K fotbalu neodmyslitelně patří fanoušci. Pravidelně navštěvují utkání, odívají se do klubových dresů, čtou noviny a časopisy zaměřené na sport (pro některé se přitom jedná v podstatě o jediný kontakt s tištěným slovem), zaníceně diskutují v hospodě a občas se mezi sebou neváhají ani poprat. Nad tím, že měl fotbal své fanoušky od začátku, nejspíše nenapadne nikoho přemýšlet, ale na otázky, jakým způsobem se první fanoušci projevovali, jakou roli v jejich životě fotbal hrál a jak mohli své fandění dávat na stadionu i mimo něj najevo, už tak jednoduchou odpověď nemáme. Právě touto problematikou se ve své nejnovější knize zabývá opavský badatel Martin Pelc (nar. 1980), který se sportovním dějinám věnuje dlouhodobě.

Záběry směřující do hlediště

V úvodu autor kromě nezbytného bibliografického přehledu mapujícího dosavadní stav bádání v domácí i zahraniční literatuře vysvětluje, že psané prameny jsou v tomto případě spíše podružné a klíčové jsou hlavně fotografie a jejich analýza. Fotografií skutečně kniha obsahuje na odbornou monografii nezvykle mnoho, přičemž takovýto soubor záběrů směřujících nikoli na hrací plochu, ale primárně do hlediště, je v českém prostředí skutečně unikátní záležitost. Kromě fotografií pak autor často čerpá i ze známého filmu Muži v offsidu a několika méně známých děl předválečné kinematografie. V úvodu pak dále podává přehled počátků organizovaného fotbalu v zahraničí i v českých zemích, přičemž dojde i na takové perličky, jako je ustálený nesprávný český oficiální překlad názvu organizace FIFA.

Následně Pelc ve dvou kapitolách, rozdělených rokem 1918, přibližuje chronologický vývoj fanouškovství jako svébytného společenského fenoménu. Zejména se zaměřuje na číselné údaje o rostoucích počtech fanoušků, výstavbu specializovaných stadionů a formování obecného povědomí o existenci zájemců pravidelně navštěvujících fotbalová utkání – ukazuje se přitom, že samotné slovo fanoušek či fanda se zdaleka neprosadilo automaticky (nadto se vzhledem k národnostní pestrosti obyvatelstva tehdejšího Československa zabývá i odpovídajícím výrazivem užívaným českými Němci). Pochopitelně dojde i na prolnutí fotbalu a velké politiky; za všechny zahrnuté informace zde zmiňme alespoň snahu českých funkcionářů mít v rámci FIFA ještě před rokem 1918 vlastní organizaci, což vedení federace odmítalo, nebo skutečnost, že pojmenování pozdější národní soutěže Československá národní liga bylo nepřijatelné kvůli podobnosti s názvem politické strany Jiřího Stříbrného, ověšeného rostoucím množstvím skandálů (Stříbrný byl zároveň dlouhá léta předsedou fotbalové Sparty).

Fanoušci a nacionalismus

Větší část knihy nicméně tvoří rozbor jednotlivých aspektů fenoménu fandovství. Autor rozebírá sociální složení diváků, korelaci politických názorů a fandění tomu či onomu klubu a také hledá kulturně antropologické paralely mezi fotbalem a divadlem či fotbalem a náboženskými rituály. Zabývá se ale i konkrétněji představitelnými aspekty, jako byly ceny vstupenek (zde snad lze vytknout, že sice mapuje ceny vstupenek v závislosti na místě v hledišti i jejich vývoj v čase, ovšem bez jakékoli paralely k dobovým cenovým hladinám), doprovodný program při utkáních, předpisy řešící přítomnost dětí či zvířat v hledišti nebo kouření na stadionech. Všímá si i chování tehdejšího publika, kdy častým problémem zejména na konci třicátých let byly útoky na rozhodčí či protihráče. Zároveň dochází ke zjištění, že o předem domluvených bitkách těch nejradikálnějších „ultras“ nemáme z doby před rokem 1939 žádné zprávy. Stranou zájmu nezůstal ani nacionální podtón fandění, který se v zápasech s německými kluby možná poněkud překvapivě začal silněji projevovat až koncem třicátých let, zatímco při utkáních s maďarskými či polskými manšafty byl přítomný v podstatě po celou dobu existence meziválečného Československa.

Samostatné kapitoly autor věnuje analýze uměleckých děl inspirovaných fotbalem a děním kolem něj. Rozebírá nejen knihy a filmy (u těch přibližuje nejen ty v ČSR natočené, ale i ty zahraniční, v československých kinech promítané), ale i texty dobových šantánových písní, divadelních scének a rovněž několik výtvarných děl včetně časopiseckých karikatur (které kreslili i známí kreslíři jako Ondřej Sekora nebo Jan Fischer).

Z četby i jen letmého nahlédnutí do poznámkového aparátu čiší obrovské množství mravenčí práce, kterou si autor musel dát s dohledáváním pro jeho práci leckdy zásadních, ale už v době vzniku poměrně marginálních zmínek v široké škále pramenů, z nichž dochované písemnosti sportovních organizací tvoří jen část. Text je podložen stovkami odkazů na dobový tisk, záznamy z policejních archivů nejrůznějších oblastí Čech, Moravy i (v menší míře) Slovenska i memoáry osobností nejrůznějších povolání. I čtenáři s mizivým zájmem o fotbal či sport obecně (k nimž ostatně patří i autor této recenze) musí ocenit čtivý a fundovaný způsob, jakým autor dokáže tuto specifickou subkulturu nahlížet a analyzovat. Fanouškům jiných sportů nelze než jen popřát, aby se i „jejich“ srdeční záliby ujal autor podobně fundovaný.