Narativ o celonárodní sbírce na výstavbu vlastního národního divadla, v níž chudí přispívali poměrově ke svým příjmům mnohem více než bohatí, patří k nejznámějším motivům českého 19. století a těžko bychom našli člověka, který by jej neznal. Obdobně utkvěl nejširším vrstvám veřejnosti v paměti Miroslav Tyrš jakožto zakladatel Sokola, svého času snad vůbec nejpočetnější organizace v českých zemích, která sehrála významnou roli jak při vzniku samostatného československého státu, tak později v odboji proti oběma totalitám, jimž tento stát padl za oběť. Jak Národní divadlo, tak Sokol sehrály významnou roli při procesu emancipace českého národa a jazyka, bližší spojitost mezi nimi je však schopen nahlédnout jen málokdo. Zasadit je pak do obecného kulturního rámce, ohraničujícího emancipační snahy českého národa, a v tomto kontextu je interpretovat pak bezesporu představuje náročnou intelektuální výzvu. Právě tento úkol si v souvislosti s nedávným – a jak on sám píše, vlastně nijak připomenutým – 150. výročím položení základního kamene Národního divadla vytyčil mladý historik Martin Bojda (nar. 1991), absolvent doktorského studia v oborech Německá a francouzská filosofie a Soudobé evropské dějiny. V současné době působí na Filosofickém ústavu Akademie věd a na svém kontě má již několik odborných monografií, týkajících se především styčných ploch mezi filozofií, literaturou a teatrologií, převážně v německojazyčném prostředí. Jeho nejnovější práce Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš s podtitulem Příspěvek k dějinám českého myšlení 19. století tak má v mnohém na co navazovat.

Lidé, texty a myšlenkové směry
Autor svou pozornost nicméně zaměřil již na počátek 19. století, kdy v obrozeneckých kruzích mimo jiné probíhaly spory o nejvhodnější formu verše pro česky psanou poezii a světlo světa spatřovaly první pokusy o česky psaná dramata. Zastavuje se také u významných literárních památek vzniklých v této době a patřících do kánonu česky psané literatury (Václavem Hankou „nalezené“ rukopisy, Vznešenost přírody, Slávy dcera). Bojda věnuje pozornost i specifickému pojetí tehdejší historiografie, nekriticky zaměřené na chválu slavných okamžiků v minulosti českého národa. Pro pozdější období okolo poloviny 19. století klade autor důraz jednak na vývoj dramatu a opery, jednak na tehdejší literární teorii, kritiku a publicistiku, přičemž velký prostor dává nejenom Bedřichu Smetanovi v roli publicisty a Emanuelu Arnoldovi, ale i v rozšířeném povědomí opovrhovanému Karlu Sabinovi. Nechybí ani soudobé kritické postřehy, týkající se jak šlechty a bohatých měšťanů – v poměru ke svému bohatství přispívali na výstavbu Národního divadla méně než chudé vrstvy obyvatelstva –, tak obecného stereotypu pivu holdujícího českého vlastence, jehož vlastenecké aktivity se projevují výlučně brbláním po hospodách. Těchto konkrétních příkladů je v knize ovšem celkově poměrně málo, většinu textu zabírá analýza myšlenkových směrů, k nimž se jednotlivé osobnosti české kulturní scény hlásily, a odrazů těchto myšlenek v jejich, dnes často pozapomenutých, textech. Zmínka o pozapomenutých textech neplatí všeobecně, autor se věnuje rovněž rozboru Smetanových oper, na druhou stranu sám připomíná – a je nutné mu v tomto dát za pravdu –, že Smetanovy opery se z jevišť dnešních operních a divadelních institucí téměř vytratily a je otázkou, nakolik lze jejich náměty nebo libreta pokládat za obecně známé záležitosti. Podobně jako se autor nebojí použít jako ukázkový příklad českého literárního kritika a publicisty negativně nahlíženého Karla Sabinu, cituje v pasážích o Smetanově díle často texty Zdeňka Nejedlého, dalšího dnes přinejmenším rozporuplně přijímaného autora.

Architektonická stránka a repertoár prvních let
Národní divadlo není jen symbolem vzešlým z kulturně-filozofických debat, Národní divadlo je také vysoce konkrétní budova. Průběh celonárodní sbírky a peripetie kolem ní nechává autor víceméně bez povšimnutí, věnuje však velkou pozornost architektonickým přípravám, především debatám kolem vnější i vnitřní výtvarné výzdoby divadla (a také roli Františka Ladislava Riegera, jehož aktivity ve výsledku budování Národního divadla spíše sabotovaly, než podporovaly). V této souvislosti uvádí autor na scénu Miroslava Tyrše, a to primárně nikoli jako zakladatele a předního organizátora Sokola, nýbrž jako vědecky uvažujícího estetika, který svůj obdiv k antice a renesanci mohl prosadit i jako člen komise, která o výtvarné výzdobě svatostánku české kultury rozhodovala. Jako alespoň jeden z příkladů, kdy Tyrš v komisi prosadil svůj názor, zde snad stačí zmínit, že to je právě on, komu Národní divadlo dodnes vděčí za známou trigu z dílny Bohuslava Schnircha.

Logickým vyvrcholením snah o výstavbu Národního divadla bylo jeho slavnostní otevření v roce 1881, jak však autor podotýká, očekávatelný národní ráz slavnosti byl vzhledem k návštěvě korunního prince Rudolfa upozaděn. To však rozhodně nelze tvrdit o samotném slavnostním představení, jímž byl provoz Národního divadla zahájen, totiž o Smetanově Libuši. Rozborem opery a porovnáním s dříve napsanými dramaty a operami na toto téma autor nade vši pochybnost ukazuje, že Smetanovo vlastenecké pojetí působilo ve své době téměř revolučním dojmem.

Následně autor podává krátký přehled repertoáru hraného Národním divadlem v dalších letech a zmiňuje vybrané klíčové postavy s divadlem spjaté, poněkud překvapivě ale zcela vypustil požár budovy a její znovuotevření o dva roky později. Samostatný závěr v knize chybí, jeho funkci plní jen dva odstavce na závěr zmíněného chronologického přehledu repertoáru a osobností.

Intelektuální výzva pro čtenáře
Četba knihy představuje vzhledem k širokému záběru tématu skutečnou intelektuální výzvu, předpokládající hlubší znalosti celé řady humanitních oborů. Čtenářsky náročná je i délka jednotlivých kapitol, v tomto ohledu by členění na více podkapitol bylo pro uchování pozornosti i zpětné dohledávání konkrétní informace vstřícnější. Poněkud rušivé může být konzistentní užívání plurálu množného čísla tam, kde autor mluví o vlastních názorech či zkušenostech, dotažené do téměř absurdní roviny výrazem „naše kniha“ tam, kde má na mysli jednu ze svých předchozích monografií, na níž se žádný spoluautor nepodílel.

To jsou však detaily, jejichž vnímání je do značné míry subjektivní. Objektivně je nutné uznat, že Bojdova publikace představuje hluboký a propracovaný vhled do českého kulturního prostředí velké části 19. století, mnohem složitějšího, než si i vzdělaná veřejnost na základě nutného středoškolského zjednodušení představuje. Bojda se nevěnuje jen kanonicky známým autorům a dílům, ale předkládá čtenáři jak pozapomenutá díla známých autorů, tak autory, kteří hráli při formování české literatury významnou roli, avšak dnes jsou známí jen úzké skupině odborníků. Zároveň knihu navzdory množství zmiňovaných osobností nelze vnímat jako výčet ve stylu „kdo byl kdo“, nýbrž spíše jako rozbor vztahů mezi jednotlivými proudy a jejich reprezentanty, kterým i přes vzájemné antipatie šlo o společný cíl, totiž povznesení české kultury na úroveň odpovídající modernímu národu – a jedním z vrcholných bodů těchto snah, ne-li ten největší, je bezesporu právě vznik Národního divadla.