Autorem jednoho z nejvlivnějších spisů v dějinách antropologie je člověk, který původně (a podle některých nikdy) antropologem nebyl. Tento text ve své době posunul výzkum tzv. přírodních národů „o značný kus cesty vpřed“ (jak v magazínu Uni napsal Zdeněk Justoň), ač je jeho autor nikdy osobně nenavštívil. I takovými paradoxy by se dal charakterizovat proslulý Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech od francouzského sociologa Marcela Mausse (1872–1950). Přestože spis pochází už z roku 1925, česky byl poprvé publikován v Sociologickém nakladatelství až roku 1999, a to s doslovy etnologa a sociálního antropologa Zdeňka Uherka a sociologa Miloslava Petruska, který psal mimo jiné o tom, že ve francouzském pojetí spadala Maussova etnologie pod sociologii. Díky nakladatelství Portál kniha vloni vyšla znovu, tentokrát s doprovodným textem antropologa Petra Skalníka.

Mauss v knize srovnává různé formy smlouvy, směny a obdarovávání v domorodé Polynésii, Melanésii, Americe i ve starověké Evropě. Při těchto transakcích jde podle něj hlavně o vytváření společenských vztahů a závazků, které udržují společnosti pohromadě; společnost totiž vnímá jako „soubor vzájemně souvisejících systémů, v němž se dar stává reprezentací procesů, které se ve společnosti odehrávají“. A zároveň ono obdarování „společenské systémy zpětně ovlivňuje“, jak v recenzi pro MF Dnes konstatoval Jan Jandourek.

Dary jsou v knize pojaty jako předměty nabité magickou mocí, které mohou být krajně riskantní. Tím, co nabízíme, totiž „dáváme něco ze sebe samých“. Jeden tak musí druhému vrátit to, co je ve skutečnosti součástí jeho podstaty či duše. Ponechat si danou věc by bylo životu nebezpečné, a to nejen proto, že je to zakázané, ale i proto, že ta věc pochází od jiné osoby právně, fyzicky i duchovně. Darovaná věc není prostým neživým předmětem. Je oduševnělá, často individualizovaná a snaží se vrátit do svého „původního domova“, anebo vytvořit pro rod a půdu, ze které vzešla, rovnocennou protihodnotu.

Autor přibližuje například situaci domorodců na Trobriandských ostrovech, kde jednotlivé rody vlastní určité cenné předměty, z nichž každý má svou osobitost, své jméno, své vlastnosti, svou moc. Ať jsou to velké mušle abalone, štíty, které jsou jimi pokryté, nebo opasky a přikrývky s rodovými znaky, s vetkanými či vyšitými vzory očí či lidských i zvířecích hlav. Nebo i celé domy a trámy: „Vše mluví, střecha, oheň, sošky, malby. Každá z těchto cenností má tvořivou moc. Není jen znakem a zárukou; je i znakem a zárukou bohatství.“

Přežívání této víry v oživené věci autor sleduje i u francouzských či německých venkovanů. Někteří z nich prý ještě v Maussově době věřili, že se prodaná věc musí odpoutat od prodávajícího, pročež bylo nutné na ni poklepat, případně třeba prodávané ovci „napráskat“. Zmiňuje i tradiční výrobce mající prý tendenci „sledovat věc, kterou vyrobili“, a trpící palčivým pocitem, že jejich práce je prodávána dál, aniž se podílejí na zisku. Dodejme, že už v německém romantismu najdeme motiv klenotníka, který se nedokáže rozloučit se svými výtvory, takže jejich nové majitele vraždí.

Mauss se tedy svým dílem částečně ohlížel do minulosti, kde hledal inspiraci pro to, jak ekonomickým vztahům vrátit lidský rozměr, protože podle něj staré, komunitní zásady působí „proti tvrdosti, abstraktnosti a nelidskosti zákoníků“ moderních. Jeho dílo ovšem oslovilo i četné pozdější myslitele, jako byli například Georges Bataille, Jacques Derrida, Jean Baudrillard, antropolog David Graeber nebo britský teolog John Milbank (u nás mu vlídnou studii Sociologická imaginace: Magie a dar věnoval Miroslav Petříček). Ostatně už zmíněný Miloslav Petrusek mimo jiné ukázal, že od Mausse vede přes Bataillea přímá cesta k postmodernismu. Zatímco Petr Skalník zase vyzdvihl Maussovy socialistické sympatie a jeho důraz na celospolečenskou solidaritu.

Stále vycházejí nové práce, které se na Mausse odvolávají. Jednou z posledních je kniha The gift and its paradoxes: beyond Mauss (Ashgate, Farnham, 2014). Finský sociolog Olli Pyyhtinen v ní dary charakterizuje řadou paradoxů: vyžadují vzdát se určité věci, jež ale symbolicky zůstává neodlučitelná od svého dárce; při jejich darování jde o částečnou ztrátu, ale současně i rozšíření sebe sama. A rovněž právem konstatuje, jak moc jsou naše vztahy s druhými lidmi zprostředkované skrze hmotné věci. I téměř sto let po vydání tedy Maussův spis poskytuje další podněty k promýšlení toho, jakou symbolickou roli mohou hrát každodenní a zdánlivě obyčejné věci v našich životech.