Studie Markéty Svobodové Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století je prvním komplexnějším pohledem na problematiku výstavby krematorií a na vývoj kremačního hnutí v českých zemích od konce 19. století do počátku 21. století v kontextu procesu sekularizace celé společnosti. Kniha vyšla jako druhý svazek monografické řady Epigraphica & Sepulcralia, kterou založil a řídí Jiří Roháček, v nakladatelství Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.

Pohřbívání ohněm bylo v evropských i východních civilizacích běžnou praxí, dokud tento zvyk nepotlačilo křesťanství coby pohanský. „Oheň je pro indoevropské společnosti od počátku uctívaným, mytizovaným a mystickým prvkem i jevem, je symbolem kontemplace na straně jedné a metaforou pro rychlé dění a zevrubnou proměnu na straně druhé.“

Ve stručném historickém přehledu v úvodních kapitolách se autorka věnuje pojmu sekularizace západní společnosti, vzniku spolků napříč Evropou (například Volná myšlenka, Die Flamme, Krematorium, Společnost pro spalování mrtvol ad.) a architekturou, která se stejně jako společnost nutně musela postupně oddělit od nadvlády náboženských institucí. „Krematorium patří mezi novodobé stavební typy, jejichž vznik úzce souvisí s prosazováním občanských nekonfesijních práv.“ Jako stavební typ stálo krematorium v popředí zájmů nejprve u architektů v revoluční Francii. Zákon, který u nás legalizoval pohřeb žehem, byl přijat v Československu až v roce 1919. Přijetí zákona urychlily následky světové války. Nový zdravotní zákon, první povolení ke zpopelňování v křesťanském světě, však již roce 1874 přijala Itálie. „Idealistická stanoviska spolků šla zásadně proti katolické církvi, kremace se jistým způsobem stala symbolem kulturního odboje proti tradici a katolicismu, jedním z cílů bylo vysvobození těla z věčné moci církve.“

Za časů rakouské monarchie, silně se opírající o katolickou církev, bylo pohřbívání žehem a vznik volnomyšlenkářských spolků nepřípustné. Je ale zajímavé, že občané mohli nechat zpopelnit své příbuzné v zahraničí. Z Čechů tak byla ve zpopelnění první herečka Helena Veverková-Vinnandová, která byla pohřbena žehem v roce 1883 v Gothě. Velký mediální rozruch způsobilo zpopelnění Augusty Braunerové, matky malířky Zdenky Braunerové. Zemřela v roce 1890 v Paříži a pohřeb žehem byl jejím přáním i vzhledem k převozu ostatků na pražský Vyšehrad, kde se tímto poprvé u nás konal pohřeb zpopelněného těla. Ideu žehu podporovaly mnohé významné osobnosti, jako například Božena Němcová, Jan Neruda, politik a novinář Ctibor Helcelet, Vojtěch Náprstek (zpopelněn 1894 v Gothě), režisér Jaroslav Kvapil (jeho manželka Hana Kvapilová byla zpopelněna roku 1907 v Saské Kamenici), městský hygienik Jindřich Záhoř, František Mencl ad.

Zastánci kremace, kteří se rekrutovali nejen z prostředí volnomyšlenkářů a zednářů, ale i liberálů, sociálních demokratů a marxistů, dokonce provolávali i hesla jako: „Ponechte půdu živým!“ Nejdůležitějším požadavkem zastánců žehu však byla možnost svobody, osobní volby. Žeh byl propagován jako něco moderního, racionálně vědeckého a mnohem hygieničtějšího. „Proklamace spolku Die Flamme mimo jiné zněly: ,Proletářsky žít, proletářsky zemřít a v souladu s kulturním pokrokem se nechat zpopelnit.‘“ I sokolské hnutí propagovalo žeh a krematorium považovalo za stavbu účelnou, která slouží hygieně, čistotě a zdraví. První české krematorium však paradoxně nevzniklo na českém území, ale na Českém národním hřbitově v americkém Chicagu. Tuto novorenesanční účelnou stavbu vyprojektoval František Randák.

Architektonická koncepce vnitřního prostoru krematorií se zpočátku vyvíjela ze tří typů: antického chrámu, jednolodní baziliky a centrální sakrální stavby. Autorka podrobně rozebírá stavby realizované na našem území českými a německými architekty (Rudolf Bitzan, Pavel Janák, Vlastislav Hofman, Bedřich Feuerstein, Hanuš Zápal, Ernst Wiesner a další). Věnuje se okolnostem vzniku projektů, zmiňuje také nevítězné soutěžní plány, upozorňuje na konkrétní umělecké vlivy, sleduje i ideologicko-politickou rovinu jejich vzniku a v neposlední řadě zdůrazňuje individuální přínos architektů. Nedílnou součástí přehledného, chronologicky uspořádaného katalogu je archivní dokumentace a také fotografie historičky a fotografky Martiny Novozámské.

Základní kámen ke stavbě prvního krematoria na našem území byl položen v roce 1915 v Liberci, autorem projektu je německý architekt Rudolf Bitzan a jeho dílo je nejčastěji zahrnováno přívlastky jako monumentální, lapidární, sudetoněmecké, geometrické. První krematorium podle projektu českého architekta bylo vybudováno v Pardubicích. Stavba Pavla Janáka je spojována s pojmy: národní sloh, obloučkový dekorativismus, rondokubismus, popřevratový sloh či art deco. Rozhodně jde o jednu z nejdiskutovanějších staveb v české architektuře 20. století. Mezi výjimečné stavby tohoto typu ale například patří nymburské krematorium architekta Bedřicha Feuersteina, které je jednou z prvních puristických architektur u nás. Asi nejznámějším a nejoriginálnějším krematoriem v celoevropském kontextu je brněnská realizace architekta Ernsta Wiesnera. Strašnické krematorium v Praze navrhl Alois Mezera a „svou jednoduchostí a monumentálností tektonických hmot působí jako neměnná a bezčasová platónská idea“. A právě v tomto stánku posledního rozloučení se odehrává děj Fuchsovy knihy Spalovač mrtvol. Krematoria budovaná po roce 1990 se ve většině odklánějí od monumentality a přiklánějí se k intimitě a civilnosti. Do roku 2000 bylo v české republice postaveno 27 krematorií, která si i navzdory době architektuře nepříliš příznivé uchovala (i dokázala prosadit) jistou čistotu, osobitost a kvalitu. Z pohledu statistiky se spolu s Japonskem řadíme k zemím s největším počtem pohřbů žehem. „Možná nejlépe vystihl vztah české společnosti ke spalování s ironickým nadhledem Vojta Náprstek ve svém výroku: ,Když se mistr Jan Hus a Jeroným Pražský nebáli dát upálit zaživa, nebudeme se bát ani my po smrti.‘“

A přestože je téma kremační architektury dosud vnímáno jako okrajové a opomíjené, badatelská práce Markéty Svobodové Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století rozhodně vyplňuje jedno z bílých míst naší historie, dějin umění a architektury.