Meziválečné Československo zůstává ve středu zájmu mnoha historiků. Ti mimo jiné zkoumají, jaké byly jeho oficiální svátky a oslavy, vizuální kultura, ale i státní symboly či ideové základy. Mezi ty řadí třeba historik Vojtěch Kessler v knize Počátky Československé republiky (Academia, 2022) osvoboditelskou legendu o legionářích a mučednické či trpitelské legendy o Janu Husovi a habsburském útlaku Čechů, který měl být podle některých odvážných dobových vizí zhmotněn v obřím památníku na Bílé hoře. Nakonec tam byla roku 1920 odhalena jen obyčejná mohyla, a to za nevelkého zájmu veřejnosti; „jednomu z nejsymboličtějších fenoménů českých dějin“ tak podle Kesslera chybí ukotvení v prostoru.  

Do řady těchto textů náleží i kniha Nekončící příběh. Narativy vzniku Československa v měnícím se čase a prostoru (1918–1992). Zkoumá, jak se interpretace vzniku státu lišila podle toho, zda její vykladači sympatizovali spíše s odbojem domácím či zahraničním, nebo dokonce s bolševickou revolucí, a ovšem zda to byli Češi, Němci, Slováci, Poláci, Maďaři, respektive Čechoslováci (a hlavně s kým se sami identifikovali). A samozřejmě také analyzuje, jak se oficiální verze střídaly v závislosti na aktuálně vládnoucím režimu.

Českou situaci pak kniha srovnává s našimi severními sousedy, Poláky, a dále naším prvorepublikovým spojencem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávií. Autoři si všímají institucionálního zázemí pro výklad vzniku daných států: v Československu připadla tato role Archivu národního osvobození v čele s historikem a novinářem Jaroslavem Werstadtem (1888–1970) a posléze Památníku odboje, který představoval ústřední pracoviště zajišťující bádání na tomto poli. S ním pak spolupracovala rozsáhlá síť tzv. osvobozenských muzeí. Naopak pro rozvoj jugoslávského zakladatelského mýtu bylo příznačné, že nevznikla žádná specializovaná instituce podobná československému Památníku osvobození – odkaz národněosvobozeneckého boje se rozvíjel především ve veteránských spolcích sdružujících desítky tisíc přeživších bojovníků srbské armády. 

Publikace ilustruje, jak odlišně mohly být některé osobnosti hodnoceny, takže třeba k Milanu Rastislavu Štefánikovi se hlásilo jak meziválečné Československo, tak i někteří ideologové Hlinkovy slovenské ľudové strany či pozdější představitelé fašistického Slovenského štátu. Slovenský ministr vnitra a velitel Hlinkových gard Alexander Mach dokonce v roce 1941 prohlásil: „Štefánik dnes kráčal by za Adolfom Hitlerom, áno, bol by slovenským Hitlerom.“

Současně autoři sledují, jak výrazně se výklad vzniku Československa mohl posouvat i během života stále téže osobnosti. Například texty Karla Pichlíka (1928–2001), historika v 50. letech silně prorežimního, později ovšem jednoho z prvních signatářů Charty 77, „prošly postupnou proměnou vedoucí od stalinistických pozic“ k názorům blízkým myšlenkovému světu zmíněného Jaroslava Werstadta. 

Jestliže političtí představitelé meziválečného Československa památku 28. října 1918 hrdě slavili, pohlaváři komunistického státu se ke vzniku buržoazní republiky nijak nadšeně nehlásili. Až na výjimky, kterou bylo hlavně jaro 1968. Tehdy se symboly spjaté se vznikem Československa začaly opět připomínat mnoha různými způsoby – v životopise nového prezidenta Ludvíka Svobody se zdůrazňovalo jeho legionářském angažmá v Rusku za první světové války; někdejší příslušníci těchto jednotek se po letech přehlížení a ostrakizování ze strany státní moci zúčastnili prvomájového průvodu. Ve vlivném týdeníku Reportér se rovněž objevily dopisy čtenářů žádajících, aby Národní památník na Vítkově opět primárně sloužil jako místo uctívající památku legionářských bojovníků a hrdinů obou světových válek, a nikoliv jako mauzoleum. 

To ovšem ustalo v době normalizace, nicméně komunistický režim se opět ke slavení 28. října vrátil roku 1988, snad i kvůli obavě z toho, že si výročí založení republiky ideově přivlastní jeho odpůrci. V prostředí českého a slovenského disentu bylo proto opětovné prohlášení 28. října státním svátkem přijato zdrženlivě, či dokonce podrážděně. Předáci opozičních sdružení se mohli oprávněně domnívat, že se jim vládnoucí elita snažila tímto způsobem „sebrat vítr z plachet“.

Ostatně v průzkumech veřejného mínění, pokud se vůbec směly konat, se ukázalo, že komunistická propaganda či reinterpretace našich novodobých dějin v povědomí veřejnosti příliš hluboké kořeny nezapustila: i po dvaceti letech diktatury KSČ si většina oslovených roku 1968 spojovala zásluhy o zrod samostatného státu především s T. G. Masarykem a se zahraničním odbojem, zatímco komunistická teze o rozhodujícím vlivu VŘSR se ocitla v evidentní menšině.  

Bylo by zajímavé zjistit, co založení republiky znamená pro současného „průměrného Čecha“, každopádně úcta k jejímu zakladateli je dnes zhmotněna v desítkách soch i názvech náměstí po celé republice. Tomu už se ale kniha nevěnuje, od aktuálního dění i „pouhé“ publicistiky si autoři drží odstup. Programově píší hlavně o historicích, nikoli o publicistech, jako byl Ferdinand Peroutka, byť jeho Budování státu bylo nesmírně vlivné. 

Především jde tedy o detailní studii toho, kolika možnými, často protikladnými způsoby lze převyprávět tentýž příběh, a jak je možné, že to někdy „zvládne“ i tatáž osoba.