Americký spisovatel, básník, esejista a kritik Ben Lerner (1979) v českém prostředí není téměř znám, přestože svou první básnickou sbírku publikoval již v roce 2004, následně ještě další dvě a je též autorem tří románů. Do češtiny bylo převedeno až jeho nejnovější dílo Topecká škola (The Topeka School, anglicky 2019). Podobně jako v předchozích románech se v něm autor do velké míry inspiroval vlastním životem. Děj se odehrává v jeho rodném městě Topeka, kde stejně jako románový hrdina studoval střední školu a účastnil se národních turnajů v improvizovaném řečnictví. Jeho matka a otec, stejně jako rodiče protagonisty Adama, jsou kliničtí psychologové. Tato základní fakta a znalost topeckého prostředí sice prostupují celým románem, autorovi však slouží jen jako odrazový můstek, z nějž rozvíjí zcela originální příběh.

Hlavní hrdina románu, dospívající Adam Gordon, je synem dvou psychoterapeutů Jane a Jonathana, kteří pracují v topecké nadaci pro duševně nemocné. Již v první kapitole se dozvídáme, že je velice inteligentní a má dar výmluvnosti, který uplatňuje v soutěžích v improvizovaném projevu. Kromě inteligence je ale také velmi citlivý, odlišuje se od svých spolužáků a trpí migrénami. Rodiče ho vychovávají v souladu s psychoanalytickými postupy a nutí ho chodit na terapii. Postupně se však dozvídáme, že Adamova přecitlivělost možná pramení právě ze vztahu jeho rodičů a jejich svérázné výchovy. Jane je feministka, jež napsala knihu o emancipaci žen a na niž místní konzervativci i muži pracující v nadaci pohlížejí skrz prsty jako na chytrolínku, feministku a rozvracečku šťastných manželství. Jane bojuje i za práva homosexuálů, jež se maloměstská komunita snaží potlačit. Sama je – přinejmenším navenek – dost nevyrovnaná, částečně kvůli reakcím veřejnosti na její knihu o toxické maskulinitě, a chodí na terapii ke své kamarádce a kolegyni Simě, před kterou dokonce přizná, že ji otec v mládí sexuálně zneužil. Jonathan zase pochází z rodiny diplomata, část dětství strávil na Tchaj-wanu, kde mimo jiné přihlížel nevěře svého otce, aby se později dopustil téhož i sám. Adam vyrůstá v této zvláštní rodinné konstelaci, zažívá první lásky, ale také šikanu, odmaturuje, má ambice stát se básníkem a chystá se na vysokou, kde bohužel kvůli své labilitě neobstojí. Do tohoto rodinného příběhu však zasahuje ještě dějová linka spojená s Adamovým spolužákem Darrenem, jenž je kvůli násilnému incidentu nucen podstoupit léčbu ve výše zmíněné nadaci pod vedením Adamova otce.

V románu se neustále střetává subjektivní vidění světa a intimní problémy jeho postav, ať už jsou jejich zdrojem manželské neshody, či šikana ze strany spolužáků, s příběhem topecké komunity a americkými dějinami. První, osobní rovina románu je úzce spjata s psychoanalýzou, rozebíráním motivů jednání postav, rodinnými či kamarádskými rozhovory, jež se často promění v terapeutická sezení, selháním komunikace a smysluplné argumentace mezi jednotlivými postavami. Druhou, veřejnou rovinu pak představuje diskriminační jednání komunity konzervativního Středozápadu nejprve vůči ženám a jejich právu na rovné podmínky seberealizace a poté vůči homosexuálům, kteří pro místní náboženskou obec představují ohrožení rodiny. Jonathanův otec je navíc židovského původu, Janeina kamarádka Sima zase arabského a oba se v románu setkávají s diskriminací přistěhovalců, která dodnes ze společnosti nevymizela, což kulminuje v závěru románu. Tam se čtenář přesouvá z devadesátých let do současné Ameriky období Trumpova prezidentství, kdy migranti protestují proti stavbě protipřistěhovalecké zdi a tvrdým imigračním opatřením. Přestože se tak tematicky román může zdát velmi různorodý a nevyrovnaný, Lernerovi se daří rovinu osobní a kolektivní velmi obratně propojovat, a román tak „skrze osobní vyprávění vypovídá o aktuálním dění kolem nás“, jak v doslovu podotkl Pavel Kořínek. Příkladem je postava postaršího psychoanalytika Klause, jenž je sice Jonathanovým dobrým přítelem a vede s mladším kolegou intimní rozhovory, ale na druhou stranu interpretuje chování svých spolupracovníků, hlavně žen, pomocí freudiánských misogynních konceptů, jako je „kastrační komplex“ či „závist penisu“. Tato postava je tak pouze jedním z příkladů toxické maskulinity, proti které ve své populární knize bojuje Adamova matka.

Vedle rodinných a přátelských vazeb a politicko-sociálních problémů je však ústředním tématem románu řeč a její funkce v dnešním světě. S řečí je nějakým způsobem spojena každá postava románu. Adamův otec svůj doktorský projekt založil na zkoumání řečových schopností – když lidem přehrává určitou stopu a oni slova opakují, zjišťuje, že účastníci experimentu po určité době začnou nesrozumitelně a rychle drmolit obdobně jako lidé vystavení stresové situaci. Jonathan tento jev nazval „zahlcování“ a právě zahlcování řečí představuje významný motiv románu. Jane podobně jako její manžel pracuje s psychoanalytickým jazykem, je zvyklá předkládat svým pacientům smysluplné argumenty, někdy však i lékařská klišé, a píše knihu o tom, že i hlas žen by měl být v patriarchální společnosti obecně více slyšet. Adam zase oplývá výřečností a soutěží v Národní řečnické lize, kde úspěšnost řečníka většinou nespočívá v jeho schopnosti hledat pravdivé a pádné argumenty, ale v rychlosti, jakou je schopen na určitou otázku či zadané téma reagovat. Vítězův proslov tak zpravidla připomíná zahlcující proud slov, během něhož je posluchač omráčen a nemá šanci zachytit sdělení, které se mu řečník snaží předat.

Tím Lerner naráží na komunikační propasti v dnešní společnosti nejen na osobní úrovni, ale také například na zahlcenost mediálními kanály nebo politickými prohlášeními, kdy politici vlastně nepotřebují, aby je lidé chápali, ale aby je spíše než smysluplným vyjadřováním ohromili manipulativním proudem slov. Jazyk je tak v románu líčen jako velmi silná zbraň, s níž je potřeba zacházet opatrně, jak si všímá i Jane, sedící v publiku jednoho z Adamových finálových zápasů: „Když kluk z Austinu vstal – tentokrát nechal sako pověšené na židli, rukávy měl vyhrnuté –, pustil se do obhajoby zahlcování, jak po něm Adam chtěl, jenže rychlostí několika stovek slov za minutu, navršil závratné množství argumentů, počínaje kognitivním účinkem rychlého zpracování informace (měl důkazy od psychologů) a konče tím, že máme-li zabránit hegemonii, musíme v hodnotových debatách zmínit co nejvíc různých pohledů. (Mě osobně nejvíc znepokojovalo, jak je ten poslední argument zvrácený – že při mluvení na samé hraně srozumitelnosti údajně jde o inkluzi.) Tedy ne že by na obsahu jeho řeči záleželo.“

Topecká škola je svou formou román čistě postmoderní, charakteristický roztříštěným vyprávěním z několika perspektiv. Každá kapitola je retrospektivně a zároveň střídavě zaměřena na Adama, Jane a Jonathana, přičemž Adamovým kapitolám dominuje narativ ve třetí osobě, kdežto jeho rodiče mluví naopak v osobě první a většinou své vzpomínky adresují přímo synovi, takže jejich výpovědi působí velmi intimně a autenticky. Na stejnou situaci se tak čtenář dívá z různých pohledů a sám může jako terapeut hodnotit, jak se členové rodiny vzájemně ovlivňují. Darrenův příběh je předmětem krátkých interludií, vložených mezi jednotlivými kapitolami. Příběh je však fragmentární i z hlediska časového, Lerner opouští logickou chronologii a nabízí čtenáři v jednu chvíli vzpomínku z minulosti, poté aktuálnější informace a nakonec se vrací do dávné minulosti. Až poslední kapitola děj přenáší do současnosti. Autor tak naprosto a patrně záměrně rezignuje na jakýkoli ucelený příběh a nechává čtenáře spíše tápat v jednotlivých souvislostech a scénách. Určitá postmoderní konstruovanost se v románu projevuje také častým opakováním buď již zmíněného, či podobných vzorců chování rodičů, manželských párů nebo jejich dětí, ale vždy s malou derridovskou differäncí či posunem. Mezi intimní příběhy postav jsou navíc vkládány přepisy soutěžních proslovů, novinová fakta či historické výklady, které čtenáře spíše ruší namísto toho, aby mu pomohly osvětlit dosud nepochopené.

Lernerův nejnovější román rozhodně není lehká četba. Čtenář se na něj musí intenzivně soustředit a konzumovat ho pouze v malých dávkách, aby podobně jako jeho postavy nebyl „zahlcen“. Román navíc předpokládá, že je čtenář obeznámen se základními psychologickými pojmy a je zběhlý v amerických kulturních reáliích a politické scéně. Bez toho bohužel zůstává ochuzen o důmyslné propojení osobní a národní historie, s nímž Lerner v románu experimentuje. Na druhou stranu však zaujme čtenáře, kteří vyhledávají nejen silné příběhy zajímavých postav, ale oceňují vyprávění obohacené o aktuální společenská témata. Těmi jsou v případě Topecké školy například toxická maskulinita, feminismus, policejní agresivita, problematika migrace, manipulativní rétorika či rozdělená společnost. Pokud vás však tato témata nezajímají a neradi pod vlivem autorovy narativní hry ztrácíte kontrolu nad čtením či příběhem, raději román odložte. Pro ostatní čtenáře, jak podotkl recenzent New York Times Garth Risk Hallberg, může Topecká škola představovat hluboký estetický a kognitivní zážitek, což ocenila i porota Pulitzerovy ceny, na niž byl román v roce 2020 nominován.