Áďa bydlí s rodiči a sestrou Nikou v paneláku na Jižním Městě, a jak říká maminka, má stále hlavu v oblacích. Moc by chtěla být sama za sebe, ale protože jsou s Nikou dvojčata, všichni jim říkají „holky“ a berou je dohromady. Dohromady dostaly i nemoc, kvůli které musely zůstat v posteli. Když se Ádě udělá lépe, vydá se na průzkum okolí a objeví pootevřený kanál. Nahlédne dovnitř a v tu chvíli padá – tak dlouho, až se propadne do starodávné Prahy. Společně se dvěma průvodci, krysákem Emanem a rackem Ferem, se vydává na cestu, která začíná na Staroměstském rynku roku 1860 a pokračuje hlouběji a hlouběji do minulosti, až na Vyšehrad kolem roku 1080. Putování zpestřují zastávky na různých pražských místech spjatých s českou historií. Výtvarnice Sylva Francová ve velkoformátové obrazové knize Áďa spadla do kanálu, určené čtenářům od 6 let, odhaluje tak trochu kouzelnou tvář naší metropole.

Slova „průvodce“ není v souvislosti s krysákem Emanem a zejména s rackem Ferem použito náhodou. Obě zvířecí figury jsou vybaveny bohatými znalostmi historie, které holčičce na konkrétních místech zprostředkovávají. A zatímco brýlatý racek Fero zastává vážnou roli, krysák Eman popisované události a zvyklosti často zlehčuje vlastními historkami a tematickými vtípky. Jejich promluvy jsou v celostránkových ilustracích realizovány různými způsoby, někdy jako komiksové bubliny, jindy jako kaligramy, tvořící siluetu předmětu vyprávění, to je třeba případ Golema nebo Jana Husa. Výklad Ádiných nových kamarádů doplňují svými průpovídkami, taktéž v komiksových bublinách, i samotné „exponáty“. Sochy na Karlově mostě informují o prožitých osudech, chrliče dávají dobré rady, světci vysvětlují, proč mají své atributy, a jeden Maur na domě v Nerudově ulici napomíná druhého, ať nefňuká jako baba.

V hlavní roli pestrost
U komiksových bublin a kaligramů ale nekončíme, díky těsnému propojení textu s ilustrací autorka využívá opravdu různorodých technik, jak jednotlivé příběhy předat. S legendou o Bruncvíkovi se čtenář seznámí prostřednictvím obrázkových okének a o věži Daliborce referuje text s obrázky namísto některých slov. Pozorného čtenáře (či snad prohlížeče?) potěší autorčina obrazotvornost, když domy vystavěné v jistém architektonickém stylu umístí na talíře slavnostně prostřeného stolu, protože Ádě připomínají dortíky.

Stejná pestrost panuje i v tématech historických exkurzů nebo kompozici příběhu, jejž prožívá sama Áďa. Ta se dozvídá jak faktické informace o dějinných událostech, tak zdánlivě nenápadné drobnosti spadající do oboru dějin každodennosti. Sem patří jídlo, cechovní erby, návštěva trhu, ale i setkání s běžnými obyvateli historické Prahy. Aby ovšem nebyl čtenář zahlcen přemírou informací, výkladové scény plné textů střídají okamžiky, kdy se Ádě něco přihodí (a že toho není málo!) a kdy je text omezen pouze na několik výkřiků. Situace se odlehčí, rámcový děj posune. Obvykle se to daří, snad jen na židovském hřbitově bude mít dětský čtenář větší práci se zorientovat: nových informací a dětskému uchu dosud neznámých slovíček je tam přeci jen o trochu víc. Do bohatého inventáře autorských prostředků a postupů patří i změna perspektivy – do starodávné Prahy se Áďa sice dostala kanálem a často se pohybuje v centru dění, ale její krásy si prohlíží i pěkně shora, ze hřbetu racka Emana.

Objevování sesterské lásky
Z řádků výše snad vyplývá, že kniha není jen šikovně a různorodě zpracovaný historický výklad, ale že obsahuje i zastřešující příběh. Áďa je zpočátku nadšená, že se vydala za dobrodružstvím, které patří jenom jí, ale během cesty si začíná uvědomovat, že nemocnou Niku nechala ležet v posteli, a představuje si, co by sestra na tom kterém místě řekla nebo udělala. Objevování pozoruhodných míst se tak postupně proměňuje v hledání cesty domů a zároveň cesty k někomu, kdo je vám tak blízko, až vás to vlastně někdy štve. Malý zádrhel při čtení možná nastane v závěru. Zpočátku knihy Áďa skáče časem po desetiletích, ale jak se postupně všechno zrychluje, najednou se ocitneme na dvoře Karla IV. a odtud hned na Vyšehradě 11. století. Jako kdyby se to všechno mělo ještě rychle stihnout, ale propracovanost, soudržnost a provázanost z počátku knihy už poněkud polevuje. Pravděpodobně to souvisí se změnou Ádiných priorit, i v tom případě ale konec působí trošku uspěchaně.

Kniha je rozhodně nabitá všemožnými informacemi a pro dětského čtenáře bude jistě atraktivní objevovat všechna skrytá i očividná místečka, kde číhá nové sdělení či zajímavě nakreslený detail. Pokud by toho na něj bylo moc, což se v některých pasážích může stát, stačí se soustředit na všetečnou a neposednou Áďu. Během své cesty totiž zažije docela dobrodružné věci, možná i proto, že sama taky vždycky nedává tak úplně pozor.