Poslední společný předek rostlin a živočichů žil přibližně před půldruhou miliardou let. Od té doby se obě říše ubíraly svou vlastní evoluční cestou a každá se po stovkách milionů let dobrala k diametrálně odlišnému způsobu života. Ten, který si zvolily rostliny, nám občas připadá nezajímavý, fádní, a někdy snad i natolik odlišný od čile se pohybujících živočichů, až zapomínáme, že jsou to plnohodnotné a nesmírně pozoruhodné živé bytosti, bez jejichž služeb bychom se my i jiní živočichové jen těžko obešli. A nejen to. Životní strategie rostlin nejsou zajímavé jen samy o sobě, ale lidstvo by se jimi mohlo inspirovat při snaze vypořádat s některými palčivými problémy současného světa. Alespoň to v knize Revoluce rostlin (Plant Revolution: Le piante hanno già inventato il nostro futuro, 2017) tvrdí italský vědec Stefano Mancuso, s nímž se čeští čtenáři nesetkávají poprvé. Již v roce 2018 totiž měli možnost seznámit se s ním prostřednictvím útlé, avšak podnětné knihy Vnímavá zeleň, již napsal ve spolupráci s novinářkou Alessandrou Violovou.

Plantoidy

Revoluce rostlin na Vnímavou zeleň, která rozebírala například smysly rostlin a končila prozkoumáním rostlinné inteligence, do jisté míry navazuje. Hned první z devíti kapitol se věnuje otázce, zda rostliny disponují nějakou formou paměti, a autor si nedokáže představit jakýkoli druh inteligence, „jež by postrádal nějakou, třeba i osobitou formu paměti“. Jak dokládá následně popsaný experiment s citlivkou stydlivou (inspirovaný trochu potrhlým pokusem, jenž se uskutečnil před více než dvěma sty lety a při němž badatelé sledovali reakci rostlin na jízdu v kočáře pařížskými ulicemi), rostliny určitou formu paměti, která jim pomáhá lépe se vypořádat s opakovanými stresory, skutečně mají. Otázkou je, jak tato paměť funguje. Podle autora hraje důležitou roli takzvaná epigenetická informace, která na rozdíl od té genetické není zakódovaná v nukleotidové sekvenci DNA. Nabízejí se ale i jiné hypotézy.

Jak ovšem naznačuje podtitul (Rostliny jako inspirace pro budoucnost lidstva), cílem knihy není jen poukázat na málo známé vlastnosti rostlin, nýbrž i na to, jak by se jimi mohly inspirovat různé oblasti lidského snažení. Autor upozorňuje například na využití poznatků o stavbě rostlinného těla v robotice. Po vzoru humanoidů a animaloidů používá pro roboty, jejichž design je inspirován tělem rostlin, označení plantoid. Podle Mancusa, který se na návrhu prvních plantoidů osobně podílel, by se taková robotická zařízení mohla uplatnit například při průzkumu planet Sluneční soustavy. Na rozdíl od klasických vozítek, jež brázdí povrch Marsu, by plantoidy byly mnohem menší (a levnější), takže by se jich mohlo do atmosféry vypustit velké množství, načež by se snesly k povrchu jako semínka a pokryly co největší plochu. Následně by „zakořenily“, rozevřely „listy“ a monitorovaly vlastnosti půdy i vzduchu na mnohem rozsáhlejším území, než jaké zvládne zpracovat jeden drahý přístroj. Skutečnou inspirací se rostliny, například viktorie královská (pojmenovaná na počest britské královny Viktorie), staly v architektuře. Viktorie královská je největším zástupcem čeledi leknínovitých na světě a posloužila mimo jiné jako předloha pro stavbu průčelí Křišťálového paláce, jenž byl narychlo postaven u příležitosti světové výstavy konané roku 1851 v Londýně.

Manipulátorky

Dalším tématem, jehož se autor dotknul už ve Vnímavé zeleni, je mimeze, kterou si autor definuje jako vysílání signálu (vizuálního, čichového, sluchového) jednou bytostí k bytosti jiné s cílem ovlivnit její chování ve svůj prospěch. Jedním z mistrů mimeze je liána Boquila trifoliata, která umí napodobit tvar listů skoro každého keře nebo stromu, po němž se pne, přičemž jedna rostlina může podle konkrétních modelů vytvářet na různých částech svého těla různé typy listů. Zůstává však otázkou, jak to dělá (jak ví, jaký tvar listu vytvořit) a proč to dělá. Odpovědí na druhou otázku patrně bude ochrana. S tou první je to ovšem složitější. Autor za nejpravděpodobnější považuje trochu kacířskou myšlenku, že tato liána dokáže specifickým způsobem (něčím, co by se dalo označit jako zrak) vnímat tvar listů modelu a následně je napodobí. Zajímavým příkladem mimetismu jsou i takzvané „vavilovské mimikry“, což je označení pro jev, kdy se plevelné rostliny vzhledem připodobňují těm domestikovaným, což jim napomáhá v šíření.

Rostliny jsou vůbec dobré manipulátorky. Na nektar lákají hmyz, který jim za trochu jídla zprostředkuje opylení, kdežto ptáky a další živočichy vábí na sladké plody ukrývající semena, která se díky tomu dostanou daleko od rodičovské rostliny. Nektar ale nemusí být jen v květech. O funkci mimokvětného nektaru spekulovali vědci už v 19. století a dlouho se předpokládalo, že například akácie takto odměňují mravence, kteří jim za to poskytují ochranu před býložravci. Uvádělo se to jako příklad vzájemně prospěšné spolupráce, nicméně situace možná není tak růžová, jak se zdá. Ve vylučovaném nektaru se totiž podle všeho nacházejí i látky, které u mravenců způsobují závislost, a ti tak nemají moc na výběr, jestli rostlině pomáhat, nebo ne. Závislostí pak Mancuso vysvětluje i oblibu pálivých papriček u lidí.

Vedle již zmíněného kniha zevrubně probírá také „demokratické“ rozhodování rostlin, například v souvislosti s chováním obrovského množství kořenových špiček při prozkoumávání půdy, jež připomíná chování sociálního hmyzu. A nezůstává jen u rostlin. Autor se od nich postupně přesouvá i k lidské společnosti a vyzdvihuje výhody demokratického rozhodování, které má podle něj jednoznačnou oporu všude v přírodě, od neuronů po včely. Nadmíru zajímavá je rovněž kapitola popisující experiment zkoumající chování kořenů ve stavu beztíže (při parabolickém letu), který odhalil úžasně rychlou reakci kořenových špiček na novou situaci (po necelých dvou vteřinách v minimální gravitaci se objevily významné akční potenciály). Ačkoli by se mohlo zdát, že jde o pokus poněkud zbytečný, je třeba si uvědomit, že rostliny jsou pro život člověka natolik důležité, že se bez nich při dlouhých kosmických letech pravděpodobně neobejde (kvůli kyslíku, stravě i duševní pohodě), a je proto dobré vědět, jak se budou v prostředí s velmi nízkou gravitací chovat. Závěrečná kapitola potom představuje projekt plovoucího skleníku, který bez dodávání energie a dalších zdrojů přeměňuje slanou vodu na sladkou a tu pak používá k zavlažování pěstovaných plodin. Podobné skleníky (prototyp funguje výborně) plovoucí v oceánech by snad lidstvu v budoucnu mohly pomoct v boji s nedostatkem potravin, vody na zavlažování i obdělávatelné půdy.

Nakažlivé nadšení

Stejně jako předchozí Mancusova kniha nabízí i Revoluce rostlin velice podnětné i zábavné čtení, a tentokrát také velké množství ilustrací. Autor k tématu přistupuje s nesmírným entuziasmem a od ryzí vědy často volně přechází k osobním postřehům či humorným historkám spojeným s různými experimenty (například zkoumání kořenů při parabolických letech jej upozornilo, že nemá tak silný žaludek, jak si myslel). Je navíc příjemné, že čtenáři dává nahlédnout pod pokličku vlastního výzkumu a ukazuje, že věda může být velmi zábavná a že v ní mnohdy hraje roli náhoda či různá, skoro až „patmatovská“ řešení. Z každé stránky zkrátka dýchá láska k rostlinám, a přestože jim autor možná připisuje až příliš mnoho zásluh, jde víceméně o stejnou odpustitelnou situaci, jakou vidíme u parazitologů, kteří za vším vidí parazity, mikrobiologů, pro něž jsou středobodem života mikrobi, nebo mykologů, podle nichž stále nedoceňujeme, jak stěžejní význam mají pro pozemský život houby.

Potěšující na Revoluci rostlin je i to, že se striktně nedrží nejnovějších vědeckých výzkumů a v podstatě v každé kapitole si udělá i několik výletů do historie vědy, jež tématu dodají potřebný kontext. A občas odbočí ještě dál, jak ukazuje například kapitola o demokratickém rozhodování rostlin, která se odvolává (a rozsáhle cituje) i na antické filozofy. Tímto hlubším přístupem, který například u amerických popularizátorů často chybí, Mancuso trochu připomíná svého krajana, fyzika Carla Rovelliho. Revoluce rostlin je každopádně velmi dobrá volba pro každého, kdo se chce něco dozvědět o fascinujícím světě flory. Obzvláště doporučeníhodná by potom byla jako doplňující studijní materiál pro základní i střední školy, neboť názorně ukazuje, že botanika opravdu nemusí být nuda.