Porážka Francie nacistickým Německem na jaře 1940 neznamenala jen další v řadě ponížení, jež galskému kohoutovi uštědřil jeho východní soused, ale přímo ohrozila tisíce lidí, kteří se sem z nejrůznějších důvodů uchýlili před pronásledováním ve svých domovských zemích (podobný důsledek mělo i obsazení českých zemí a vznik protektorátu zhruba o rok a čtvrt dříve). Této skutečnosti si byli vědomi nejen uprchlíci samotní, ale i němečtí okupanti, kteří do smlouvy o příměří s Francií prosadili článek XIX, zavazující nově vzniklou vládu ve Vichy zajistit na požádání německých úřadů vydání cizích státních příslušníků. Lidé uvědomující si nebezpečí, které mnoha předním evropským intelektuálům a politikům hrozilo, se našli i v dalekých Spojených státech, které se jinak podobně jako na počátku první světové války držely své neutrality. Jejich snaha pomoci posléze vykrystalizovala ve vznik Výboru pro mimořádná záchranná opatření. Z pověření tohoto výboru se do jižní Francie vypravil novinář Varian Fry (1907–1967), který měl vedle dalších životních zkušeností i osobní vzpomínky na návštěvu nacistického Německa v roce 1935. Ty jej nenechaly na pochybách, jaký osud uprchlíkům uvízlým v poražené Francii hrozí. Ve Francii strávil velice intenzivních třináct měsíců, vyplněných snahou dostat do bezpečí pestrou škálu lidí považovaných nacistickým režimem za nepřátelské živly. Po ne zcela dobrovolném návratu do Spojených států své vzpomínky sepsal, knižně vyšly ale teprve v době, kdy se druhá světová válka již pomalu chýlila ke konci. Navzdory příznivému přijetí u literárních kritiků nevyvolaly mezi čtenáři hlubší odezvu a na Variana Frye se postupně zapomnělo. Přesto to byl právě on, komu byl, byť posmrtně, jako prvnímu Američanovi udělen v roce 1997 známý titul „Spravedlivý mezi národy“ – ocenění pro osoby nežidovského původu, které v období holocaustu přispěly k záchraně pronásledovaných Židů. Krátce nato se Fryovým osudem inspirovali filmaři a světlo světa spatřil snímek Varianova válka. Nyní se Fryovy vzpomínky v překladu Václava Petra a zásluhou nakladatelství Stanislav Juhaňák – Triton dostávají k českým čtenářům, konkrétně pod názvem Na vyžádání vydat!, který odkazuje na zmíněný článek XIX.

Uprchlíkům na pomoc

Úkol, se kterým Fry dorazil v létě 1940 do Marseille, byl na první pohled jednoduchý: podle předem vypracovaného seznamu vyhledat uprchlíky a finančně i prakticky jim pomoci získat víza a vycestovat z Evropy. Podle prvotních představ to mělo proběhnout zhruba během tří týdnů. Velmi brzy po příjezdu Fry zjistil, že realita je zcela odlišná. Uprchlíků, kteří pomoc potřebovali, bylo mnohonásobně více než jmen na předem zhotovených seznamech. Vízová politika jednotlivých zemí se navíc jednak značně lišila, jednak často měnila, a spolupráce s americkým konzulátem fungovala všelijak – problémy nastaly i při snaze směnit dolary za franky nebo sehnat jídlo. Poměrně záhy se musel Fry se svými aktivitami uchýlit do poloilegality, neboť ryze legálním způsobem mohl vycestovat jen velmi malý zlomek ohrožených intelektuálů. Je nutné mít na paměti, že uprchlík musel získat francouzské výstupní vízum, španělské tranzitní vízum, portugalské tranzitní vízum a vstupní vízum některé zámořské země. Jejich ochota tato víza vydávat ovšem nebyla ani na začátku Fryovy mise příliš vysoká a postupně ještě klesala. Vzhledem k tomu, že především němečtí uprchlíci byli často zbaveni německého občanství, je zřejmé, že překonat horu byrokratických překážek bylo pro mnoho uprchlíků náročnější než zdolat vrcholky Pyrenejí při tajném přechodu do Španělska.

Fryovy vzpomínky sepsané poté, co byl z Francie vypovězen, umožňují vhled do prostředí, v němž se mísilo zoufalství uprchlíků, tradiční románský ležérní přístup příslušníků pořádkových sil, úřednická záliba v pomalé až nefungující byrokracii a příležitost pro různé pašeráky, padělatele i podvodníky udělat dobrý obchod, zatímco kdesi v pozadí gestapo sice neviditelně, ale přesto citelně utahovalo svou síť. Fry byl při své činnosti v kontaktu s řadou předních světových literátů (z nichž zmiňme alespoň Franze Werfela a Heinricha Manna) a bývalých osobností politického života, a čtenář má díky tomu možnost vidět tyto historické osobnosti z jiného úhlu pohledu než na stránkách odborné literatury. Fry se netají tím, že řada těchto velikánů ducha se v podmínkách emigrace chovala mírně řečeno neprakticky a jejich chování někdy skoro připomínalo karikaturní románové postavy. Bylo by však velmi lehké soudit chyby někoho, kdo strávil často i nepřetržitě několik let na útěku, a Fry se proto hodnotícím soudům důsledně vyhýbá. Ani on sám nebyl zcela mimo nebezpečí, několikrát byl zadržen (přičemž přiznává, že jej pobouřilo, že je jako držitel amerického pasu vystavován stejným procedurám jako jiní zadržení evropského původu). V jeho vyprávění nechybí ani dramatické okamžiky pálení usvědčujících listin na poslední chvíli, přechovávání zlatých cihel na utajovaných místech nebo konspirační šifry. Na rozdíl od regulérních odbojářů se však Fry nikdy nedostal do ozbrojeného střetu s pořádkovými silami.

Francouzská každodennost a touha pomáhat

Vedle své činnosti Fry popisuje i každodenní starosti obyvatel Marseille, lhostejno, zda uprchlíků či rodilých Francouzů, neboť dlouhé fronty, hlad, klesající hodnota peněz a narůstající svévole domácích fašistických bojůvek budovaných podle německého vzoru i samotných německých jednotek trápily obě skupiny obyvatel. Zaujmou i dojmy z návštěvy Vichy, které se z lázeňského střediska stalo přes noc hlavním městem, aniž by na to byla jeho infrastruktura připravena, nebo z jízdy autobusem poháněného dřevoplynem, s nímž měli za války zkušenost i obyvatelé protektorátu. Hlavním motivem ale zůstává Fryova snaha pomáhat ohroženým lidem navzdory překážkám, které mu kladly úřady mnoha zemí včetně jeho vlastní. Sám opakovaně přiznává, že řadě lidí pomoci nemohl nebo nedokázal, a dokonce se nejednou stalo, že uprchlíky mířící do Španělska svěřil pod ochranu převaděče či jeho údajného blízkého spolupracovníka, který uprchlíky udal tamní policii a ta je vydala zpět do Francie nebo v horším případě rovnou do Německa. Několikrát též při nutné spolupráci s kriminálními živly naletěl a přišel o peníze, případně nákupem údajně pravých dokladů vystavil uprchlíky ještě většímu nebezpečí. Naštěstí narazil i na řadu lidí, kteří se mu snažili v jeho práci bez ohledu na vlastní riziko pomoci, české čtenáře jistě potěší, že mezi tyto statečné je možné zahrnout i českého konzula Vladimíra Vochoče. U lidí, kteří mu byli nápomocni, musel být ale Fry při psaní knihy velmi opatrný, neboť by je mohl v době vzniku svého textu ohrozit.

Minulost s poznámkovým aparátem

Dobovou a místní atmosféru Fry dokresluje užíváním řady výrazů i celých vět ve francouzštině. Ocenění zaslouží, že pro čtenáře neznalé tohoto jazyka je na konci knihy připojen slovníček. Překladatel navíc některé souvislosti doplňuje a nepřesnosti vysvětluje v poznámkách pod čarou, jejich užití působí ovšem poněkud rozkolísaným dojmem. Je jistě záslužné, že překladatel, který při překladu samotném odvedl dobrou práci, zde upozorňuje na skutečnost, že Fry řadu uprchlíků německé národnosti nepřesně pokládá za Čechy, nebo na fakt, že mezi lidmi, jimž dopomohl opustit Francii, byl i český skladatel Bohuslav Martinů. Jiné poznámky ovšem působí poněkud nadbytečným dojmem, případně čtenářovu pozornost strhávají zcela jiným směrem (jako rozsáhlá poznámka končící prohlášením, že Sovětský svaz byl v právu, když 17. září 1939 vpadl do východního Polska). Některé pojmy by si naopak bližší vysvětlení zasloužily – ne každý ví, co znamenají výrazy Heimwehr, klaret nebo topinambur, a i když jistě v dnešní době není problém vyhledat během několika sekund odpověď na Googlu, k čtenářskému komfortu by krátké vysvětlení jistě přispělo. Zcela chybí rejstřík, což zejména u literatury memoárového typu komplikuje zpětné dohledání konkrétní informace.

Vzpomínky Variana Frye nám zprostředkovávají portrét muže, který našel tváří v tvář nesčetným protivenstvím odvahu dělat to, co pokládal za správné, a zároveň si uvědomit hranice vlastních možností. Proto zůstává jeho kniha aktuální i dnes, neboť kulisy se mohou měnit, avšak základní otázka po limitech vlastní odvahy v okamžiku potřeby zůstává.