Může však zvuk a jeho význam určený lidmi fungovat odděleně, a přesto naplnit stejný cíl? „Netřeba mluvit – jsme-li v rovnováze“ (s. 65), naznačuje autor v jednom z textů závěrečného oddílu a přisuzuje tak významu podružnou funkci. Postupně dospívá k myšlence, že jsou i jiné, možná důležitější možnosti komunikace než slova – zvuky a doteky, ale třeba i neuronové sítě. Jenže papír – nakonec vyrobený ze stromů – je pro sdílení podobných prožitků vlastně médium velmi omezené.

Jazyk sbírky je sice bohatý na novotvary, za jejichž kreativní překlad patří překladateli Robertu Svobodovi jednoznačné uznání, nicméně netradiční pojetí básní v próze neumožňuje naplnit zvukomalebný potenciál textu, který by v případě použití veršů mohl navodit pocit ještě větší dynamiky, která zde hraje ústřední roli. Samotné označení báseň či báseň v próze je minimálně u některých částí diskutabilní a pro účely této recenze je použito čistě z praktických důvodů, neboť někde jde prostě a jen o krátké texty, které se zvukovou stránkou jazyka příliš nepočítají.

Stromy bez lesa

Bohužel stejně jako jazyk má i les, nebo lépe řečeno stromy, v rámci sbírky všude obdobnou kvalitu, a ač se neustále proměňuje tvar stromů v souvislosti s počasím a dalšími vnějšími okolnostmi, jejich podstata zůstává statická, a stromy tak často tvoří pouhou kulisu, místo aby se aktivně podílely na ději. Navzdory úvodní básni, kde dochází k jakémusi příslibu lesa, se totiž tento příslib nenaplní. Listráň je o stromech a o člověku, ale do značné míry ignoruje komplexní ekosystém, zahrnující vše – od humusu po vyšší živočichy. K tomu, aby se dynamika, tak pečlivě budovaná v rámci jednotlivých rituálů splývání, odrazila i na celkovém vyznění knihy, zde totiž chybí možnost podívat se na situaci lesa i v jiném měřítku než jen člověk-strom. Rčení „pro stromy nevidět les“ tak ve sbírce nabývá až příliš doslovný význam.

Rostlinění na vlastní kůži

Sikorai nabízí výlet mezi stromy a ponouká k novému způsobu jejich vnímání, tréninku duše i těla. Zve nás do imerzivního prožitku a relativizuje schopnosti lidské exprese, která má ve sbírce často tvar nápodoby. Básně doplňují někdy až filozofické úvahy, které už básněmi spíše nejsou, texty, jejichž účelem je především zvukomalebná kulisa, nebo pasáže, které připomínají kabalistický spis. A ačkoli spojení přírody s mystikou funguje velmi dobře, aby čtenář došel k podobnému prožitku, jaký měl snad autor u psaní, musí si hodně představit, anebo ještě lépe – dojít si do lesa vyzkoušet rostlinění na vlastní kůži. Na druhou stranu, přináší-li Sirokaiho sbírka i takovéto poselství, není to vůbec špatně.