Novinářka Zoa, jež prochází životní krizí, zavítá do New Yorku ve snaze vypátrat, zda je obraz, který do své sbírky pořídil jeden český boháč, padělaný, či nikoliv. V New Yorku se však Zoa pouze zastaví, protože stopa vede do Japonska k proslulému padělateli obrazů, který se skrývá pod záhadným jménem Kintaro. Do příběhu se brzy vmísí detektivní zápletka a také Zoina snaha nalézt ve svém životě určité konstanty a zároveň o něj nepřijít.

Stačí takto krátce nastínit synopsi debutového románu Martiny Leierové Dům s vypůjčeným výhledem a je zřejmé, že se jedná o knihu, která bude pro mnohé čtenáře přitažlivá. Jádro románu je navíc situováno do prostředí – pro mnohé české čtenáře pořád ještě exoticky svůdného – Japonska, jehož reálie jsou vylíčeny dostatečně sugestivně. Leierová je celkově vypravěčka zdánlivě suverénní, která debutuje ve věku, kdy není možno mluvit o jakékoliv nezralosti a uspěchanosti juvenilního díla. Nadto je stejně jako hlavní postava její knihy novinářka s dlouholetou praxí, což slibuje zkušenou pisatelku, která by si měla umět ohlídat stylistické a jiné přešlapy spojené s konstruováním textového útvaru. A přece přináší četba jejího debutového románu nakonec spíše zklamání. Zklamání z promarněné příležitosti.

Nechybělo by totiž moc, aby byl z Domu s vypůjčeným výhledem když ne skvělý, pak alespoň velmi dobrý román. Stačilo by pracovat na textu – především na jeho první části – o chvíli déle, v ideálním případě s pomocí svědomitého redaktora. Jak už bylo řečeno, Leierová je na první pohled suverénní vypravěčka, někdy je ale té suverenity trochu moc. Snaha dodat textu kýženou dynamiku se v takových chvílích stává kontraproduktivní, dialogy, v nichž je každá replika doprovázena vypravěčovou uvozovací větou (pokývala hlavou; dopila; kousla se do rtu; připomene mu ostře apod.), jsou suchopárné a příběhové zlomy, jež mají děj přemostit od jakéhosi nezbytného úvodu k jádru věci, působí nesmyslně. Především Zoino rozhodnutí odjet do Ameriky a začít tam pátrat po padělatelích obrazů – rozhodnutí, na němž celý příběh stojí – je provázeno nejasnou a stěží uvěřitelnou psychologickou motivací. Stejně tak její pobyt v New Yorku budí zdání, že je napsán, jako by jej autorka chtěla mít co nejrychleji z krku. Provází jej řada klišé, novinářka se mezi uměleckou smetánkou pohybuje až příliš snadno, všude má otevřené dveře a každý, koho potká, si vzpomene na někoho dalšího, kdo by jí mohl pomoct a k němuž se bez problémů a brzy dostane. Přestože bychom tuto umělost nejspíš měli číst jako vypravěčský záměr (dcera kamaráda, u nějž Zoa v New Yorku bydlí, se jmenuje Naoko, což patrně odkazuje k pojetí fikčního světa jako určitého simulakra), nelze se ubránit dojmu, že je tento úmysl dodán slabé dějové peripetii ex post, aby se tím zastřela její nevěrohodnost a nepropracovanost. První část románu zkrátka vypovídá o tom, že se textu dostalo méně pozornosti, než by si zasloužil.

Až když Zoa přijede do Japonska, příběh se trochu uklidní – ačkoliv právě v Japonsku se dostaví existenční i existenciální krize, s nimiž se musí Zoa vyrovnat a jež tvoří jádro románu. S tím, jak se dynamika příběhu uvolní, získává vyprávění potřebnou sugestivnost. K té přispívají i již zmíněné trefně popsané – a ve snesitelné míře naservírované – japonské reálie. Je škoda, že tato přesvědčivá a povedená část stojí na tak chatrných základech.

Z japonského partu je možné vypíchnout také další klady. Dramatickou zápletku zachytila Leierová velice zručně, román je zajímavě a přitom nenásilně vypointovaný a dojde i na podmanivé líčení zenové kultury, v níž Zoa postupně nachází žádoucí kontrapunkt ke svému předchozímu hektickému životu.

Přesto je nutné brát román jako komplexní dílo a jako takové Dům s vypůjčeným výhledem kvůli slabému úvodu prostě nefunguje. Světlo světa tak spatřila kniha, jež by snad mohla sloužit jako stupínek k povedenějším dílům autorky, která se v próze nebojí opustit hranice České republiky.