Již před vypuknutím druhé světové války nebylo pochyb o nepřátelském postoji nacistického režimu vůči Židům, o čemž se přesvědčili Židé nejen němečtí, ale i rakouští a českoslovenští. Sami nacisté však poměrně dlouho neměli zcela jasno v tom, jakým způsobem se Židů žijících pod jejich vládou zbavit, a kdo z pronásledovaných měl možnost a dostatek peněz, tomu často umožnili vycestovat (tak jako Ruth Maierové, byť často při tom dotyčného a jeho rodinu připravili v podstatě o veškerý majetek včetně různých umělecky významných děl nebo celých domácích knihoven). Ne každému však bylo vycestování povoleno a ani ten, kdo měl všechny doklady v pořádku, si nemohl být jistý, že svého cíle skutečně dosáhne, to zcela záleželo na libovůli celníků, členů gestapa, policie, SS a dalších organizací. Není tedy překvapivé, že mnoho lidí na cestě za (někdy jen dočasnou) svobodou přišlo o život nebo skončilo ve vězení dříve, než svou cestu vůbec mohli začít. Jedním z těch, kteří do svého cíle nedorazili, byl i významný brněnský průmyslník Alfred Löw-Beer (jeho jméno dodnes nese reprezentativní vila, v současnosti sloužící různým společenským účelům). Ten měl v zahraničí řadu příbuzných a vlivných přátel, jimž se podařilo přimět agenta výzvědné služby MI6 Paula Dukese (1889 – 1967), aby se pokusil vypátrat, co se s Löw-Beerem vlastně stalo. Dukes, ostřílený rozvědčík se zkušenostmi ze Sovětského svazu, Německa i Egypta, sepsal o svém pátrání krátkou knihu, která vyšla v Londýně v roce 1940. Letos se tento v podstatě zapomenutý pramen k pohnutému období evropských i československých dějin dostal díky brněnskému nakladatelství Mapcards v překladu Milana Pohla i na český trh.

Ačkoliv nebyl Dukes spisovatelem z povolání, dokázal čtenáře zaujmout hned od první kapitoly, kde popisuje Berlín povinně slavící příjezd jugoslávského korunního prince Pavla na počátku června 1939. Teprve postupně autor před čtenářem odhaluje, proč je vlastně v Berlíně a proč je pro něj tak důležitá na první pohled nevýznamná noticka v sudetoněmeckých novinách. Teprve po tomto úvodu se vrací o několik týdnů nazpět a celé vyprávění získává důvěrné známé schéma románů se špionážní zápletkou: nejprve je oslovený agent informován o misi, která od začátku působí nesplnitelným a nebezpečným dojmem, ale to mu nebrání ji v podstatě dobrovolně přijmout. Následuje přesun do neznámého prostředí, v tomto případě reprezentovaném Protektorátem, kontakty se styčnými osobami a samotné pátrání, během něhož není pro Dukese vždy snadné rozlišit, kdo je na jeho straně, a kdo spolupracuje s tajnou policií, několikrát se ve svém úsudku též zmýlí. Ačkoliv má určitou aureolu člověka kriticky veřejně vystupujícího proti komunismu, neznamená to, že mu jsou dveře všech německých úřadů dokořán otevřeny. Velkolepé finále s dobrým koncem se však nekoná, Löw-Beer byl mrtev již v okamžiku, kdy byl Dukes pověřen jeho vypátráním a případně osvobozením.

V Dukesově líčení se nedočkáme přestřelek, automobilových honiček ani rvaček v temných uličkách, jeho text je přesto napínavý, neboť čtenář nikdy neví, jaká záludnost nacistické byrokracie a všedního života pod hákovým křížem mu zkomplikuje pátrání na dalších stránkách. Obzvláště zajímavý je text pochopitelně pro českého čtenáře, který tak má možnost sledovat, jak ostřílený agent tápe při činnostech pro Čechy běžných. Mezi ty nejjednodušší přitom patří snaha vyslovit běžná česká příjmení, na která autor v textu zcela rezignuje, neboť s ohledem na možné ohrožení zmíněných osob všem přiděluje pseudonymy a raději volí takové, na nichž si jeho čtenáři nezlámou jazyk, a nikoli ta „krkolomná jména sestávající ze směsice R, S, Z, N a K, tu a tam přizdobených nějakou tou samohláskou“ (s. 57). Řada Dukesových postřehů bude ale nejspíše novinkou i pro většinu českých čtenářů, ať už jde o podmínky, za nichž bylo možné v létě 1939 cestovat mezi Říší a Protektorárem, nebo o úředně prosazovaný pozdrav „Heil Hitler!“, cíleně vytlačující tehdy i dnes běžné „Guten Tag“ a „Auf Wiedersehen“. Je nepochybné, že některé pasáže měly v roce 1940 za úkol především vyburcovat čtenáře k co největšímu úsilí v boji proti Německu, jako by autor mezi řádky říkal: „Tohle nastane i v Británii, pokud podlehneme.“ Stejně redundantně mohou působit i často opakovaná srovnání nacismu a sovětského komunismu, kdy prvně jmenovaný navzdory hlásanému nepřátelství od druhého řadu věcí zcela jednoduše okopíroval. Kromě vnějších atributů je snad jediným rozdílem, který autor v budovách nacistických úřadů oproti svým zkušenostem ze Sovětského svazu vidí, skutečnost, že německé úřady působí čistěji. Vzhledem k mezinárodněpolitickému ovzduší léta 1939, před podpisem paktu Ribbentrop-Molotov, Dukes často narážel na hlasité projevy nenávisti vůči komunismu (a škodolibě si pak klade řečnickou otázku, jak asi dotyční, přesvědčení o neomylnosti Führera, na podpis paktu reagovali), často ovšem následované otázkami ve stylu: „Proč se Anglie spojuje se Stalinem proti nám, místo aby se spojila s námi proti Stalinovi?“ Zatímco oficiální antikomunismus autorovi v jeho poslání pomáhal, zmíněné dotazy mu připravily nejednu těžkou chvíli. S chladnokrevností a distinguovaností pravého anglického gentlemana ale Dukes dokázal ze všech debat nabírajících špatný směr elegantně vybruslit.

Příjemným dokreslením dobové atmosféry jsou v knize obsažené fotografie, pořízené samotným Dukesem či jeho spolupracovníky. České vydání je navíc doplněno rovněž současnými fotografiemi míst, o nichž je v knize řeč, včetně osudového místa, na němž prchající Löw-Beer nalezl smrt. Vedle těchto fotografií knihu doplňují rovněž medailonky jak samotného Dukese, tak i Löw-Beera, a krátce jsou zmíněny i osudy Löw-Beerovy dcery Grete a vily Tugendhat, kterou si nechala s manželem postavit. Toto osobní propojení s Brnem a jeho snad vůbec nejznámější moderní pamětihodností je také nejspíše důvodem, proč Dukesovu knihu vydalo nakladatelství sídlící v Brně, ačkoliv Dukes Brno (na rozdíl od Prahy, Karlových Varů, Chodova a především Stříbra) při svém pátrání vůbec nenavštívil.