Království bizarností otevřelo brány české představivosti
Haidingerová, Kristina: Bizarropolis

Království bizarností otevřelo brány české představivosti

Sedmým svazkem dosud překladové edice Club Bizzare se stala antologie prací domácích autorů a autorek. A jejich pokus uchopit nespoutaný subžánr bizarro dal vzniknout nejzajímavější povídkové sbírce minulého roku. A možná nejen v rámci fantastiky.

Český horor se po roce 1989 ocitl v pozici nejslabšího ze tří fantastických žánrů. Překladové i domácí tvorbě dominovala především rychle se rozvíjející fantasy. Generovat zajímavé tituly a lákat nové autory dokázala ovšem i sci-fi díky své dlouhé tradici v českém prostředí (jak ji zmapovaly tři antologie Ivana Adamoviče ze série Kronika české science fiction z let 2010–14). Horor byl však zcela marginální. A i když se občas nesměle jako možné vzory, z nichž by bylo možné čerpat, uváděly některé prózy Ladislava Fukse či Jaroslava Havlíčka, v době, kdy byla žánrová tvorba řízena především požadavkem zábavnosti, případně dynamiky a akčnosti, byla tato linie hororově laděné literatury v podstatě bez šance.

Nejvýraznějším dílem českého hororu devadesátých let se tak stala sbírka povídek Jaroslava Mosteckého Čára hrůzy. Její autor dokázal zpracovat některé podněty z děl Stephena Kinga, ale i Cliva Barkera (celá koncepce Čáry hrůzy částečně vychází ze slavných splatterpunkových Knih krve); a hlavně načrtnout možnosti, jak horor ukotvit lokálně – například v krajině Sudet a krutostech, které zde byly páchány za druhé světové války, před i po ní. V době prudké žánrové diferenciace po roce 2000 se pak do sféry hororu vydalo i několik nových jmen, především Pavel Renčín, který posléze vydal i dva hororové romány v renomovaném nakladatelství Argo. Stále to však byly jevy spíše ojedinělé, případně tyto tituly vycházely na okraji zájmu velkých nakladatelství i čtenářských mas – to je příklad Svatopluka Doseděla, mimo jakékoliv škatulky vždy stojící a stále zoufale nedoceněné (a bohužel již zesnulé) Jany Rečkové či některých knih připravených Antonínem K. K. Kudláčem pro edici Pevnost.

V poslední době je to však právě český horor, který je dost možná nejživelnější a nejživější sférou české literatury. Pražský Horrorcon patří již několik let k vrcholům domácí conové scény. Magazín Howard sice již ukončil činnost, ale jeho vydavatel Honza Vojtíšek již promptně vydává náhradu pod názvem Mort. Narůstají také počty překladových titulů a objevila se i nakladatelství specializovaná čistě na horor: českokrumlovský Golden Dog, který programově vytahuje český horor z undergroundu (a to natolik úspěšně, že si mohl dovolit vydat i antologii české děsivé poezie devatenáctého století a expandovat do vydávání zahraničních autorů), a pak kroměřížská Carcosa, jež se sice specializuje spíše na překlady, ale prostor dává čím dál více i domácím jménům. Jakýmsi průnikem toho nejlepšího z obou zmíněných nakladatelství je pak projekt Bizarropolis – antologie k poctě subžánru bizarro. Ten u nás propaguje právě Carcosa, v kolonce editorů i přispěvatelů se však objevilo hned několik jmen spojených s Golden Dogem.

Pokud čekáte, že tato antologie poslouží jako autoritativní vymezení kánonu dotyčného subžánru, budete asi zklamáni. Domácí představě o bizarru, již formuje především tvorba Carltona Mellicka III (v edici Club Bizarre dosud vycházely právě knihy tohoto autora), odpovídá více či méně tak polovina textů. Jak se šalamounsky píše v předmluvě, bizarro je vše, co za něj považují jeho tvůrci. Kristina Haidingerová a Roman Bílek vybrali celkem třináct povídek od autorů mladší a pozdně střední generace.

Nestory zde představují na sklonku šedesátých let narození Petr Stančík, který má svým opulentním stylem a sklonem k opěvování nejrůznějších kulturních a okultistických obskurností k bizarru z českých autorů asi nejblíže (byť zde pointa nedostojí očekáváním), Ivan Adamovič, který si po letech od skvělé antologie Hlas krve opět přimáčkl prst na rozšklebenou tepnu žánru (ovšem jeho příspěvek je nakonec možná až moc usedlý, přestože mixuje postavy slavného seriálu Sex ve městě s degenerovanými upíry a Halinou Pawlowskou), a Petr Boček, jehož Legenda o truchlivém mořském bohu ukazuje, jak by asi dělali bizarro na vrcholu sil Miloš Macourek s Václavem Vorlíčkem. Mezistupněm k mladší generaci je pak Roman Bílek, který napsal cosi jako nihilistickou verzi Toy Story, a Michaela Kubíčková, jejíž povídka Trpaslík je příjemná love story opět s ozvuky tvůrčího dua Macourek–Vorlíček.

Většina textů ovšem pochází od autorů narozených na sklonku osmdesátých let a v první polovině let devadesátých. Nejvýraznější z nich je Vilém Koubek, jehož Adresát nezastižen patří k tomu nejlepšímu v antologii. Představa, že je možné nechat partnera či partnerku rozložit na masové díly a ty pak opětovně složit po vzoru nábytku z řetězce IKEA, je nádherně mellickovská. Převrat v podobě debilního nápadu posílat takto rozloženou partnerku adresátovi během léta s využitím služeb České pošty je zase ryze český. Povídka navíc nabízí ještě druhý skvělý zvrat. Mile dětinská, postupně stále perverznější a psychopatičtější, je také povídka Karla Doležala Bimbilárium strýčka Bobana, u které je ovšem třeba zmínit, že kočka měla přežít. Příjemným nápadem disponuje Smrt je důsledkem života od Tomáše Martona (po vzoru dvojího standardu v našem zdravotnictví se zde pracuje s myšlenkou „áčkových“ a béčkových“ Nebes a Pekel), pokulhává však v provedení. Nic moc vytknout nelze Jiřímu Sivokovi za jeho Zub za zub – snad jen to, že vlastně napsal normální horor, založený na strachu ze zubaře, na němž bizarního není nic (ale pohled na zubní kartáček znechutí spolehlivě). Skrytým klenotem jsou naopak povídky K jádru věci od Ondřeje Doležala, založená na jednoduché, ale geniální pointě, a Muž v bedně Martina Nováka, která mixuje některé postupy Kazua Ishigura s ryze pulpovým hororem x-té generace následovníků H. P. Lovecrafta.

Posledně uvedená povídka ukazuje, že Bizarropolis nabízí nejen příběhy založené na překračování konvencí a vytěžení šílených námětů, testujících hranice vkusu a morálku, ale i sofistikovanější dílka, toužící postihnout něco z lidské psychologie a hrátek našeho podvědomí. Symptomatická jsou zde mimochodem už jména autorů. O čem sní imagináti od Xerodotha Sigmiuse je prostě jen přehlídka hezkých (občas vyloženě vypečených) nápadů, z níž však není dost jasné, jak přesně daný svět funguje v každodenním provozu. A s Půlnočním motorestem půlnočních přání od e. corché mám zásadní problém v tom, že jsem několik let působil jako delegát a částečně i jako technický průvodce u autokarových zájezdů, takže zatímco úvod povídky považuji za geniální existenciální horor, zbytek jsem odzíval.

Přes několik slabších příspěvků je ovšem Bizarropolis přesně to, co slibuje – nádherně barvitá oslavou bizarností, které ukazují, že i nejpodivnější ze současných subžánrů fantastiky se dá dělat v českém provedení kvalitně a lokálně. Jediné, co lze zlepšit, pokud by se měl projekt opakovat, je počet autorek. Nemusí to být nutně hned hvězdná jména jako Kristýna Sněgoňová (která by sem ovšem ve svém povídkářském období vyloženě sedla), ale třeba i některá z přispěvatelek do sborníků Žoldnéři fantazie, jež dlouhodobě přispívají k rozmanitosti naší fantastické scény…

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Carcosa, Kroměříž, 2022, 344 s.

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%