Bylo jednou jedno Město
V jednom Městě teče Řeka a stojí v něm dům, v němž se odehrává nebo odehrálo množství pozoruhodných příběhů. Ty jsou základem druhé prozaické knihy spisovatelky a novinářky Martiny Leierové. Zpočátku je próza trochu nevýrazná, s přibývajícími stranami však její atraktivita roste a roste.
Ti, kteří bydlí v činžovním či podobném domě s větším množstvím bytů, už ten nápad možná dostali: co se tady u nás v domě všechno odehrává, jaké osudy se za jeho zdmi skrývají – to by přece vydalo na knihu. Spisovatelka a novinářka Martina Leierová, která před čtyřmi roky debutovala románem Dům s vypůjčeným výhledem, zřejmě měla podobnou myšlenku. Její nový román Tohle město, tahle řeka se totiž z příběhů sdružených v jednom domě skládá. Leierová je světoběžnice, pobývala například v Japonsku, v Indii nebo ve Spojených státech a od roku 2019 žije v Římě. Snad i proto není její prozaická novinka zasazena do konkrétního prostoru. Město, v němž se příběhy odehrávají (a kde stojí ústřední dům), se jmenuje jednoduše Město. Protéká jím řeka jménem Řeka, což má patrně evokovat univerzálnost popisovaného světa.
Je to však trochu kontraproduktivní. Jednak si za název Město čtenář může díky reáliím (např. metro) celkem snadno doplnit Prahu, jednak se v knize objevují i další zjišťující „toponyma“ jako Severní město či Zapadákov. Podobné názvy se hodí snad do nějaké parodie, ale v případě takovéhoto románu působí rušivě.
Nyní však už k tomu, co se ve Městě a v ústředním domě odehrává. Martina Leierová dobře využila zvolený koncept a v nové knize se jí podařilo zachytit hned několik témat, která si zaslouží pozornost. Ať už jsou to témata řekněme univerzální, jako je třeba nevěra či netečnost k osudům druhých, témata spojená s minulým režimem, nebo témata, jejichž závažnost výrazně stoupá v posledních letech – jako je sexuální predátorství, jež autorka akcentuje v závěrečných částech své prózy.
Jednotlivé kapitoly knihy Tohle město, tahle řeka se sice spojují v koherentní celek, ale lze je stejně tak označit za povídky – dobře obstojí i samostatně. Texty jsou většinou pojmenovány po postavě, která stojí v jeho centru, a její charakter a příběh jsou pak přiblíženy v závorkách. Například první povídka se jmenuje VLADIMÍR (PRŮSVITNÝ MUŽ); ta se točí kolem záhadného zmizení domovníka. Když je v domě náhle nepořádek, obyvatelé se sejdou a diskutují, co by mohlo s domovníkem být. Poté se čtenáři přenesou do minulosti a sledují Vladimírův příběh a jeho zápolení s komunistickým režimem, kterému se za žádnou cenu nehodlal podřídit. Z místa učitele byl vyhozen, manželka jej opustila, byt ve Městě získal s tím, že bude spravovat celý dům. A postupně scházel z očí i z mysli ostatních.
Vladimírův příběh je slušně odvyprávěný, avšak působí poněkud genericky. Jako by knize zpočátku chyběl nějaký hlubší smysl, důvod, proč autorka píše o tom, o čem píše. Tento pocit přetrvává zhruba do poloviny – ne snad že by bylo vyprávění nějak neobratné, ale čtenáře, který českou prózu sleduje soustavněji, nepřekvapí, nestrhne, nenadchne. Zhruba v polovině však Martina Leierová takříkajíc přepne na vyšší obrátky. Do svého románu vloží povídky, jejichž fiktivním autorem je Šimon Hilský, jeden z obyvatel domu, a tyto texty knihu příjemně osvěží. Svůj prozaický um pak autorka předvede především v povídce KLÁRA (MOJE DOLCE VITA) a v následující fiktivní povídce Šimona Hilského, v nichž sledujeme titulní dívku, která se stala obětí sexuálního násilí a trpí agorafobií. A psychologizace mladé ženy se všemi jejími obavami a frustracemi je skutečně mimořádně přesvědčivá.
Právě kolem sexuálního predátorství, respektive kolem jednoho sexuálního predátora, se točí i vyústění knihy a spojovací bod obsažených příběhů, jímž je ničivý požár, který dům jednoho dne zasáhne. Martina Leierová se v posledních povídkách z několika úhlů pohledu dotýká aktuálního dění a témat, jež jsou v současnosti diskutována. Ústřední postavou jednoho z textů je transgender protagonistka, dále se tu objeví i napojení jednoho z obyvatel na ultrapravicovou politickou stranu. I když jsou závěrečné stránky přesvědčivé a román je dobře uzavřen, dere se na mysl zmíněná otázka, proč nejsou obsažené příběhy jednoznačněji ukotveny – mohly by působit ještě intenzivněji.
Avšak tyto pochybnosti se v celku nakonec ztratí. Román Tohle město, tahle řeka se i přes pozvolnější první polovinu může směle zařadit mezi ty tituly současné české prózy, které mají šanci oslovit širší čtenářskou obec. Čtivá próza s přesvědčivými postavami, v níž dojde i na aktuální témata.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.