Nikdy není pozdě a trocha poezie nikoho nezabije, usoudil pravděpodobně Pavel Kašpar a krátce po padesátce vydal svou první sbírku veršů. K její realizaci přizval i výtvarnici Kláru Smithovou. Vznikla sbírka Chce se mi, ve které se do jednotného celku propojují verbální a výtvarná složka – v tomto případě kolorované a jinak dotvářené fotografie.

Kašpar a Smithová ale nejsou žádnými začátečníky. Kašpar je autorem písňových textů pro skupiny Hraczki a Prasklý bachor, sbírky absurdních próz Smůlíček a komiksů Ultralight. Jako rozhlasový moderátor umí se slovem pracovat a zjevně ví, že především v poezii méně znamená více, protože vhodně zvolená úspornost poskytuje větší prostor čtenářově imaginaci. Stejně tak je tomu i s obrazovým doprovodem. Stačilo jen fotografie spojit úzkou černou linkou s textem a jejich příběhy se prolnuly v jednu výpověď o banálních i fatálních situacích všedního dne.

Kašparova poezie je výrazně mužská. Zachycuje vesmír muže, který se sice cítí ještě na vrcholu sil, ale zároveň má dostatek zkušeností se slepými uličkami své dosavadní životní cesty a dokáže je s dávkou občas až příliš drsné ironie reflektovat. Ironie mu slouží jako útočná zbraň proti sebelítosti, protože subjekt už začíná vnímat poslíčky přicházející přelomové životní krize, ale rozhodně se nehodlá vzdát bez boje (Holá křídla, Vrásky).

Jeho poezie je básnictví každodenních situací a pocitů, které sice někdy vedou až ke konkrétním událostem a lidem (Fričovi), ale zároveň jsou společné všem autorovým generačním souputníkům. Padesátka je v současnosti věk, kdy se jedni těší z nových potomků (Posun) a jiní z vnoučat, ale všem už odcházejí rodiče a velmi často i přátelé (Rozsypanej otec, Kamarádi). Je to věk, kdy si každý chtě nechtě musí přiznat, že má bohužel až moc zkušeností na to, aby jej svět mohl znovu a znovu překvapovat. Uvědomuje si, že všechny nově zažité radosti jsou už jen varianty těch předchozích, zatímco smutek má mnohem širší a zdaleka ne vyčerpaný potenciál (Až nasněží).

Básník přijímá toto zjištění pokud možno stoicky a v občasných poryvech touhy po carpe diem se snaží na ně nemyslet. To se týká především okamžiků trávených se ženou, která je básníkovi múzou, milenkou i partnerkou (Skok, Ten pravý). Ale často i v těchto básních autor nazírá své niterné pocity jakoby s odstupem, jako vnější komentátor, který sice situaci důvěrně zná, ale sám ji už naplno neprožívá (V akci).

Klára Smithová, výtvarnice a knižní grafička žijící v Británii, má bohaté zkušenosti s komponovanými projekty, sdružujícími více autorů. V tomto díle pro umělecké vyjádření svého pohledu na svět použila fotografii. Svět Smithovou zajímá ve všech podobách; fotografka zachycuje lidi, věci, přírodu, často v náhodném okamžiku, a snímky, někdy jen velmi zlehka, výtvarně dotváří. Některé fotografie jsou naopak promyšlené kompozice, ale i zde se pracuje s drobnými všednodenními situacemi, kterým výsledná retuš uděluje novou konotaci (například dlaně spojené přerušovanou linkou na s. 45).

Fotografie jako umělecké vyjádření je totiž vždy zobecňující, protože zachycuje intimitu okamžiku, ale nabízí ji divákovi s odstupem, ve kterém konkrétní člověk a konkrétní situace pozbývají svou individualitu a stávají se prostředkem umělcovy subjektivní výpovědi. Reálná hodnota věcí je na stylizované fotografii zneplatněna a jejich nový význam spočívá v zařazení do příslušné kompozice.

U vědomí této zákonitosti pracuje Smithová s momentem překvapení a dociluje jej tím, že onu zmíněnou náhodu na finálně upraveném snímku nenásilně podtrhne a zvýrazní její dosud skrytý význam. Výsledkem této estetizace je nová interpretace příběhu, který se na fotografii odvíjí. A tyto příběhy mohou být různé. Může jít o prchavý portrét vzduchových bublin uvězněných v ledu (s. 63) či o momentku radostné svobody pestrobarevných vlaječek (s. 91). Jiné příběhy nabývají nové významy vytržením z kontextu, jako například snímek rozhovoru dvou žen v metru (s. 61) či výzdoba pánských pisoárů v cizokrajné restauraci (s. 51).

Fotografie, které doprovázejí Kašparovy texty, sice vznikly na nich zcela nezávisle, ale Smithová básně a své fotografie dovedně sloučila do jednoho estetického a především významového celku.

Propojení textu a fotografie se děje pomocí jednoduchých čar, které text rozdělují, spojují, strukturují a činí z něj plnohodnotnou složku výtvarné koncepce. Spojení dodává textu ale i fotografiím další významy a otevírá širší možnosti jejich interpretace.

Nutno podotknout, že popisovaný dojem ucelenosti výtvarné a textové složky je narušen klasickým problémem básnických prvotin, kterým je nevyvážený obsah. Sbírce by prospěl kritičtější výběr jednotlivých textů, jež by pak lépe zapadly do tematického kontextu celé sbírky.