Moderní společnost vznikala na základě opouštění iracionálních kultů. Teprve poté, co bylo toto dědictví po předcích – brzdící rozlet lidského génia – odvrženo, mohlo lidstvo vstoupit do věku rozumu a stvořit civilizaci, v níž žijeme dodnes. Tuto velmi vlivnou teorii zastává nemalá část sociálních vědců a historiků. Byť byla v rozsáhlé diskusi zpochybňována jako příliš zjednodušující, je jí třeba přiznat značný vědecký přínos pro zkoumání moderních dějin. Jejími dědici byli také marxističtí historikové, jejichž výklad českých moderních dějin předpokládal, že dělnictvo bylo průkopníkem odklonu od „náboženského tmářství“. Tažení proti pokryteckým církvím mělo zesílit po založení předvoje dělnické třídy, Komunistické strany Československa, vedoucí dělníky k víře ve vědu jako základu socialismu. Martin Jemelka a Jakub Štofaník v knize Víra a nevíra ve stínu továrních komínů: Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích (1918 – 1938) přesně tuto zažitou tezi vyvracejí. Předkládajíce čtenáři svá zjištění, že „dělnictvo bylo hlavním nositele náboženské změny se silným zájmem o nové náboženské kultury a alternativní či substituční religiozitu“, ukazují svět manuálně pracujících lidí první poloviny dvacátého století jako místo hledání smyslu bouřlivých a často bolestných událostí jejich životů nejen v politické, ale i duchovní sféře.

Precizní studie ze sociálních dějin

Svazek, který držíte v ruce, je v první řadě vědeckou studií, za níž stojí letitý výzkum obou autorů působících na Masarykově ústavu Akademie věd. Martin Jemelka se dějinám dělnictva jako sociální skupiny věnuje bezmála dvacet let. V ústředí jeho zájmu stály ostravské hornické kolonie a Baťovo zlínské impérium. Jeho mladší kolega Jakub Štofánik před třemi lety publikoval samostatnou monografii o vnímání sociální otázky dělnictva v katolické církvi. Nyní společně čtenářům předkládají rozvinutí svých předchozích úvah v podobě propracovaného pojednání se silnými a překvapivými zjištěními.

Uchopení tématu a jeho metodologické zpracování vychází z vědeckého školení autorů i jejich předchozích badatelských zkušeností. Nepřekvapí, že většina konkrétním příkladů, kterými autoři dokládají svá tvrzení, pochází z prostředí kolonií hutníků a horníků na Ostravsku, zvláště z prostředí kolonie Šalamounka, o které Martin Jemelka v minulosti výrazně publikoval. Podobně je tomu se zvláštním zájmem o fordistické pracovní prostředí ve Zlíně. V tomto ohledu je titul knihy poněkud zavádějící. Autoři slibují na titulní straně knihy čtenářům pojednání o náboženství dělnictva v českých zemích, nicméně jejich zkoumání se omezilo pouze na čtyři významná industriální centra: Jablonec nad Nisou, Kladno, Zlín a Ostravu. Nelze je však podezírat, že s podobným zúžením svého zájmu přišli proto, aby si ušetřili lopotnou badatelskou práci. Volba těchto center tehdejšího československého průmyslu byla z jejich strany dobře promyšlená. Jimi je zastoupen jak těžký průmysl s dominantně mužskou pracovní silou, tak lehký průmysl s vysokým procentem ženské pracovní síly. Reprezentativní je tento výběr i v ohledu na smíšené etnické složení měst, z výzkumu tak nevypadla ani německá či polská národnostní menšina. Vybraná sídla představují také různé dobové politické přístupy k problematice od radikálně levicové dominance KSČ na Kladně, přes sociálně demokratické vedení radnice v Ostravě k téměř neomezené moci podnikatele ve Zlíně.

Autoři do svého výzkumu záměrně nezahrnuli průmyslové periferie hlavního města ve snaze vyhnout se v historické vědě rozšířenému pragocentrismu. Praha jako hlavní dějiště české historie láká historiky také z praktických důvodů nejvyšší míry dostupnosti historických pramenů. Přenesení těžiště výzkumů do lokálních archivů a knihoven obešlo velmi rozšířenou praxi automatického přenášení poznatků o minulosti centra do regionů, které se však často vyvíjely velmi odlišně. Nicméně je potřeba přiznat, že povaha dostupných pramenů vysokou měrou modelovala závěry autorů. Zvolené regionální archivy nevydaly dokumenty, které by prolomily zásadní bariéru při zkoumání dějin nižších sociálních vrstev a dělnictva v podobě nedostatku výpovědí samotných dělníků. Lidé živící se v první polovině 20. století manuální prací velmi zřídka svěřovali své myšlenky a niterná přesvědčení související s vírou v Boha papíru. Obecně je možné konstatovat, že v tomto prostředí panovala skepse ke vzdělanosti a odtažitý vztah k psanému slovu. Dokazují to výsledky i šetření stojící na rozhovorech s pamětníky podniknuté v 50. a 60. letech pracovníky Etnografického ústavu Akademie věd, které autoři knihy využívají jako podklad svých tvrzení. Tehdy sice přiznala víru v Boha většina respondentů, ale 70 % z nich si nikdy samostatně nečetlo v Bibli. Čtenář se tak mnohem více dozví o přístupu církví k dělníkům a chudým nebo o přístupu politických stran zastupující dělnický elektorát k náboženství, než o názorech a prožitku obyčejného pracujícího. Nelze jinak, než na jeho zkušenost zprostředkovaně poukazovat z dostupných pramenů tohoto charakteru.

Pečlivá snaha o precizní dedukci a stavbu solidních tezí z publikace dělá pozoruhodné vědecké dílo s parametry typickými pro akademický text. Jeho struktura i jazyk mohou však běžného čtenáře celkem zásadně zatěžovat. Například úvodních třicet stran věnovaných rozboru současného stavu bádání v oblasti dějin dělnictva a zhodnocení tuzemských výzkumů problematiky sedmdesát let zpětně je pro odbornou veřejnost zvláště cenných, nicméně pro laického čtenáře poněkud obtížně srozumitelných. Pokud vás téma opravdu zajímá, uvařte si kávu, vyčleňte si dostatek času na klidné, soustředěné studium a až poté se pokuste začíst. Myslím, že nebudete litovat.

Srp a kladivo versus kříž a mnoho mezi tím

Navzdory výše uvedeným postřehům o určité složitosti knihy se nejedná o nudné téma. Naopak, autoři rozehrávají dějinný příběh vyrovnávání se s těžkostmi tehdejšího života, v němž náboženství a religiozita hrály svou podstatnou roli. Není náhoda, že těsně po první světové válce došlo k oživení zájmu o otázky víry či konfesní příslušnosti. Nesmyslnost války, ve které padlo či bylo zmrzačeno nevídané množství mužů, nedostatek základních životních potřeb a epidemie španělské chřipky měly za následek buď razantní obrat k duchovnímu životu či naprostou ztrátu víry. Není tedy divu, že ve svobodném prostředí mladé republiky vznikaly nové církve a sekty i bezvěrecké kroužky propagující marxismus a vědecký ateismus. Mrtvá však nebyla ani katolická církev, kterou si mnozí spojovali s monarchií a jejíž sochy svatých levicoví radikálové v očekávání socialistické revoluce káceli. Někdo hledal novou tvář náboženství v nové Československé církvi nadšen tím, že bohoslužby její příslušníci sloužili celé v češtině. Nebylo však výjimkou, že i dobří křesťané se po večerech pouštěli do spiritistických seancí ve snaze vyvolat své drahé zesnulé. Mezitím na Kladně dělníci podporující zakládání lidových rad fyzicky útočili na kněze pokoušejícího se kázat evangelium na ulici jen proto, že neměl na rukou mozoly a tedy mezi ně nepatřil.

Církve ve své snaze o zvláštní přístup k pastoraci dělnictva reagovaly na růst toho, co bylo obvykle nazýváno rudým či bolševickým nebezpečím. Nepochybně měl mezi dělnickou třídou ateismus a radikální komunismus určitou základnu aktivistů a sympatizantů, nicméně autoři došli k závěru, že dělnická náboženská víra nebyla dána ostrou hranicí mezi ateismem, nezájmem a důsledným praktikováním v rámci dané církve. Naopak mnoho dělníků mělo pociťovat odpor či výhrady k projevům nadřazenosti katolického kléru, otevřené sympatie k socialismu a zároveň udržovat niterně prožívaný vztah k víře a stále posílat své děti na výuku náboženství, které jim mělo dát mravní základ pro dospělý život. Podobně výzkum narušuje marxistickou tezi o nezájmu církví o příčiny dělnické chudoby, naopak autoři snášejí doklady o tom, že zvláště v prostředí katolických vzdělanců rezonovala sociální otázka jako závažné téma, jehož vyústěním bylo odsouzení nejen komunismu jako slepé cesty pro ostatní společnost, ale také vyhroceného individualistického kapitalismu. Charitativní a pastorační aktivity církví měly hrát značnou roli v řešení sociálních důsledků nezaměstnanosti ve 30. letech a mnozí kněží volali po důsledném uplatňování solidarity bohatých s chudými.

Dějiny dělnické třídy bez svěrací kazajky předem daných závěrů

Předložená práce představuje jeden z výstupů, po kterém obec historiků zabývajících se dějinami práce či každodennosti volala již od počátku 90. let. Vyvazuje dělnickou třídu jako skupinu (a tím i dělníka jako individuum) z paušalizujících škatulek marxistického přístupu k dějinám, jehož základní poučky vědci věnující se tomuto tématu během socialismu překračovali jen velmi výjimečně. Ukazuje složitost minulé reality i nesamozřejmost, s jakou odpovídá i precizně stanoveným teoretickým východiskům. Právě v sociálních dějinách a dějinách každodennosti platí dvojnásob slova klasikova: „Šedá, brachu, všechna teorie, svěží zelení dýchá života vzrostlý strom.“ Autorská dvojice Jemelka-Štofánik postoupila ve své snaze harmonizovat sociální teorie s dochovanými střípky informací o každodenním životě dělnictva opravdu daleko. Nicméně je potřeba si přiznat, že jejich neotřelé závěry o životě kdysi tolik propírané skupiny obyvatelstva, jakou je tovární dělnictvo, na svého popularizátora ještě čekají.