Legendu o Ikabogovi znají v království Přehršlánie všichni. Obávaný bájný Ikabog však zůstává pouhou legendou jen do chvíle, než se na scéně objeví lehce ovlivnitelný král, jedna pokažená bojová mise a dva prohnaní královi společníci – a rázem je Ikabog skutečný. Celé království se zničehonic stane nebezpečným místem, kde vládne strach. Každé slovo vás může stát svobodu, či dokonce život, a to ve jménu ochrany království před legendárním monstrem. Vše pocítí i Helenka, která kvůli královskému dvoru přišla postupně o oba rodiče, domov i nejlepšího kamaráda a která se nakonec ocitne ve zpustlém, krutém sirotčinci bábi Vrčavé, kde se snaží přežít každodenní útrapy.

Návrat J. K. Rowlingové k tvorbě pro děti proběhl poněkud netradičně – příběh o Ikabogovi byl vydáván během první vlny covidové pandemie po částech zdarma na internetu a teprve následně byl převeden do klasické knižní podoby. Překvapí i to, že Ikabog doprovázejí dětské ilustrace: vydavatelé jednotlivých překladových verzí vyhlašovali soutěž, do které se mohli zapojit budoucí dětští čtenáři v zemi, kde překlad vycházel.

Příběh o moci propagandy plný politických intrik může vyznít jako varování. Poměrně zajímavý nápad ale znatelně oslabuje způsob ztvárnění.

Hned od prvních stránek potkáváme jednu postavou za druhou, s žádnou ale nestrávíme dostatek času, abychom ji mohli blíže poznat a vytvořit si k ní bližší vztah. Nezbývá než se spolehnout na autorčin popis, děj nenabízí mnoho prostoru, aby postavy projevily svou skutečnou povahu. Dokonce i královi společníci, lordi Flusbrock a Kydlián, kteří v knize vystupují od samého začátku a patří ke klíčovým protagonistům, působí spíše jako vyprázdněné karikatury než plnohodnotné postavy.

Poměrně nesnadné je také odhadnout, zda se v jednotlivých scénách jedná jen o epizodická setkání postav, či zda budou dané postavy pro pozdější děj důležité. Některé se přitom znovu objeví až po stu stranách a čtenář se musí v knize vracet, aby si osvěžil, kdo je vlastně kdo.

K nepřehlednosti příběhu přispívá i občasné nelogické chování postav, které má účelově posunout děj vpřed. Lord Flusbrock tak například z nervozity lady Eslandy vyrozumí, že je zamilovaná do jednoho z vězňů. V dané situaci by nervozita spíše poukazovala na to, že lady Eslanda zná pravdu o Flusbrockově plánu, koneckonců lord sám věděl, že jedna ze služek jeho záměr několika lidem prozradila. Flusbrockova domněnka působí o to víc nepatřičně, uvědomíme-li si, že lady Eslanda se o svých citech nikdy nikomu nezmínila a nic netuší ani onen muž.

Samotný děj je natolik komplikovaný, že první dvě třetiny čteme spíše jako prolog k poslední části. Příprava jednotlivých intrik je podána převážně formou popisu s poznámkami, jimiž Rowlingová doplňuje některé části děje. Tyto komentáře čtenáře mnohdy vytrhují z příběhu a kazí dojem z četby. K tomu nutno připočíst zásadní otázku: Pro koho je pohádkový román určen? Autorčiny komentáře i poměrně rozsáhlé vysvětlování by poukazovaly spíše na mladšího čtenáře, k čemuž se přiklání i vydavatel (pro 7+). Tematické zaměření knihy však odpovídá spíše zkušenějším čtenářům od deseti let (velké množství vražd, týrání dětí), jež ovšem nejspíš odradí nadbytečné vysvětlování, omezující vývoj postav a brzdící dynamiku děje. Témata politiky, propagandy i bezprecedentního vraždění jsou přitom v kontextu literatury pro starší děti velmi přínosná a autorka už v minulosti s Harrym Potterem prokázala, že s temnějšími motivy pracovat umí. I zde rozehrává několik působivých scén, například v krutém sirotčinci, který má dokonce vlastní hřbitov, protože spousta dětí nepřežije zimu.

Ikabog se opírá o zajímavý nápad, ale zdlouhavý úvod i nešťastně zvolený styl psaní z něj činí dílo, které sice ví, čím chce být, ale neví, jak toho docílit. I proto Ikabog patří v současné světové tvorbě pro děti spíše k slabšímu průměru.