Švédská spisovatelka Nina Wähä (*1976) se narodila ve Stockholmu, kořeny má však v kraji Tornedalen, ležícím nedaleko finského města Rovaniemi. Pro hlavní postavu románu Annie i jejích jedenáct bratrů a sester byla spisovatelce inspirací vlastní rodinná historie. Autorka popisuje vyrůstání dětí v odlehlé části jinak ekonomicky a kulturně vyspělé země a líčí osudy rodiny Toimiových, skrývající zvláštní charaktery i utajené katastrofy.

Kniha je členěna na tři části: Osoby, prostředí, Vražda a Kdo je vrah, v úvodu máme k dispozici také výčet klíčových postav. Každá kapitola začíná jakousi anotací, která nese často ironický nádech, stejně jako úvodní odstavec celého příběhu: „Tohle není nic jiného než příběh o vraždě. Vlastně ne, co to povídám, je to mnohem víc než tohle. Jenom nechci nikoho zmást ani tuhle zásadní část vyprávění zatajit. [...] Bohužel se musíte seznámit se všemi postavami, protože se na tom příběhu podílejí, každá po svém.“

Styl románu nemusí vyhovovat každému čtenáři. I když Odkaz tíhne k detektivce, neřídí se vyprávěcími postupy typickými pro kriminální literaturu. Je to hlavně mozaika rozličných povah a osudů postav, které mají stejnou matku a otce. V úvodech kapitol autorka až obsesivně trvá na tom, že by se v příběhu něco mělo přihodit. Otázkami: „Ale zatím se snad nic nestalo!? Stane se vůbec někdy něco? Brzo se beztak musí něco stát, ne?“ udržuje čtenáře v napětí a očekávání, že dojde k velké události. Zároveň se ve vyprávění objevují i úvahové pasáže, jejichž téma sice souvisí s dějovou linkou, svou obecností však někdy působí nepatřičně a vycpávkově.

Dědičnost zla
Přestože někteří sourozenci v čele s Annie zmrzlý a chudý kraj opouštějí, jakmile jim to věk umožní, a prchají do velkoměsta, většina zůstává. Záhy se z nich stávají stereotypní obyvatelé skandinávského severu – alkoholici, násilníci, oběti násilníků nebo depresivní podivíni, k čemuž mají minimálně z otcovy strany předpoklady. A o dědičnost také v celém románu jde. Autorka si pokládá stěžejní otázky: Je člověk zodpovědný za hříchy své rodiny? A dá se zlo v člověku zdědit?

Na otce děti až do jeho tragické smrti nahlížejí jako na zdroj zla v rodině, proti kterému se musí mlčky spojit. O to naléhavěji vyznívá očekávané rozuzlení, které ještě potvrdí už dříve vylíčenou odlišnost sourozenců. Annie, z jejíž perspektivy příběh sledujeme, je jedinou postavou, jejíž motivy čtenář plně chápe. Ostatní členové rodiny pro čtenáře zůstanou v mnohém nepochopitelní, protože jejich charakterové rysy jsou tak extrémní, že se s nimi nedokáže identifikovat.

Prostřednictvím otce Penttiho čtenář nahlédne i do finské historie – do období druhé světové války, kdy Finsko čelilo ruské invazi a obyvatelé některých oblastí museli opustit domovy. V té době Penttiho krutá stránka zůstává ještě skrytá, třebaže se setkat tváří v tvář se zabíjením. Když se vrací – už ženatý se Siri – zpět na finský sever, postupně odhalujeme prostředí, kde vyrůstal, jeho výchovu a dospívání v rodině laestediánského kněze, kde se dbalo na dodržování náboženských pravidel a nikdo se nezdráhal použít násilí. Hlavní zlom v Penttiho povaze ale nastal až se smrtí první dcery. Když mu jako novorozeně umřel i druhý syn, otec se vůči následujícím potomkům zatvrdil.

Konzervativní společnost versus homosexualita a feminismus
Na osudech jednotlivých členů rodiny Nina Wähä popisuje fenomény, které konzervativní společnost nepřijímá a které mají za následek srážku individua s většinou, ulpívající na tradici. Jedním z „problémů“, které přimějí hned dva bratry odejít do velkoměsta, je homosexualita. Autorka čtenáři naprosto syrově předkládá scénu znásilnění dospívajícího chlapce jeho strýcem, která má sloužit jako „iniciace“ do intimního života. Matka Siri je zase v pokročilém věku postavena před nutnost se rozvést, což je v kraji něco zcela neobvyklého. Jedna z jejích dcer se z pasivní oběti násilí mění ve feministku. Zvraty v životech členů rodiny mohou na dnešního čtenáře, který navíc není Fin, působit na první pohled vzdáleně. Přestože se ale postavy nacházejí v odlišném prostředí a řeší z našeho pohledu vzdálené problémy, je snadné se s nimi identifikovat.

Autorka čtivě a napínavě vypráví o rodinných tragédiích. Jen u toho ale nezůstává: své plasticky vylíčené postavy a s nimi i čtenáře přivádí až na samou hranici komfortní zóny. Ukazuje Skandinávii, která není běžně k vidění – chudou, nevzdělanou, zaostalou a lpějící na tradičních hodnotách, které už dávno k ničemu dobrému nevedou. Ovšem jestli taková atmosféra vládne na severu Finska dodnes, se z románu nedozvíme. Přestože se v příběhu může někdy zdát leccos odpudivé, kruté a drsné, nekompromisně nás vtáhne do mrazivého údolí řeky Torne a přinutí nás konfrontovat se s charaktery a prostředím, které pravděpodobně ve skutečném životě nepoznáme.