Ze šestice finalistů, mezi nimiž byli autoři nečekaní i dlouhodobí čekatelé jako i u nás známý Tommi Kinnunen, tentokrát vítěze jako hlavní porotce vybíral dirigent Hannu Lintu, podle něhož román Margarita připomíná, že „nejhorší postižení nejsou ta tělesná, ale šrámy na duši, které často ovlivní i mnoho dalších pokolení“. Anni Kytömäki (*1980) byla v užším výběru už v roce 2014, kdy jí vyšla prvotina Kultarinta (Sedmihlásek), nominaci však proměnila až tentokrát.

Letošní vítězka promlouvá za všechny introverty, kteří možná nejsou tak slyšet, ale mohou v sobě skrývat perlu stejně jako jedna z neobvyklých postav, jíž je perlorodka říční a jejíž latinské jméno Margaritana margaritifera dalo knize název. Román se zabývá vztahem člověka a přírody, tematizuje však také tělo a tělesnost, což je námět nanejvýš současný. Dlužno podotknout, že autorka dílo dopsala ještě před vypuknutím koronavirové pandemie, takže jeho aktuálnost je pouze souběhem okolností.

Děj se odehrává v 50. letech 20. století, kdy se Finsko snaží zapomenout na traumatickou minulost a soustředit se na obnovu země. Tehdejší společnost ženská těla považuje za pouhý nástroj k rození dětí a po ženách tuto „vlasteneckou povinnost“ v podstatě vyžaduje. Vedle hlavní hrdinky, masérky Senni, popisuje autorka osudy lesníka Anttiho, který rozhoduje o kácení stromů a v jehož postavě mohla dát průchod svému silnému vztahu k finským lesům, a vojáka Mikka, na jehož příběhu je vidět, že do válek chodí vždy příliš mladí lidé, jejichž život tato zkušenost nenávratně změní.

V kategorii knih pro děti a mládež zvítězil titul Radio Popov, který Anja Portin (*1971) napsala pro začínající čtenáře. Jako velká fanynka rozhlasu stvořila autorka empatický příběh vysílání fiktivní rozhlasové stanice pro opuštěné a osamělé děti. Vědomě navazuje na tradice Roalda Dahla, Tove Jansson i Astrid Lindgrenové, u nichž není o aktivní a nápadité děti nouze. Osamělý hlavní hrdina Alfred žije s tátou, který bývá často na služebních cestách a někdy synovi zapomíná i nakoupit jídlo. Vyprávění na pomezí reality a světa fantazie je navzdory závažnosti tématu hřejivé a plné naděje.

V kategorii literatury faktu uspěla autorská dvojice Markko Tikka a Seija-Leena Nevala, která se v knize Kielletyt leikit (Zakázané hry) pustila do mapování historie zákazů tance, a to zejména ve válečných letech. Během zimní války na přelomu let 1939 a 1940 bylo například zakázáno tančit i jindy běžný svatební valčík, protože se to považovalo za urážku vojáků na frontě a narušování morálky. Nelze srovnávat nesrovnatelné, i tak však toto dílo přináší nečekané paralely se současnou pandemickou situací, která přinesla řadu omezení nejen v možnostech trávení volného času a která ve společnosti probouzí podobnou únavu z dlouhodobých zákazů.