Překladů ázerbájdžánské literatury je v češtině k dispozici jen velice málo, nadto se s výjimkou několika povídek jednalo dosud vždy o překlady pořízené přes třetí jazyk (nejčastěji z pochopitelných důvodů přes ruštinu, ale někdy také přes němčinu). Vskutku skrovnou množinu dostupných překladů z ázerbájdžánštiny doplnila letos na jaře antologie povídek Sari gelin, kterou vydalo nakladatelství Univerzity Karlovy Karolinum.

Na rozdíl od jiných dostupných antologií z určité jazykové či geografické oblasti v tomto případě výsledný výběr textů nepředstavuje, poněkud překvapivě, práci editorek; jedná se totiž o sbírku sestavenou přímo Ázerbájdžánským státním překladatelským centrem. Bohužel z edičních poznámek nevyplývá, kdy toto pracoviště soubor sestavilo, sice k tomu zjevně došlo až někdy okolo roku 2000, ale bližší údaj chybí. Podobně zarážející je i skutečnost, že nejmladší ze zařazených autorů, Etimad Baškečid, se narodil v roce 1966, což ve čtenáři vyvolá otázku, zda skutečně tamní literatura nemá v další generaci žádný literární talent, kterým by se země byla ochotna prezentovat v zahraničí, a zároveň vede i k zamyšlení, nakolik byla při výběru zohledněna konformita autorů vůči postojům oficiální ázerbájdžánské politiky. Dosti neobvyklá je i osoba překladatelky, rodilé mluvčí ázerbájdžánštiny, nutno ovšem uznat, že jistě i díky redakci ze strany českých editorek to není na výsledné podobě textů poznat.

Antologie obsahuje celkem 22 povídek (z toho pouze tři od ženských autorek) sepsaných v poměrně širokém časovém rozpětí – nejstarší obsažená povídka Jehně z pera Dželila Memmedguluzadeho je z roku 1914, nejnovější texty pak vznikly okolo roku 2000 (ne u všech textů se podařilo zjistit přesnou dataci jejich vzniku). Povídky nejsou vymezeny jedním tématem či žánrem: převažuje problematika mezilidských vztahů, ať už partnerských, rodinných, sousedských nebo i mezi lidmi, které dohromady svede náhoda, nechybí ale ani povídky s motivem nadpřirozena, texty připomínající pohádky Tisíce a jedné noci i otevřená satira. V mnoha povídkách se odráží skutečnost, že Ázerbájdžán leží na pomezí ruského, tureckého, arabského i perského vlivu, zároveň má ale vlastní svébytnou identitu, jak ukazují především různé názvy místních jídel a hudebních nástrojů. Varování před ztrátou vlastní ázerbájdžánské identity je ostatně i námětem povídky, která dala jméno českému překladu antologie.

V mnoha povídkách autoři zachycují též tradiční pohostinnost, obvyklou pro tento kout světa, přičemž ne vždy ji nutně vnímají jako pozitivní rys, v některých textech je pojata spíše jako formální společenská nutnost, někdy dokonce jako spíše negativní rys, zdržující od řešení problémů. Nejednoho čtenáře pak jistě překvapí, s jakou samozřejmostí nechávají mnozí autoři z této převážně muslimské, byť formálně sekularizované, země své postavy konzumovat alkohol.

Zajímavé je, že pouze dvě z povídek nějakým způsobem reflektují druhou světovou válku a problematiku válek po rozpadu SSSR zde nenalezneme vůbec, reflexi komunistického období se pak věnuje povídka jedna. I když se řada textů zabývá dysfunkčními vztahy v rámci rodiny či sousedství, motiv násilí se vyskytne pouze v závěrečné povídce Sary Oğuz Vášnivá noc. Mnohé české čtenáře pamatující ještě období centrálního plánování jistě osloví i příběhy, jejichž zápletka se točí kolem nedostatku spotřebního zboží na trhu, ať už jde o vysněné kolo, nebo léky potřebné pro umírajícího manžela.

Antologie obsahuje také povídky značně abstraktního rázu, jejichž interpretace by vystačila na samostatnou kvalifikační práci. Nejeden čtenář tak nepochybně ocení, že antologie obsahuje vedle nezbytných edičních vysvětlivek a medailonků jednotlivých autorů a autorek též studii, která nabízí ke každému textu možný interpretační rámec. Porozumění usnadňují také užitečné informace obsažené v poznámkách pod čarou přímo u jednotlivých povídek, jejich množství ale čtenáře nezahltí.

Průřez ázerbájdžánskou literaturou pochopitelně ocení především zájemci o danou oblast, v první řadě adepti příslušných vysokoškolských oborů. Antologie Sari gelin ale ukazuje všem čtenářům s dostatečně otevřenou myslí, že literatura ze zemí bývalého Sovětského svazu může nabídnout mnohem více než jen to, co se za minulého režimu dostalo bedlivým výběrem propagandistů do vydání ve Světě sovětů a podobně zaměřených nakladatelstvích.