Sportovní redaktoři bývají v redakcích svými kolegy z váženějších či prestižnějších rubrik dost často podceňováni, či rovnou opovrhováni a zesměšňováni. Svádí k tomu předmět jejich zájmu, tedy odvětví, v němž většinou není potřeba nějakých velkých intelektuálních výkonů, a to ani při jeho zprostředkování mluveným či psaným slovem. Zároveň ale mezi nejslavnější české novinářské texty patří sportovní reportáže Oty Pavla a mnoho jeho nástupců touží zopakovat jeho úspěch. Sport je navíc plný emocí, které sportovní novináři (zde tedy hlavně ti píšící) zkoušejí přenášet i do svých textů a občas vyrábějí až roztomile naivní malá dramata, jejichž poznávacím znamením bývají kratičké, někdy dokonce jednoslovné odstavce, v jiných rubrikách nemyslitelné.

Specifickou variantou této profese jsou komentátoři. U těch už vůbec nemá smysl hledat nějakou myšlenkovou hloubku ani vyprávěcí dovednosti, pro jejich profesi je podstatná výřečnost a pohotovost, nejlépe vycházející z dobré informovanosti. Za špičku v tomto oboru již od devadesátých let platí letos šestapadesátiletý fotbalový (a golfový) komentátor Jaromír Bosák. Tehdy patřil k nejvýraznějším osobnostem generace, která po statickém až strnulém způsobu komentování v sedmdesátých a osmdesátých letech přišla s novým, modernějším stylem, který byl za prvé založen na podrobné znalosti všech hráčů a za druhé na humorném glosování dění na hřišti. Bosák vynikal (a vyniká) v obojím, přičemž se mu daří vyhýbat klišé, jichž někteří jeho kolegové využívají v míře až nesnesitelné, a naopak dokáže při svých vstupech vytvářet originální humor a metafory, a to dokonce tak úspěšně, že již před více než deseti lety na Facebooku spontánně vznikla stránka Hlášky Jaromíra Bosáka.

Víc než jen komentátor
Jistá intelektuální převaha nad kolegy z branže se projevuje i tím, že se Bosák nedrží pouze „svého řemesla“, ale v posledních letech začal psát analytičtější komentáře a na Seznam TV vysílá seriál televizních interview Ušák. A také píše knihy. Dosud to byly převážně zápisky z velkých fotbalových šampionátů počínaje Francouzským deníkem z roku 1998, případně postřehy z olympiád, jichž se jako komentátor také účastnil. Ale mezi čtrnácti vydanými knihami je i titul Čína – zpráva o stavu velmoci (s Danem Hrubým, 2008), kde postřehy z olympiády v Pekingu slouží jako základ pro obecnější analýzu úspěchů i selhání čínského komunistického režimu. Bosákova popularita přivedla na svět také profilovou knižní autobiografii Životní mač (2013), kde byl významným spoluautorem spisovatel a literární kritik Ondřej Horák.

A velmi osobní je také Bosákova nejnovější publikace Zápasy, které změnily můj život. Je to šestisetstránková bichle, která je navíc pouhou polovinou zamýšleného projektu s podtitulem Poločas první. Při čtení sice zjistíme, že hodně prostoru zabírají fotografie, často dvoustránkové, ale i tak je to rozsahem úctyhodné dílo. Zachycuje pětačtyřicet zápasů od roku 1974 do roku 2004, které byly pro autora nějak významné či zajímavé. Vylíčení jejich průběhu, případně zákulisí a okolností, se prolíná s vlastními vzpomínkami jak na dobu, kdy se odehrávaly, tak na konkrétní dny a hodiny kolem utkání. Začíná to prvním „velkým“ fotbalem, který tehdy devítiletý Jaromír viděl na zrnitém malém monitoru televize Orava: zápasem na mistrovství světa 1974 mezi Polskem a domácí Spolkovou republikou Německo. Měl totiž to štěstí, že s rodinou bydleli ve Františkových Lázních, kam dosahoval signál západoněmeckých televizních stanic. Zápasy sledované v televizi tvoří první zhruba třetinu knihy, následují ty, které už Bosák sám komentoval. A mezi významné mezinárodní, pohárové či ligové zápasy pronikl i jeden osobní, když se autorova třída z gymnázia v Chebu střetla na školním výletě s vrstevníky ze Železné Rudy. Škoda, že jen jeden, protože sled všech těch velkých duelů sympaticky odlehčuje a titul knihy naplňuje možná více než většina jiných.

Což je jedna ze dvou slabin poutavě a čtivě napsané knihy. Zejména v její druhé polovině totiž přibývá zápasů, které byly samy o sobě atraktivní, ale Bosák k nim již nemá žádný silný zážitek, jako tomu bylo u těch v první polovině svazku. Takže místo toho nabízí nějakou historku o komplikacích při komentování, dopravě či ubytování. Zpočátku jsou snad zajímavé (a dodejme, že vždy dobře odvyprávěné), nicméně jak se množí, stávají se banální a nudné. Naopak schází to, co by čtenáři jistě uvítali, totiž něco ze zákulisí, takzvaně z hráčských šaten. Ne že by Bosák dopodrobna nevyložil menší i větší hráčské či trenérské příběhy kolem dotyčných zápasů, ale převážně je podává informativně, bez osobních vazeb. Obecně by knize prospělo, kdyby obvyklou strukturu (osobní zážitek – kontext zápasu – jeho průběh) Bosák častěji narušoval a obměňoval. Při čtení druhé poloviny knihy se zdá být avizovaný „druhý poločas“ nadbytečný a možná až riskantní – autor již vypotřeboval iniciační zážitky z dětství a mládí i nejslavnější zápasy českého národního týmu. Jakých pětačtyřicet zápasů zařadí z let 2004 až 2022 (případně o rok nebo dva později; záleží, kdy kniha vyjde), tedy z období o více než deset let kratšího?

Víc humoru, než papír unese?
Druhá potíž se týká autorova humoru. Bosák je jím pověstný a milovaný (viz zmíněná facebooková stránka), a to zejména proto, že svůj slovník zpestřuje všelijakými archaickými výrazy a spojeními (vědy početní, pantáta, holenkové) a místy i nápadně zastaralým slovosledem, který někdy opepří ostrým současným výrazem, klidně na hranici vulgarity (ale nikdy ne za ní). Inspiruje se přitom klasikou českého literárního humoru, tedy především knihami Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka, ale také texty Karla Poláčka, Eduarda Basse nebo Jaroslava Foglara. Bosák ostatně načteno má – než se dostal na fakultu žurnalistiky, studoval na Filozofické fakultě obor čeština – němčina. Je to tak trochu inspirace inspirací, protože zmínění autoři ve svých textech rádi parodovali dobovou poezii, zejména dnes již zapomenuté epigony symbolismu, a tudíž se v jejich vtipech (a následně Bosákových) vedle již tehdy obstarožně patetického slovníku objevují třeba také různé mytologické postavy či personifikace. V Bosákově případě od Paní Štěstěny přes Matičku stověžatou až po „adepty věd Amorových“ (neboli milence). V mluveném projevu, zvláště při komentování sportu, kdy je důležité nebýt zticha, to působí originálním a osvěžujícím dojmem, nicméně v knize nebývá mnohomluvnost nutná, někdy ani žádoucí a přinejmenším občas vyznívá autorův humor zbytečně krkolomně a nuceně. Přitom stačilo být střídmější. Na druhou stranu, jindy se Bosákovi povede trefná, ba vícevýznamová metafora; zde nelze nezmínit „sprintující úd zákona“ v průběhu protirežimní demonstrace v roce 1989.

Jinak ovšem Bosák osvědčuje značný rozhled, a to nejen ve fotbalovém a sportovním světě. Pomáhá mu pevný protikomunistický postoj (jeho otec jako skautský vedoucí poznal komunistický kriminál), zkušenost se spaním v parcích a nádražích, když v osmdesátých letech neměl v Praze nárok na kolej a domů se z hrdosti vracet nechtěl, i zkušenost nejen se sportovní žurnalistikou (v začátcích psal investigativní články jako jeden za zakládajících členů redakce Studentských listů). Více než zmíněného Otu Pavla připomíná jeho kniha jinou významnou knihu české sportovní novinařiny, pozapomenuté vzpomínky slavného rozhlasového komentátora Josefa Laufera Hokej můj osud z roku 1962. Kdo má rád fotbal, bude knihou potěšen, zvláště generace Husákových dětí si při jejím čtení zavzpomíná i na to, jak oni mnohé z těch utkání sami prožívali. A kdo má rád Jaromíra Bosáka, ten bude nadšen ještě víc, protože se dozví docela dost o jeho osobním i profesním životě, zvláště o začátcích kariéry. A protože se nacházíme ve sportovní sféře bodů, je na místě dodat, že ke zdejšímu procentuálnímu hodnocení by si obě zmíněné kategorie čtenářů měly přidat pokaždé deset procent.