Polský spisovatel Józef Mackiewicz (1902–1985) byl zapřisáhlým antikomunistou. Stejně tak i jeho tvorba byla tendenčně zaměřena, když se jimi snažil varovat před komunistickou ideologií. Vlast opustil za druhé světové války a nikdy se již nevrátil. Zemřel dříve, než padla „železná opona“.

Román Cesta nikam (orig. Droga donikąd), první díl dilogie, vyšel původně roku 1955 v Mnichově. Je členěn na tři oddíly, pojmenované podle vedlejších postav, jejichž osud se v příslušné části uzavírá. Dějiště je situováno na pomezí Litvy a Běloruska v rozmezí let 1940 a 1941. Vyprávění končí těsně před prvními výstřely tzv. velké vlastenecké války (ruský název pro druhou světovou válku). Mackiewicz prokresluje postavy velmi živě a uvěřitelně i přes určitou typičnost charakterů, která je zde spíše kladem než záporem. Větší část příběhu sledujeme z perspektivy hlavního hrdiny Pawła, bývalého novináře a neústupného odpůrce bolševismu. Paweł přijímá i špatně placenou práci, jen aby se nemusel zaprodat režimu, který nenávidí. Přitom nejde typově o čestného člověka. Podvádí svoji věrnou manželku a neštítí se ani kriminální činnosti. Pravda, k té se uchýlí především proto, že s jeho poctivě vydělanými penězi rodina prostě nemůže vyjít.

V úvodních pasážích sledujeme Pawła, jak si se svým přítelem Karlem pokouší vydělat sezonními pracemi. Následně hlavního hrdinu přesvědčí jistý tajnůstkářský Tadeusz, aby si pořídil povoz a stal se vozkou-pašerákem. Tadeusz mu dokonce na koupi koně a povozu půjčí hotovost. Po celý čas se však kolem Pawła neustále utahuje smyčka splétaná bolševickými agenty.

Sovětská bolševická moc je vyobrazena jako nezdolná mašinerie, která pomalu drtí všechno a všechny. Uniknout se jí dá spíše šťastnou náhodou, a i to jen dočasně. Zajímavostí pro českého čtenáře může být, že je bolševismus ústy některých postav charakterizován jako zákeřná nákaza či velká lež. Podobný pohled můžeme najít v meziválečných legionářských románech Josefa Kopty nebo Rudolfa Medka.

Zajímavá je hra s heterodiegetickým vypravěčem, který se místy ukazuje jako nepříliš spolehlivý – občas otevřeně přizná, že něco neví. Naopak rušivě může působit prolínání děje retrospektivami, které jsou občas matoucí, a nesoustředěný čtenář se tak lehce může v čase i prostoru vyprávění ztratit. Zpomalování dějového spádu působí i další faktor, kterým jsou pasáže s popisy přírodních scenerií. Ty sice na čtenáře dovedou dýchnout svou až lyrickou barvitostí, ale jejich délka odvádí pozornost od prožitku z příběhu.

Cesta nikam je dnes již historický román, zapadající do tradice polské historické prózy. Pro současného čtenáře je dílo stále aktuální. Totalitární tendence a manipulace s masou jsou stále v kurzu, byť jsou zbavené vznosných frází typu „na věčné časy a nikdy jinak“. O to zákeřněji se dovedou vloudit do lidské mysli. Knihu považuji – i přes občasná zaškobrtnutí děje – za zájmu hodné dílo se silnou atmosférou a kvalitně prokreslenými postavami, které si zaslouží širší pozornost čtenářského publika.