Užitá lyrika je rozdělena do tří oddílů pojmenovaných prostě „a“, „b“ a „c“, mimo ně stojí jedna „prologová“ a jedna „epilogová“ báseň. Na sbírce je na první přečtení patrná různorodost básnických postupů a prostředků. Stöhr píše sice volným, ale přece ukázněným veršem, nezapře v sobě ani melodičnost typickou i pro svou dřívější tvorbu. Umí být obrazný a metaforický, ale zároveň si hraje se zvukovou i grafickou stránkou jazyka (srov. básně tapolka, s. 21, či Obelisk, s. 37), zapojí citát (např. z Rychlých šípů), použije jazykovou hříčku (mění například lesní komplex Boří les u Břeclavi na Boží les). Tematicky je sbírka rovněž pestrá: čtenář najde básně laděné milostně, spirituálně, vzpomínkově, reflexivně i civilně.

Právě civilní linka a tematizace každodennosti možná vrhají světlo na název Užitá lyrika: stejně jako užité umění slouží v každodenním životě, je i Stöhrova poezie aplikována na každodenní situace. „Vyšel jsem dnes do podzimu / v laskavém a něžném světle / vystoupil z elektrische linie jen tak / kdesi nad hlavou v liánách drátů / spatřil viset malý praporek t8mb“ (s. 13). Vhodno však poznamenat, že lyriku „užívá“ spíše sám básník na svůj každodenní život a že aspektem každodennosti sbírka není vyčerpána. Zvláštní pozornost je třeba věnovat náboženským – případně mírněji řečeno duchovním – motivům, příznačným i pro dřívější Stöhrovy sbírky.

To každodenní, jako jsou třeba pokojové květiny vyžadující péči, je ve sbírce spjato s duchovním. Spjato již předem, nikoliv kontrastováno a nikoliv míšeno. „Doma v pruhu světla / leží kocour vycpaný / čirou slastí bytí“ (Než zastaví spoj, s. 14). Předměty ve světě nejsou snad ani jednou pohaněny, vystupují jako dobré a krásné. Zatímco subjekt sbírky, ten má patrně potíže, ten má co dělat s neladem. Jasně je to patrné třeba z básně Ani jak (s. 41): „Taky jsem započal / nějakou marnou práci / ale ztratil jsem šém / tak se to vůbec nehýbá“. Možno to srovnat s plodným pozorováním Tomáše Gabriela v jeho internetovém literárním zápisníku Pozdě v noci: „… je to existencialismus naruby: nejsme vrženi do světa, který jsme si nevybrali, ale jsme časem neustále vyvrhováni ze světa, který si zabydlujeme a který milujeme“.

Básník je vyvržen z panteistického světa a situace je o to nešťastnější, že ví, že k němu dříve patřil. Stöhr, který v uplynulém roce oslavil celé půlstoletí, se ohlíží do své minulosti, do dětství například, ale nejraději vzpomíná na časy, kdy už byl básníkem a sdílel své nadšení pro poezii s dalšími autory. A nebrání se tomu, aby vyjádřil vlastní dojetí z těch časů. Takových veršů je ve sbírce poměrně dost, je proto na místě se nad nimi chvíli pozastavit. Při vlastním dojímání se totiž pohybujeme někde blízko hranic kýče.

Přednosti a úskalí dojímání
V první řadě je třeba autorovi přiznat, že v dojímání nalézá význam. V básni Boží les (s. 50–51) píše: „Někdy, když jsem tak zoufale, bujaře střízlivý / když ztichlým bytem protéká med podvečera / zjistím, že mi anděl spásy ukradl popelníček / zpřeházel knihovnu, nedbale vyplenil sazeničky“ (kurzíva VK). Básník dále lamentuje, ale hlavně vzpomíná, jak „býval katolický básník“, což na konci básně vede k tomu, že: „Zjistím, že mi anděl zkázy vrátil popelníček / přerovnal knihovnu a pečlivě vyplel sazeničky“ (kurzíva VK). Dojetí zde vrací řád do věcí, byť – jak to naznačují dva protikladní andělé – to spíše podtrhuje celkovou melancholii. Nevím, jestli čtenář bude sdílet dojetí nad tím, že autor býval katolickým básníkem, nicméně svoji roli to má.

Problematičtější to je, když například Stöhr vzpomíná, jak „se porval s Jardou E. Fričem“ a „omluvil se dopisnicí se zeleným inkoustem“. Tato pasáž už nemůže nechat ve čtenáři jiný dojem než nezáměrný odpor. Vzpomínám si, jak na loňském Literárním Zarafestu při svém vystoupení básnířka Marie Šťastná říkala (a omlouvám se za případnou nepřesnost), že básníci ve své tvorbě vždy nakonec hojně tematizují básnění a básníky. Jsem dalek toho, abych básníkům říkal, o čem mají psát, avšak myslím si, že v případě Užité lyriky se lze oprávněně ptát, zda nebyla občas překročena nějaká únosná mez. Například v básni Omluv mne, že nepřijedu / k rukám p. h., je pod iniciály nejprve skryt, ale následně nápadně nenápadnými náznaky („darmo, darmo něco říkat, petře“ – s. 34) oslovován Petr Hruška. Je tu předložena komunikace dvou básníků, a přestože čtenář může obdivovat i zde Stöhrův básnický um (zároveň proplétaný nejméně originálními verši sbírky: „jsem docent na melancholické fakultě / do noci svítím na katedře smutku“ – s. 32), může se právem cítit z té komunikace tak trochu vyřazen. Jsem osobně toho názoru, že mnohdy opakovaná věta, že básně dnes čtou jenom básníci, je přeci jen nepravdivá. A je-li pravdivá, neměla by být.

Lze tedy přinejmenším říct, že dojímá-li se Stöhr nad básněním, tedy i nad sebou samým, pohybuje se na velmi tenkém ledě. Autor naštěstí nepromlouvá zdaleka jen k básníkům: na sbírce upoutá pozornost i velké množství básní s věnováním (mnohé z nich prý Stöhr dříve publikoval na svém facebookovém profilu), přičemž za jednotlivými osobními jmény lze tušit autorovy přátele či příbuzné. I toto využití básní může odkazovat k názvu sbírky.

Martin Stöhr se v Užité lyrice s význačným básnickým umem ohlíží zpět – především za svojí básnickou tvorbou, jak to namnoze dokládá „epilogová“ báseň, jež obsahuje názvy předchozích autorových sbírek. Je otázka, jestli nezachází až moc daleko, když přemýšlí o sobě téměř výhradně jako o básníkovi, a nevzdaluje se tak příliš širšímu okruhu čtenářů. Já bych z něj byl vyřazen velice nerad.