Cameron Bright je úspěšný a všeobecně oblíbený farmář. Má krásnou manželku a dvě rozkošné dcerky. Rodinný podnik vede jistě a se ziskem – za pomoci starého rodinného přítele i mladšího bratra Bennyho. A přesto je jednoho dne nalezen mrtvý v pustině u osamělého náhrobního kamene. Navíc se zdá, že jeho tragická smrt byla dobrovolná. Jenže proč by se člověk, který má doslova vše, vydával pěšky do míst, odkud se, jakmile udeří australské slunce, prostě nemůže vrátit? A proč by se vystavoval tak trýznivé smrti? Na to se snaží přijít Nathan, třetí z bratrů, který opouští svou izolaci na upadajícím sousedním ranči a dorazí pomáhat rodině se zařízením pohřbu…

Jane Harperová se prosadila už svým debutem Sucho z roku 2016 (česky 2017). Tradiční zápletku o návratu nedobrovolného vyděděnce do rodného městečka Kiewarry, kde se zapojí do vyšetřování vraždy, obohatila o důslednou a působivou práci s přírodou a nástrahami a limity, které lidem nastavuje v extrémních podmínkách. Titulní sucho tak bylo nejen objektivní skutečností, ale i metaforou existence. Na podobném, až mytickém rozměru přírody pak bylo vystavěné i volné pokračování Síla přírody (2017, č. 2019). To ovšem nenabídlo prakticky nic navíc. Detektivní zápletka byla překombinovaná, a přesto nakonec plytká, postava vyšetřovatele Aarona Falka, která náhle neměla žádnou vnitřní dynamiku, doslova zbytečná. Jen ona „síla přírody“ byla snad ještě působivější.

Ve svém třetím románu Harperová naštěstí opět obě své silné zbraně – tedy majestát přírody a uvěřitelné vnitřně rozervané postavy – dokázala vybalancovat a náležitě propojit. Výsledkem je její zatím nejlepší kniha – byť ne nutně nejčtivější, protože toto místo si nadále díky své chytlavé zápletce a dynamickému prolínání časových linií drží Sucho. Mimochodem, o románu Ztracený v pustině se mluví jako o samostatném, ovšem na ty, kterým učarovalo Sucho, zde čeká malý bonus – rodina Brightů má totiž vazby na městečko Kiewarra, a ačkoli není pojmenován, mihne se tak na jeho stránkách i Aaron Falk.

Ztracený v pustině skvěle pracuje s motivy samoty a nutnosti vzájemné výpomoci. Jednotlivé ranče mají pro Evropana nepředstavitelné rozměry, náhodné setkání je událost, na kterou se léta vzpomíná, všichni mají neustále na paměti nutnost dávat vědět nejen blízkým, kde se nacházejí, a mít s sebou zásoby především tekutin. A pokud někdo odmítne druhému pomoct, v jakékoliv banalitě, může se to rovnat rozsudku smrti – a komunita na to tvrdě zareaguje. Což se přesně stalo Nathanovi, když jednou ve vzteku nezastavil u auta svého tchána. Od té doby je vyhnancem, který není v jediném městečku v dosahu vítán a nikdo u něj nechce pracovat. Jeho ranč tak upadá, exmanželka dělá problémy s návštěvami syna a Nathan samotný se noří do depresí. Jako by právě on byl tím „ztraceným“ – nikoliv jen v pustině, ale i ve vlastním životě.

Jenže Cameronova smrt všechno změní. Nathan náhle musí znovu komunikovat s lidmi – nejen se svými příbuznými, ale i s batůžkáři, kteří na rančích dočasně vypomáhají na svých cestách „na zkušenou“, nebo s úřady. A stejně jako on zjišťuje, že okolnosti bratrovy smrti jsou minimálně podivné, tak i čtenář odhaluje, že ve zdánlivě přehledné reálné i mentální pustině románu je řada terénních nerovností, přeludů a smrtících pastí.

Harperová se ani tak nesnaží vyšetřovat Cameronovu vraždu jako spíš Cameronův charakter, který rozhodně nebyl tak příkladný, jak se zdálo. Svou roli přitom hrají i rodové dispozice a vztah k dávno mrtvému tyranskému otci. Ne vždy přitom dává autorka odpovědi; nechává dostatek prostoru fantazii a vlastním výkladům. Třeba v případě Cameronovy manželky Ilsy: skutečně se do ní Cameron zamiloval, nebo jen odhalil, že ji miluje Nathan, který má však do městečka, kde tehdy dívka pracovala, zakázaný přístup? Protože Cameron skutečně nebyl ten příjemný chlap, za jakého ho všichni měli, ale pomstychtivý a manipulativní zmetek, posedlý vlastní dokonalostí.

Rozpad jistot o dokonalém manželovi, otci a bratrovi souzní i s různými verzemi historie tzv. Honáka – náhrobku, u něhož bylo Cameronovo tělo nalezeno. Doslova každý o něm vypráví svou historku, zaručeně pravdivou. Ta nejobyčejnější se přitom nakonec ukáže být i návodem k vysvětlení, co se prostřednímu z bratrů Brightových ve skutečnosti stalo. Nesouvisí přitom se zločinem, ale s rodinnými vztahy a těžkými rozhodnutími, co je pro rodinu nejlepší.

Ke třetímu románu Jane Harperové je tak nutné přistupovat opatrně. Pokud očekáváte působivou detektivku, jakou bylo Sucho, budete pravděpodobně zklamáni (přestože na vraždu a odhalení vraha nakonec dojde). Pokud jste ovšem připraveni na pomalu, ale o to neodvratněji gradující rodinné drama v australsky westernových kulisách, které nabízí dostatek prostoru pro ponory do minulosti postav i krajiny, bude pro vás Ztracený v pustině jedním ze čtenářských zážitků roku.