Bez zbytečného úvodního vysvětlování se ocitáme v přístavní hospůdce, kde se troufalý chlapec uchází o práci mezi námořníky. A zase neúspěšně, vždyť Eliáš nemá ruku, copak by byl na lodi co platný? Půvabné pirátce Angelice (podobného věku jako on) by ale možná pomohl. Dcera ztraceného kapitána Flinta sedí v přístavu a zpívá smutnou píseň. Právě ona přivede Eliáše na myšlenku, že námořníkům asi vadí bezruký člen posádky, ale u pirátů je to přesně naopak! Sama mu pak vybere hák všech háků, nasadí ho místo chybějící dlaně a záchranná výprava může začít.

Děj příběhu se řítí svižně, podobně jako rozbouřené vlny na moři i obludy pod hladinou. Drsný kuchař Kreveta a zároveň skrytý padouch působí spíše legračně a také ostatní postavy místy připomínají karikatury. Stačí se – ať už na předsádce knihy, nebo na jakékoliv další ilustraci – zadívat na bájnou Sirénu, první mytologickou postavu vyplouvající z hlubin oceánu. Domácím mazlíčkem na škuneru je ochočený žralok v sudu a závodní mořští koníci obdrželi svá jména podle nesmrtelné dostihové hry – Narcius a Napoli. Eliáš statečně plní obtížné úkoly a jde si za svým cílem, přestože vyhrát je často nemožné. Svou upřímností a prostořekostí nakonec „posadí na zadek“ i samotného Neptuna a postoupí tak k závěrečnému úkolu, který má jméno Kraken…

Eliáš mezi piráty je pozoruhodným příkladem toho, že i v dnešní době povinných karantén či dobrovolných izolací vlastně můžeme do divadla – a to doma! Kniha totiž vznikla ze scénáře divadelního představení pro děti a posílá ke čtenářům notnou dávku „dramaťácké“ ztřeštěnosti a námořnického humbuku. Příběh plyne svižně, je zábavný, a přitom nepostrádá napětí. Jeho autorka Veronika Krištofová (nar. 1978) evidentně dovede zúročit zkušenosti, jež sbírá se svým interaktivním dramatickým programem při návštěvách škol. O zpětnou vazbu tedy zřejmě nemá nouzi. Pochvalu si zaslouží i Jana Moskito (nar. 1964), která Eliáše v knižní podobě originálně ilustrovala.