Štědrá podpora státu pomáhá norským autorům prorazit jak v zahraničí, tak doma, což se odráží v poměrně vysokém počtu debutantů, kteří každý rok obohacují tamní knižní trh. V Norsku navíc existuje dlouhá a silná tradice škol tvůrčího psaní, které nalezneme v různých koutech země. Jejich absolvování sice úspěch nikomu nezaručí, ale Norové rádi dodávají, že jimi prošly i takové hvězdy jako například Karl Ove Knausgård.

Susanne Skogstad (nar. 1992) románem, či spíše novelou Tišina (Svartstilla, norsky 2018) debutovala v necelých dvaceti sedmi letech a její dílo vzniklo právě během studia tvůrčího psaní na Høyskolen Kristiania v Oslo. Vydalo ho malé, dnes již neexistující nakladatelství Gloria. Autorčin životopis zatím neskýtá příliš zajímavostí, za zmínku ale stojí, že po střední škole několik let pracovala v továrně na výrobu oken, což jí dle vlastních slov obohatilo a rozšířilo pohled na život.

Ve své prvotině píše Susanne Skogstad trochu překvapivě o stáří. Ukazuje se, že toto téma není literární majetek etablovaných autorů, mladší tvůrci v něm naopak vidí potenciál postihnout obecnější podstatu světa. Stárnoucí hrdinky a hrdinové se tak objevují i v dalších titulech nastupujících severských spisovatelů, uveďme například dánskou novelu Agathe Anne Cathrine Bomannové nebo knihu Norky Kjersti Annesdatter Skomsvoldové Čím rychleji jdu, tím jsem menší.

Susanne Skogstad dala svému prvnímu dílu netradiční formu lyrického monologu. Stará žena se po manželově smrti ocitá v hlubokém smutku až depresi, jež ji nakonec zcela zachvátí. Není schopna běžných denních úkonů, nemá chuť k jídlu, špatně chodí a tělo jí slábne, velkou část dne prospí, ztrácí zájem o vše okolo sebe včetně svých tří dospělých dětí a vnoučat. Myšlenkami ulpívá na minulosti, jež však nemá podobu konkrétních vzpomínek, ale spíše záblesků – záblesků lásky, bezpečí a domova, spojených s manželem.

Lyrizovaná próza se místy rozpadá do jednotlivých vět, svou fragmentárností a variováním již řečeného napodobuje těkání lidské mysli. Inspirace aktuálně nejuznávanějším norským spisovatelem Jonem Fossem a jeho repetitivním stylem vyprávění, k němuž se autorka hlásí, je zřejmá.

Odlišné perspektivy
V Tišině najdeme místa, která prozradí rukopis začínající spisovatelky. Některé momenty jsou naivně poetické, jiné – například závěr – zbytečně doslovné. Prázdnotu po ztrátě blízkého, přirovnávanou k tišině, však dokázala Skogstadová vystihnout přesně, stejně jako narůstající propast mezi pozůstalým a jeho okolím. Zatímco vypravěčka vzdoruje, odmítá připustit, že její muž zemřel, mluví s ním, přikrývá se jeho bundou a vidí ho všude kolem sebe, její děti se chtějí posunout a žít dál.

Tišina je příběh o lásce i o odcházení blízkých. V postavách dětí v něm autorka zachytila i rozporuplný vztah naší společnosti ke starým lidem, kterým se snažíme vnutit pravidla, jež vyhovují především nám samotným. V závěru se tak neubráníme otázce, jak bychom se zachovali my sami – nechali bychom matku živořit v obrovském domě, nebo bychom přesvědčovali sebe i ji, že domov seniorů je nejlepší řešení? Znamená to, že když je člověk starý a nemocný, mohou za něj bez dalšího rozhodovat jiní?