Je tomu téměř sto let, kdy německý spisovatel, kabaretiér, cestovatel, scénárista, režisér a klasik německého hororu Hanns Heinz Ewers (1871–1943) vydal další ze svých šokujících fantastických románů Nalezené ptáče (Fundvogel, 1928, č. 2023), ve kterých se noří do tajů lidské mysli a experimentuje s náměty, jako jsou vampyrismus, hypnóza, manipulace, perverzní erotika, satanismus, incest, voodoo, morální a etická dilemata, (homo)sexualita, umělé oplodnění či transplantace. Jakkoli zní tato svého času fantaskní a neotřelá témata lákavě, Ewersovo jméno v porovnání s jeho současníky Gustavem Meyrinkem nebo Alfredem Kubinem dnes zná již málokdo. Na vině jsou především Ewersovy ideologické romány vydávané během aktivní spolupráce s nacisty a pozdější zavržení autorova kontroverzního díla komunistickým režimem.

Skandální básník hrůzy

Literárního vrcholu dosáhl nekonvenční kosmopolita Ewers již před první světovou válkou, kdy mimo jiné nalezl zalíbení v nových médiích a natočil první autorský film vůbec: Pražský student (1913), jenž představuje důležitý milník expresionistického němého filmu a hororu. Ewers se přátelil s židovskou elitou, znal se s uznávanými umělci (jmenujme například Gustava Klimta, Oscara Wilda, Ericha Mühsama či Franka Wedekinda) a udržoval styky s homosexuální komunitou, přičemž sám byl pravděpodobně bisexuál. Již před první světovou válkou procestoval skoro celý svět. Exotická místa jej fascinovala a inspirovala při umělecké tvorbě (v Nalezeném ptáčeti prokazuje výtečnou znalost reálií New Yorku, Londýna, ostrova Capri i svého rodného Porýní), zajímal se o okultismus, spiritismus a s chutí experimentoval s drogami. Jeho knihy byly hojně překládány, některé i několikrát zfilmovány. Po jeho rozkolu s nacistickou stranou v roce 1934 však zájem o jeho dílo utichá.

Největší věhlas získal jeho skandální fantastický román Alrúna (1911, č. 1919), pojednávající o stejnojmenné dívce (z německého Alraune, výrazu pro magickou rostlinu mandragoru), která byla jakožto homunkulus uměle počata ze semene popraveného vraha, což odpovídá legendě spojované se vznikem mandragory. Obdobně jako většina jeho románů včetně Nalezeného ptáčete čelila Alrúna navzdory velké popularitě kritice pro svou „senzacechtivost“ a „nemorálnost“. Ostravské nakladatelství Protimluv dává opěvovanému i zatracovanému autorovi novou šanci a přináší v moderním překladu Ingeborg Fialové-Fürstové, jež byla léta vedoucí olomoucké katedry germanistiky, první českou verzi Nalezeného ptáčete. O celkovou koncepci publikace, detailní předmluvu věnovanou autorovu životu a dílu a o přílohu s kopiemi filmových plakátů a obalů Ewersových knih se zasloužil Martin Jiroušek, teoretik dramatických umění a zapálený znalec žánru hororu.

Trochu jiný Bildungsroman

V Nalezeném ptáčeti vypráví Andrea Woylandová o svém dětství a dospívání na rodinném panství Woyland, kde vyrůstala pod ochrannou rukou své hraběcí babičky a kde jí nikdo neřekl jinak než Nalezánek. Kvůli nenaplněné lásce ke svému bratranci Janovi se natruc zaplete s tyrolským sokolníkem, což vede k jejímu vyhoštění do přísného kláštera, ze kterého utíká a dobrodružně se protlouká světem. Z pocitu méněcennosti a v zajetí bratrancovy (téměř ďábelské) moci se nakonec rozhodne přistoupit na nebezpečnou proměnu z ženy na muže a jako Andreas Woyland zkouší žít nový život se svou snoubenkou. I v těchto chvílích se ale nedokáže vymanit z Janova vlivu a snaží se ho ve všem napodobovat.

Název románu představuje překladatelský oříšek, neboť Fundvogel na jedné straně evokuje v Česku málo známou pohádku bratří Grimmů Vom Fundevogel (Nalezánek), na druhé straně podle Jirouška ironicky odkazuje na oficiálního vůdce meziválečné gay komunity Bruna Vogela, jenž Ewersovo dílo označuje za příliš povrchní. Volbou titulu s „nalezeným ptáčetem“ nakladatelé záměrně upomínají i na nelehký osud nedávno zfilmovaného Nabarveného ptáčete Jerzyho Kosińského, ačkoliv se oba názvy čtenářům mohou plést. V anotaci k Nalezenému ptáčeti se dočteme, že nás čeká průkopnický transgenderový příběh o nalezení sebe sama a chirurgické tranzici, kterou Ewersův vizionářský román přináší dokonce o pár let dříve, než se uskutečnila proslulá operace tzv. Dánské dívky (film z roku 2015 pojednává o dánské transgender malířce, jež ve 30. letech prošla mezi prvními na světě proměnou z muže na ženu). Dnešní čtenář od románu ale nejspíš očekává něco trochu jiného, což může vést ke zklamání. Nejedná se totiž ani o problematiku protagonisty*ky trpící uvězněním v těle opačného pohlaví toužící po tranzici ani o mnohdy drsný obraz hledání nového místa ve společnosti po proměně, jak bývá zvykem u současných transgenderových románů, nýbrž o zákrok pramenící z Andreiny závislosti na Janovi a z touhy po novém životě. Hrdinčino okolí vnímá její rozhodnutí jako kontroverzní „oběť pro vědu“ nebo prostředek k naplnění vlastních ambicí. 

Do děje vstupujeme na Manhattanu v okamžiku, kdy lehce promiskuitní třicátnice Andrea obdrží od zámožného Američana Briscoea finanční odměnu za svůj souhlas s operací. Briscoeova zhýčkaná dcera Gwinnie se totiž kvůli nešťastné lásce k Andree pokusila o sebevraždu – předávkování isolem či veronalem byl oblíbený zdroj zápletky tehdejších románů. Jelikož Briscoe odmítá přijmout dceřinu lesbickou orientaci, zkusí z Andrey udělat muže. Na Briscoeových lze pozorovat dobový pohled na generaci zbohatlíků a roli peněz, za které se dá koupit cokoliv, třeba i penis „dárce“ Iva. Pravý motiv Andreina rozhodnutí odkrývá Ewers postupně během jejích vzpomínek, které jí pomáhají rozloučit se se starým já a které zabírají valnou část románu, zatímco operace a nový život po ní jen asi čtvrtinu knihy.

Nová žena a nový muž

Stěžejní roli sehrává v příběhu Andrein o šest let starší bratranec Jan Olieslagers, který během návštěv Woylandu učí Andreu různým dovednostem, zároveň ji však často ponižuje, až šikanuje. Označí ji za „hloupou okurku“, natře nazeleno a chce nakrájet do salátu, jindy ji nechá stát v tůni plné pijavic, aby je pak mohl prodat lékárníkovi. Andrea k němu přesto vzhlíží a doufá, že se s ní jednou na Woylandu usadí. Jenže Jan je dobrodruh, který nedokáže setrvat déle na jednom místě s jednou ženou. Andreu považuje za loutku, se kterou si může dělat, co se mu zlíbí, a ani občasné výčitky svědomí jej nezastaví. Ačkoliv s Andreou prožije krátký poměr, zůstává pro ni nedosažitelný: „Jan, ach Jan. Je jako kousek mýdla, který člověku vyklouzl z rukou ve vaně: vždycky, když ho chcete uchopit, vyklouzne znovu.“ Role mužů a žen jsou v románu jasně dané, a ačkoliv v něm můžeme pozorovat nezávislé „nové ženy“ (Neue Frauen) jako produkty první světové války, co se kariéry týče, v dalším ohledu stojí ženy stále ve stínu mužů. Také proto se Andrea rozhodne proměnit, protože touží být v něčem první – tento důvod k tranzici u dnešních „woke“ čtenářů patrně neobstojí. Jediný lékař, který se do riskantní operace pustí, je rovněž žena, která chce prorazit v šovinistickém světě. Doktorka Reutlingerová jde za svým cílem doslova přes mrtvoly a vizuálně působí skoro démonicky, neboť má děsivě žluté oči, žluté zuby a hrb.

Postava miliardáře Briscoea, jeho vrtošivé dcery Gwinnie a jejího nápadníka Texe, který na sobě nechá dříví štípat, nejsou nikterak průlomové. Jejich chování (neustálé pojídání kostek ledu, cucání palce, rozhazování peněz) a vyumělkované dialogy místy iritují. Na druhou stranu děj okolo postavy Andreiny babičky přináší neotřelá témata a zaujme popisem reálií ze života šlechty a tehdejšího Severního Porýní (trénování dravých ptáků na lov ptáků a zajíců, dálkové bruslení po zamrzlých kanálech nebo plavání v Rýnu).

Achilles v sukni a světice s plnovousem

V textu zpočátku ruší občasné překlepy a poměrně hojné používání dvojteček k signalizaci vysvětlení, na to si ale čtenář časem zvykne. Uznání si zaslouží trefná a vtipná přirovnání, například „Co se tváříš jak zmuchlaná benátská maska?“ nebo tango se „táhlo jako sirup a lepilo tanečníkům na paty jako turecký med“ i autorův smysl pro autentičnost. Ve svých popisech tranzice čerpá ze skutečných experimentů německého „Einsteina sexu“, lékaře a sexuologa Magnuse Hirschfelda. Ewers v textu odkazuje na díla antických autorů a starověkou mytologii, přičemž již v úvodu nastiňuje problematiku pohlavní identity. Malá Andrea vzhlíží k Achillovi a líbí se jí legenda o jeho přestrojení za ženu, aby unikl válečné smrti. Později v textu Ewers zmiňuje záhadnou svatou Starostu, ukřižovanou světici s plnovousem, nad jejíž freskou v brixenském kostele Jan přemítá o Andreině proměně. V Brixenu při pochůzkách také potkává několik dvojníků svých známých („doppelgänger“), kteří patří k Ewersovým oblíbeným motivům.

V době vydání knihy pobuřovaly především popisy Andreasova těla s transplantovaným penisem, které pozvaní vědci pozorují na slavnostním odhalení, a jeho sexuální poměr s pooperační pečovatelkou, již Andreasovi naservíroval Jan, ačkoliv tyto popisy nejsou nikterak detailní či zvrácené. Ewers předestírá jedinečný příběh, v mnohém předběhl svou dobu a první překlad Nalezeného ptáčete přináší mimořádnou příležitost podívat se na velmi aktuální transgender tematiku jinou optikou. Přestože příběh nyní již nešokuje, motiv „sebezničení a sebeobnovy“ (na přebalu je vyobrazen uroboros, symbol hada požírajícího svůj vlastní ocas, jenž symbolizuje cyklus nekonečné proměnlivosti) zaujme dnes stejně jako před sto lety.