„Jedno je naprosto zřejmé. Nejsou dva Rimbaudové, Rimbaud geniální básník do roku 1875 a Rimbaud muž činu, obchodník, vynikající vůdce karavany, ztroskotanec či zrádce poesie v dalších šestnácti letech. Jakkoli rozostřeny jsou stopy i veškerá svědectví a vzpomínky na něho z doby pobytu v Africe, je jisté, čeho si všiml již jeho životopisec Pierre Petitfils: Rimbaud v Etiopii byl stejný jako Rimbaud kdysi.“

Miloslav Topinka (*1945), čerstvý nositel Státní ceny za literaturu, je básník a esejista. Vydal čtyři básnické sbírky: první, Utopír, roku 1969 a zatím poslední, Prosvítání, v roce 2015 jako součást souborného básnického díla (vydaného pod názvem Probouzení). Za tzv. normalizace mu bylo v Československu zakázáno publikovat. Jeho celoživotní inspirací jsou zejména francouzští básníci, například Roger Gilbert-Lecomte, Gérard de Nerval – a Jean Arthur Rimbaud (1854–1891). Stejně jako jeho o téměř sto let starší inspirační zdroj měl i Topinka možnost poznat opravdu zblízka Afriku, když se spolu s dalšími studenty účastnil v roce 1968 osmiměsíční expedice, která vezla léky do Lambaréné ve středozápadoafrickém Gabonu.

Dialog napříč stoletím

Poetická oslava Rimbaudovy osobnosti Vedle mne jste všichni jenom básníci s podtitulem Zlomky a skici k Jeanu Arthurovi Rimbaudovi vyšla poprvé v roce 1995 v nakladatelství Trigon. Z tohoto vydání pořídila po dvaceti čtyřech letech Městská knihovna v Praze volně dostupnou elektronickou reedici. V roce 2020 autor knihu rozšířil, lehce upravil a znovu vydal v krásném grafickém provedení v nakladatelství Revolver Revue. Vizuální stránku, která je dílem Josefiny Karlíkové, ocenila porota prvním místem v soutěži Nejkrásnější české knihy roku v kategorii krásná literatura (2021).

Už jen kompozice díla uskutečňuje autorův záměr ukázat, že „poesie, život, myšlení jsou u Rimbauda neoddělitelně skloubeny“ (s. 9). Topinka proplétá životní události úryvky z Rimbaudových deníků, dopisů a především poezie, kterou anachronicky přiřazuje k událostem dřívějším i pozdějším, a tak dokazuje, že Rimbaudovy mladistvé básnické skladby jsou esencí jeho prožívání v Evropě, Africe i na smrtelné posteli. Básnická osobnost se do textu promítá i tam, kde by někteří mohli vidět jen strohé deníkové záznamy. „Nikdy nebyl Rimbaud tak vzdálený poezii, jako v těchto jedenácti zlomcích. Ale co je to vlastně poezie?“ (s. 22).

Topinka Rimbauda přečetl po všech stránkách, ze všech úhlů pohledu. Má důkladně načtenou jeho korespondenci, zná jeho dětské veršování a kresby, ví, co kdy kdo o Rimbaudovi psal. Vypráví o Rimbaudových neuvěřitelných cestách, na nichž došel až za polární kruh, plavil se na zaoceánské lodi do exotických krajů a ušel třeba i čtyřicet kilometrů denně. Dočteme se, jaké knihy si básník do Afriky nechal posílat, kolik ze svých bláznivých plánů nakonec uskutečnil i jak moc v Africe společensky a kulturně strádal. Seznámíme se s jeho matkou, která možná neměla pro Rimbauda-básníka příliš pochopení, ale to ona zaplatila vydání Sezony v pekle. A také se sestrou, jež ho v nemoci ošetřovala do posledního dne, jakož i s jeho přáteli, např. Ernestem Delahayem. Naopak často přetřásanému vztahu s Verlainem není věnováno více prostoru, než je nutné.

Topinka srovnává Harar, jak ho viděl Rimbaud, s tím, jaký asi byl podle historických pramenů. Sleduje ediční zásahy, okolnosti vydávání i různá překladatelská řešení. Reflexe dosavadních rimbaudovských badatelů i doklady české i zahraniční recepce nám pomáhají pochopit, co Rimbaud pro literaturu znamená.

Podrobné informace o Rimbaudově životě, ukázky korespondence a poezie přinášejí i jiné Rimbaudovy životopisy. Z těch, které jsou dostupné v češtině, můžeme zmínit např. útlou práci F. X. Šaldy J. A. Rimbaud: Božský rošťák (Aventinum, 1930). Ve stejném roce vydal o Rimbaudově životě knihu i malíř Jindřich Štyrský, a to pod názvem Život J. A. Rimbauda: dopisy a dokumenty (Odeon, 1930). Štyrský podává Rimbaudovy osudy rok za rokem, a jak napovídá podtitul, bohatě cituje korespondenci. Jeho životopis byl znovu vydán v letech 1972 a 1994. Čtivá a podrobná je též původně francouzská biografie Život Rimbaudův od autorů Henriho Matarassa a Pierra Petitfilse (český překlad Lumír Čivrný, Odeon, 1968).

Topinkova publikace nechce doplnit tuto řadu o další životopis. Není výjimečná v tom, jaké nové informace přináší, ale jak s nimi pracuje a jaký vztah autor životopisu k Rimbaudovi chová. Na rozdíl od jiných je jejím jádrem africký pobyt, a to s cílem ukázat, že básníkova osobnost zůstala i v tomto tajemném a dobrodružném období stále táž. V knize se vše proplétá v kompaktní celek, tvořící jedinou kapitolu, která sice občas odbočuje, zpomaluje, vrací se, zabíhá či se opakuje, ale přesto spěje zcela nenásilně a samozřejmě dál, podobně jako proud básnických asociací. Naléhavost a nadčasovost textu podtrhuje převažující historický prézens. Ukázky poezie jsou úzce zapojeny do textu, takže Rimbaudovy a Topinkovy výpovědi tvoří téměř jednolitý celek. Kdyby nebyly vyznačeny kurzivou, leckdy by nebylo možno rozeznat jejich hranice. Uvážíme-li, že Topinka si všechny prameny pro svou publikaci znovu sám přeložil, splývání obou básníků je tím ještě umocněno.

Básníkovi navzdory

Autor ale nezapomíná ani na příznivce jasně strukturovaných přehledů. Celou třetinu knihy tvoří oddíl Chronologie, který heslovitě shrnuje nejen básníkovy životní milníky a genezi jeho textů, ale časově zasazuje i mnohé volnější souvislosti, např. konkrétní dopisy, názory a pocity, jež byly zmíněny v první části knihy. Časový přehled, končící až r. 1917 smrtí básníkovy sestry Isabelly, nemůže být vytržen z knihy a použit samoúčelně, jelikož by na mnoha místech nedával smysl.

Nedílnou součástí celé knihy je bohatý obrazový doprovod. Rimbaudovy kresby, dopisy a fotografie, z nichž některé jsou autoportréty; Harar, který byl básníkovi domovem; kresby, na nichž Rimbauda zvěčnili přátelé, známí a sestra. Mapa na přebalu i uvnitř knihy znázorňuje básníkovy cesty po Africe.

„Jsem v tom, jsem bezustání v tom“. Formálně i obsahově záhadný závěrečný verš básně Co je to pro nás, mé srdce, prochází jako refrén celou knihou a působí jako kontrapunkt k leitmotivu, jenž nastupuje na scénu spolu s Rimbaudovým odjezdem do Afriky: „nasrat na celou poezii“. Rimbaudovi navzdory nás celá kniha přesvědčuje, že mezi oběma výpověďmi není rozpor a autor rozhodně není mrtev.

Topinkův Rimbaud nám vyvstává před očima živý, plastický; obdivovaný, ale neidealizovaný, rozebraný do nejmenšího detailu, ale nezakonzervovaný. Prostupuje dílem jako nesmrtelná múza, která byla mnohem více než „jenom básníkem“.