Maďarský premiér nedávno hlásal: „Nechceme být míšenci smíšenými s Neevropany.“ Na demonstraci na Václavském náměstí zase nedávno zaznělo, že máme zastavit plánované ředění našeho národa uprchlíky z Ukrajiny. Vzhledem k podobným výrokům je nutné přivítat, že česky právě vyšla kniha Zrození Evropanů: Skutečný příběh našich předků vyprávěný geny. Fundovaně vysvětluje, jak genetický profil Evropanů pravděpodobně vznikal a jak je tomu s jeho takzvanou čistotou. Autory knihy jsou biochemik a profesor archeogenetiky a paleogenetiky na Univerzitě v Tübingenu Johannes Krause a vědecký novinář Thomas Trappe.

Společné geny psů a lidí

Autoři vysvětlují, jak se s jednotlivými migracemi šířily nejen geny, ale také nové dovednosti, potravní návyky, jazyky i nemoci. Čtenář se mimo jiné dozví, že starší evropští lovci a sběrači měli tmavou pleť a modré oči, zatímco světlou pokožku do Evropy přinesli až zemědělští migranti z Anatolie. Nebo že během společného soužití lidí a ochočených vlků jsme se sobě navzájem přiblížili i geneticky: psi i lidé se naučili lépe trávit cukry, což souvisí s tím, že psi byli nejvýkonnějšími pojídači zbytků.

K debatě o evropské identitě údajně zapsané v genech Krause a Trappe podotýkají, že „žádní Praevropané s hlubokými evropskými kořeny nikdy v historii neexistovali“. Pokud bychom chtěli do této role pasovat zmíněné lovce a sběrače, jelikož byli po desítky tisíc let jedinými obyvateli našeho kontinentu, „rychle se dostaneme argumentačně do úzkých“. Už proto, že ani tito lidé zde nebyli první, protože vytlačili ještě starší „místní původní obyvatele“, jak dosvědčují naše dvě procenta neandertálské DNA. (Ostatně i neandertálci přišli pravděpodobně v době, kdy tu stále žily formy Homo erectus, které jim rovněž musely ustoupit z cesty). A dále, ani lovci a sběrači nebyli zrovna nejlepším příkladem stabilní, hluboce zakořeněné komunity, ba naopak, žádný způsob života by nebyl těmto našim předkům vzdálenější než zůstávat na jednom kusu země. Šli prostě tam, kam se jim zachtělo: „Neznali vlast, jen rozlehlou zemi plnou příležitostí.“

Statisíce let mobility

Lidé žijící v dnešní Evropě jsou tedy výsledkem statisíce let trvající mobility, při níž docházelo k neustálé výměně, spolupráci, utlačování, bojům a jistě i velkému utrpení. Raná historie evropské migrace se podle autorů „nehodí ani k romantizaci, ani k fatalismu“. Migrace sice byla jen málokdy nenásilná, ovšem současná rozvinutá Evropa je jejím výsledkem. Původní pravěká Evropa by bez migrace byla jen liduprázdným kontinentem, který by ovšem oplýval působivou flórou a faunou.

Ostatně četné migrace později zase směřovaly z Evropy na další kontinenty. K jejich konkrétnímu provedení už jsou autoři kritičtější: pokolumbovská kolonizace Ameriky totiž   probíhala v kontextu náboženských a právních norem a mravních hranic, které mnozí evropští osadníci zcela vědomě pošlapávali. V raných dějinách takové normy pravděpodobně ještě neexistovaly, a panoval tak brutální „přirozený stav“. Kniha se obecně vyjadřuje i ke „genetickým dějinám“ lidstva jako celku. Lidé po staletí osidlovali svět a počet diferenciací mezi populacemi rostl, stejně jako počet genetických rozdílů. Jenže během posledních tisíciletí se naopak rozvětvení v lidském rodokmenu vlivem vyšší mobility stále častěji sbližovala. Takže „lidská DNA si je už delší dobu čím dál podobnější“.

Nikdo není čistý

Na základě toho všeho autoři rázně odmítají jakékoli rasistické teorie. Dovozují, že nikdo v sobě nenese geny, které jej identifikují jako „čistého“ příslušníka určité etnické skupiny či rasy. Není možné identifikovat specifický „židovský gen“. A průměrná obyvatelka německého města Freiburg ležícího nedaleko hranic s Francií „bude geneticky podobnější obyvatelce Štrasburku než obyvatelce Heidelbergu“, ačkoli jedna žije v cizím státě a druhá v téže německé spolkové zemi.

I z toho důvodu není možné nakreslit genetickou mapu, na níž by byly jasně vyznačeny hranice jednotlivých národů. (S výjimkou ostrovů jako Island nebo Sardinie, kde v průběhu staletí docházelo k malé genetické výměně, takže DNA tamních obyvatel je více homogenní.) Neexistuje ani žádný jasný genetický zlom na geografických hranicích Evropy, jako je například Ural či Bospor. A dokonce ani na druhém břehu Středozemního moře nemají lidé náhle radikálně jinou DNA. Jak autoři vysvětlují, ke genetickým posunům dochází zpravidla ve směrech, jimiž se raní moderní lidé rozšířili ze subsaharské oblasti do zbytku světa: „Severoafričané tak jsou svým genomem bližší Evropanům a západním Asiatům, protože tyto oblasti byly z Afriky osídleny nejdříve.“

Z vědeckého hlediska je tedy absurdní argumentovat „rasou“, etnickou skupinou či genetickým původem. Člověk by místo toho měl být pojímán jako to, čím je: „Jedinečná směsice existující jen jednou jedinkrát.“ Geneticky „čistého“ na něm není nic, ale kdo chce, může se snažit, aby na základě této „směsi“ vytvořil cosi jako čistý originál…