Žánr fantasy býval dlouhá léta dosti konzervativní a spoléhal na tradiční, prověřená příběhová a vyprávěcí schémata. V posledních zhruba dvaceti letech se to již změnilo a zahraniční autoři dokážou zajímavě pracovat s perspektivami, časoprostorovými rovinami či třeba spolehlivostí vypravěčů. A k neortodoxnímu způsobu psaní se začínají přidávat i autoři domácí.

Zatím nejvýraznějším takovým pokusem je práce akademika Jana Kozáka (nar. 1979), který na se Filozofické fakultě Univerzity Karlovy věnuje zejména mytologii, a to jak teorii mýtu, tak severské mytologii či třeba moderním mytologiím, například i té od J. R. R. Tolkiena. Svou fantasy prvotinu ostatně nevydal u žádného zavedeného žánrového nakladatele, ale v nakladatelství Malvern, které se specializuje spíše na náročnější literaturu včetně poezie a literární vědy. Nazval ji Sága o Lundirovi, Synu zimy, hvězdopravci a staviteli a pojal ji jako „překlad z uldarského originálu“, doplněný dvěma předmluvami, poznámkou překladatele, rozsáhlým „Průvodcem světem Qurandu“, časovou osou, rejstříkem postav, rodokmenem hlavního hrdiny, podrobnými popisky „rukopisných iluminací“ a také vloženou mapou. Vše dohromady to sugeruje dojem vědecké práce na základě starého mytologického textu – ale protože čtenář od počátku ví, že jde o mystifikaci, okamžitě si vzpomene na jinou velkou (a v rámci fantasy žánru dozajista největší a nejpropracovanější) fiktivní mytologii, totiž tu od již zmíněného J. R. R. Tolkiena, která vyšla souborně po jeho smrti ve svazku nazvaném Silmarillion.

Tolkienova publikační historie však byla jiná než u Kozáka: nejprve publikoval text, který se nejvíc blíží pohádce (Hobit), následně rozsáhlý románový epos (Pán prstenů) a až nakonec Silmarillion. Kozák začíná rovnou mytologií a jejím kvazivědeckým studiem.

Když Ságu o Lundirovi dočteme, pochopíme proč. Kozák je totiž nepochybně velkým fantastou, důkladným a pečlivým stvořitelem svého fiktivního světa Qurandu, dojem staré ságy umocňuje také vynikající ilustrační doprovod Jiřího Karbana, který zdařile evokuje styl středověkých iluminovaných rukopisů. Ale není už tak dobrým vypravěčem. Jestliže všechny ty texty, poznámky pod čarou, mapy a fiktivní písmo jsou vypiplané téměř k dokonalosti, pak ústřední příběh, tedy Sága o Lundirovi, působí jako nejslabší část celé knihy. 

A není to jen tím, že čítá pouhých 111 stran z celkem 260, z nichž ještě devět stran zabírají celostránkové ilustrace. Podstatnější je, že ústřední příběh je řídký, obsahuje nelogické a účelové zvraty, postavy nejsou dobře rozepsány a chybí mu věrohodná a poutavě zkonstruovaná zápletka. Obsah nemá smysl rekapitulovat, protože Kozákovo vyprávění se přidržuje úspornosti severských ság a na poměrně malém prostoru zpracovává docela rozsáhlý časový úsek plný válek, milostných pletek, hrdinství a zrad. Středem vyprávění je město Val-Arkagant, které sužují opakované války s městem Xalgon, jež je popisováno jako sídlo temných magických sil („vědecké“ komentáře upozorňují na to, že autorem ságy je patrně obyvatel nebo příznivec Val-Arkagantu, a že tudíž jeho pohled není úplně objektivní). Sleduje osudy rodiny Solpinar z val-arkagantského rodu Vinari, což jsou vesměs stateční válečníci a také schopní stavitelé a architekti. Ale zároveň jsou příliš svobodomyslní, iniciativní a neortodoxní, takže jim přísná pravidla rodného města bývají příliš těsná a obvykle míří za jeho hradby, někdy dobrovolně, někdy nuceně. Titulní Lundir je vlastně až posledním z této rodiny, a i když vypravěč několikrát upozorní čtenáře na jeho příběh, ve výsledku je tím nejslabším. Zejména předchozí pasáže o založení nového města, jeho slávě a pádu sice možná jen variují modely již známé z fantasy žánru, ale činí tak ještě docela čtivě až napínavě, samotný Lundirův příběh však už působí příliš těžkopádně, objevuje se v něm příliš mnoho (šťastných i nešťastných) náhod či nevysvětlené magie a finální boj s polobožskými protivníky na území Xalgonu je buď trestuhodně odbytý, anebo má (nezřetelné) parodické rysy.

Jisté zklamání z hlavní části knihy mohl napravit následující Průvodce světem Qurandu, který je pojat jako soubor encyklopedických hesel. Někteří čtenáři si přitom možná vzpomenou na vynikající knihu Milorada Paviče Chazarský slovník, která měla také formu slovníkových hesel a byla přitom zkomponovaná natolik chytře, že teprve dočtení posledních stránek doplnilo poslední střípky mozaiky a zkompletovalo a pointovalo ucelený příběh. Takové rafinované literární architektury se bohužel od Kozáka nedočkáme: ona encyklopedická pasáž jen – jistěže velmi detailně a zaujatě – vysvětluje pozadí příběhu a světu Qurand.

Sága o Lundirovi je zatím posledním produktem Kozákovy dlouhodobější aktivity, jejíž podstatná část se odehrává na internetu, konkrétně na webové stránce Siranie (to je nadřazené jméno i pro Qurand, protože zahrnuje také snový surreálný svět Urulóka). Stránka souvisí s deskovou hrou na hrdiny, kterou Kozák spolu s dalšími vytváří, najdeme na ní i jiné literární útvary včetně komiksu. Není to nic neobvyklého, kolem mnoha zahraničních deskových (případně počítačových) her se už vytvořila svébytná univerza, rozprostřená do různých médií. To Kozákovo má nepochybně značné kouzlo a propracovanost, je z něj cítit zápal pro věc, a kdo se chce v jeho světě ztratit, ten k tomu bude mít dost možností. Škoda jen, že kniha sama o sobě takovou sílu nemá.