Francouzská autorka Brigitte Giraud (nar. 1960) má na svém kontě už více než deset románů a i několik povídkových sbírek, ale největší úspěch jí přinesla teprve před rokem publikovaná kniha Žít rychle (Vivre vite, 2022). Román, jenž popisuje reálné okolnosti autorčina života, smrt jejího manžela Clauda po nehodě na motocyklu a náročnou snahu se s touto ztrátou vyrovnat, získal v roce 2022 ve Francii prestižní ocenění Prix Goncourt.

Ticho po bouři

Čtenář se ocitá ve vzduchoprázdnu, v jakém se člověk dozvídá zprávu, jež má jeho život převrátit vzhůru nohama, ale jejíž význam zatím mysli stále uniká, a proto na ni není schopna reagovat. Hlavními motivy knihy jsou podle autorky osud a náhoda. Brigitte Giraud se snaží ilustrovat, jak náhoda propojuje okolnosti, které spolu na první pohled nesouvisejí, nebo svádí dohromady osudy lidí, kteří si jsou velmi vzdálení. Jedna ze zvláštních okolností Claudovy smrti je například to, že se jeho nehoda odehrála v ulici pojmenované po belgické královně Astrid – rovněž oběti autonehody, která ovšem o život přišla už ve 30. letech.

Děj autobiografického románu lze popsat velmi stručně. Vypravěčka si se svojí rodinou, tedy manželem a malým synem, pořídí vysněný domov. Krátce poté odjíždí sama na pár dnů pracovně do Paříže, zatímco se její manžel, hudební kritik Claude, stará o syna Théa. Než se Brigitte vrátí domů, Claudovi se na cestě pro Théa do školy přihodí na motorce smrtelná nehoda. Brigitte se po Claudově smrti rozhodne si jejich společný domov ponechat a sama dům se zahradou postupně rekonstruuje; po dvaceti letech je ale nucena jej prodat. A právě v této době uzavírá i svůj cyklus myšlenek na minulost a své loučení s Claudem.

Období vzácnosti

Mnohokrát opakované slovo „kdyby“ vede autorku na cestu do minulosti a k prozkoumání každého okamžiku, jenž se mohl udát jinak a znamenat, že by 22. června 1999 Claude na silnici nezemřel. Jen jediná malá odchylka ze série událostí, a Brigitte by prožila zcela jiných dvacet let.

Láska a smrt partnera nejsou jediná témata, jež v knize najdeme. Autorka se rovněž pouští do úvah o technologiích, globalizaci a období devadesátých let. Dokládá, že určité historické období, v němž člověk žije, může mít větší či menší vliv na to, jak by měl v určité situaci jednat, nebo na to, jakým způsobem jednat může. V tom ostatně francouzská kritika často vidí jasný průsečík s tvorbou spisovatelky Annie Ernaux: ve snaze propojovat osobní, důvěrné vzpomínky s kolektivní pamětí.

V jednom ze svých „kdyby“, nazvaném „kdybych měla mobilní telefon“, si Brigitte připomíná okamžik, kdy chtěla na návštěvě u kamarádky zavolat Claudovi, že druhý den nemusí syna ze školy vyzvedávat. Dlouze popisuje situaci, v níž se ostýchá přerušit kamarádku, která jí právě něco vykládá, a zeptat se, jestli smí použít její telefonní linku. Pak je najednou už moc pozdě a ona nechce manžela rušit. 

Devadesátá léta autorka v rozhovorech příhodně popisuje jako „époque de rareté“, období vzácnosti. Telefonní hovory byly drahé, textové zprávy velmi výjimečné, podobně bylo nedostatkové i lecjaké zboží na trhu. V jedné z kapitol Brigitte Giraud čtenáře seznamuje s výsledky svých zevrubných rešerší o motorce, již si v osudný den Claude půjčil od jejího bratra. Zmiňuje vynálezce stroje, japonského inženýra Tadao Babu, a s klidným odstupem připomíná, že jeho motorka s nebezpečně vysokým výkonem byla v Japonsku zakázaná, ale přesto byl povolen její vývoz do Evropy. Často se v knize setkáváme s hudebními odkazy, jelikož právě hudbu, další „vzácnost“ devadesátých let, si autorka se svým manželem nejvíc spojuje. Na svojí poslední cestě poslouchal Claude skladbu Dirge od skupiny Death in Vegas. Giraud si klade otázku, zda by byl jeho osud jiný, kdyby tehdy poslouchal Don’t Panic od Coldplay.

O smutku s citem

Brigitte Giraud se domnívá, že její kniha byla oceněna zejména proto, že porota Goncourtovy ceny v autorčině intimním vyprávění viděla víc než jeden osobní příběh, ale výpověď s přesahem a obecnou platností. A právě to bylo i autorčiným přáním. O úmrtí svého manžela píše s respektem a ohleduplností. Spíše než depresivní či drastické je vyprávění plné nostalgie a empatie. Vypravěčka prožívá poslední Claudovy okamžiky spolu s ním, vrací se do minulosti a připojuje se k němu na jeho poslední cestě, aby s ním zůstala spojena navždy. Vyprávění má zajímavou strukturu, každá z kapitol se zabývá jedním z hrozivých „kdyby“, která řídila Claudův osud k jeho nevyhnutelnému konci. Zároveň je plné smířlivosti a lidskosti, čímž dokazuje, že se osud slovem „kdyby“ nedá uplatit. 

Navštívit autorčinu „époque de rareté“ s knihou Žít rychle je tak velmi dojemné, ale zcela bezpečné. Znamená to nechat se vtáhnout do vyprávění, které velmi vnímavě a do hloubky popisuje jednu z nejuniverzálnějších lidských zkušeností.