Karin Lednická se do své románové trilogie pustila s odhodláním oživit historii svého vlastního kraje (a zároveň mu vzdát hold), která ve veřejném prostoru až do minulého roku příliš nerezonovala. Dělá to pečlivě, poctivě a se záviděníhodnou literární zručností. Při četbě druhého dílu románové kroniky ztraceného města by si leckterý čtenář mohl říct, že se mu ve dvou svazcích dostalo jednoho velkého, tisícistránkového příběhu. Obzvláště pokud by šlo o čtenáře (jakkoliv je to vzhledem k převládajícímu nadšení a prodejním statistikám z průběhu loňského roku zřejmě spíš nepravděpodobná varianta), který plánovanou trilogii z československo-polského pomezí zaznamenal až nyní a může se pustit do obou dílů těsně po sobě. K podobnému vnímání ostatně vybízí i setrvávání u totožného názvu a rozčlenění na „díly“, v současné české próze spíš netradiční. Autorka ve svém suverénním vyprávění pokračuje v zavedených mantinelech, používá stále stejné – a nutno podotknout, že stále stejně funkční – vypravěčské techniky a pečlivě rozvíjí motivy uvedené v prvním díle, přesto má druhý díl vlastní specifika, zejména co se týče kompozice a klíčových témat, v nichž se odráží atmosféra konkrétního historického období.

Rod se rozrůstá
V první řadě má druhý díl Šikmého kostela poněkud širší záběr, pokud jde o sledované postavy. Má to samozřejmě svou logiku. V centru prvního dílu stojí hornická vdova Barbora, které se po důlním neštěstí bolestně změnila životní situace. V průběhu děje, který se rozprostírá přes celé čtvrtstoletí, sledujeme osudy Barbory, jejích dcer a přítelkyně Julky, která se řízením osudu a díky uzavřeným sňatkům stane pro Barbořiny potomky součástí rodiny. Čtenářům se nyní dostává do rukou druhý díl, který pokrývá další takřka čtvrtstoletí, roky 1921 až 1945. A tak jako jsme byli svědky zralého věku Barbory i Julky a vedle toho vyrůstání a mladých let Barbořiných dcer (nejpodrobněji Barky a příběhu jejího manželství s Ludwikem), nyní sledujeme totožnou životní etapu u Barbořiných vnoučat.

Oproti prvnímu dílu, který byl rozdělen na čtyři části, každou pojmenovanou podle jedné postavy, má druhý Šikmý kostel částí hned devět. Nejvíce prostoru je věnováno Barčině a Ludwikově dceři Žence, která je v šesti letech poslána do české školy, aby Ludwik po rozpadu monarchie, poté co kraj připadl Československu, splnil podmínku nadřízeného a zachoval si práci. Ženka se tak ocitá v odlišné situaci než její starší sourozenci, kteří vzhledem k domácímu používání polštiny navštěvují školu polskou. (Pro Ludwika se smíšenými česko-polskými kořeny je navíc toto vzájemné vymezování obtížné pochopit.) Z tohoto okamžiku se rodí ústřední konflikt, na němž stojí dynamika celé knihy. Ženčino jméno nesou jako název hned tři části z výše uvedených devíti, zároveň v celé knize sledujeme osudy Barky a Ludwika a jejich dalších dětí, své místo zde stále má i Julka a děj se stejně pečlivě věnuje i rodině Barčiny sestry Fanky. Karin Lednická pokračuje s rozmisťováním svých příbuzenskými vazbami propojených postav po celém kraji, aby popsala, jakým způsobem přicházející dějiny ovlivnily různé jeho obyvatele v závislosti na jejich národnosti (tentokrát už jimi zvolené), povolání i místě bydliště. Mnohem více než v předchozím díle tu přirozeně dostává slovo politika, a čtenář je tak fascinovaným svědkem okamžiku, kdy se pouhým nakreslením hranice mění rozdělení států a s ním i lidské životy. Pro obyvatele románové Karvinné a Stonavy se tato situace za krátký čas opakuje až příliš často a pokaždé je provázena násilím. Rozvržení postav Lednická ještě zvýrazňuje zapojením druhé Barčiny sestry Žofie, která v románu sice převážně nevystupuje, protože se vdala do jihomoravských Hustopečí, ale s rodinou udržuje kontakt prostřednictvím korespondence, která čtenáři poskytuje kontext toho, jak v konkrétním čase probíhají národnostní půtky v Sudetech.

Dynamika budovaná pomocí názorových střetů
Dynamiku prvního dílu do velké míry určoval rozpor mezi silně věřící Barborou a emancipovanou Julkou, jejichž přátelství vzniklo při společném putování do solného dolu v úvodní kapitole knihy. Druhý díl navazuje tam, kde první skončil, tedy v situaci, kdy je Ludwik nátlakem postaven před nutnost poslat jedno ze svých dětí, které jsou stejně jako celá rodina zvyklé mluvit polsky, do české školy. A opět je to úvodní kapitola, kde se zakládá dynamika celé knihy. Ludwikův nevlastní bratr Tomek ho obviní, že zaprodal vlastní dítě i sám sebe, důsledkem čehož dojde k hádce a narušení rodinných vztahů. Názorové pnutí v rodině, které se střídavě vyhrocuje a uklidňuje, jako by ilustrovalo národnostní půtky probíhající v celé oblasti. Hádka mezi oběma muži propukne ještě v době tvrdého českého sebeprosazování po první světové válce a teprve se stabilizací situace v kraji je v rodině nastoleno křehké příměří. To bere rychlý konec ve chvíli, kdy polská část obyvatelstva díky vzrůstajícímu vlivu Němců získává nad Čechy navrch, a může tak dát průchod dávným pocitům křivdy.

Kontrast mezi Barborou spoléhající na Boha a samostatnou Julkou ale na rozdíl od vzájemné zášti Ludwika a Tomka nepřerůstá v konflikt. Do jisté míry potom zaniká s Barbořinou smrtí na konci prvního dílu a v rámci toho druhého už jen doznívá v Julčiných úvahách nad vlastním životem, který chtěla mít pevně v rukou. Také dynamika mezi nevlastními bratry v posledních kapitolách končí odchodem jednoho z nich. Jako by se tak uzavřel dějotvorný konflikt příslušného dílu. Spor tím sice může skončit, ale vzhledem k tomu, že doslova vyrůstá z půdy zobrazovaného prostředí, zůstane podobně jako Barbořina víra vtělená do její dcery Barky a Julčiných vzpomínek zřejmě přítomen i nadále. Je-li tato interpretace správná, přinese zbývající díl zřejmě nějaký další rozpor.

Druhá světová válka a spoléhání na čtenářské znalosti
Necháme-li stranou románem probuzený zájem o dříve spíš opomíjený prostor, nebyl přelom 19. a 20. století pro čtenáře současné české literatury zdaleka tak známý jako období druhé světové války a následné roky komunistické nadvlády. Tím, že Karin Lednická přetavila svůj rodný kraj v teď už bytostně literární prostor, nabídla čtenářům (zejména těm s bydlištěm v Čechách) něco nového. Ve druhém díle se ovšem blíží k oněm dějinným okamžikům, jimiž je knižní trh místy až přesycený, což pro ni muselo představovat další výzvu. Na druhé straně však jednak zúročuje všechnu svou předchozí práci na textu, protože zkrátka pokračuje v zavedeném přístupu (nikomu nestraní a pečlivě se věnuje vývoji postav srostlých s určitou půdou), jednak spoléhá na to, že nějakou práci odvede i čtenář, a nemá potřebu všechno nutně dopovědět. Díky tomu se jí daří vyhýbat se patosu, a přestože zobrazuje utrpení, její postavy netrpí samoúčelně.

Konkrétní příklad: každá dvojstrana má v levém záhlaví část její název (Díl pátý: Anuška) a v pravém záhlaví příslušný rok (1939). Když se tak spolu baví dvě sestry, toho času obě žijící na polském území, a padne věta: „Zkusí si o tom příští středu promluvit s Barkou. To už bude vlastně září, uvědomí si“, spoléhá se autorka na to, že v mysli čtenáře se základním všeobecným rozhledem zasvítí záblesk poznání. V další scéně se ale nedočkáme zevrubného popisu, jak probíhal den, kdy Němci obsazovali Polsko, ale sledujeme Fančina zetě na prvním výslechu u Němců doplněném konstatováním, že: „Byli (Němci) rychlí jako jarní voda, během pár dní bylo po všem.“ Lednická takto pracuje poměrně často – naznačí směr událostí a to, co bychom mohli označit jako „okamžik zlomu“ (minimálně z hlediska takzvaně velkých dějin), obvykle přeskočí a pokračuje k nějaké drobné situaci, která odráží už proměněnou realitu některé z postav. Zpětně a stručně potom dovysvětlí, jak k ní došlo. Na jednu stranu z toho plyne čtivost a čtenář se vrhá na další stránky s konkrétním očekáváním, na druhou stranu za něj ale vypravěčka nedělá všechnu práci a polopaticky nevysvětluje. Naopak obeznámenost s historickými událostmi ve veřejném prostoru vypravěčsky využívá.

Generační obměna
Karin Lednická už v prvním díle pracuje s podstatnými motivy tak, že je různě variuje a násobí, aby téma ukázala v jeho nejednoznačnosti. Zde se to sice děje i nadále, ale už ne tolik v rámci stejného časového období, ale vzhledem k pečlivému základu vybudovanému prvním románem se tu aktuální situace propojují s těmi, které si čtenář pamatuje z dílu předchozího. Patří sem třeba podoba intelektuálně nadané dospívající Ženky, ve které Ludwik spatřuje sám sebe, Barčino úzkostlivé čekání na Ludwika, poté co v jeho dole dojde k výbuchu (situace podobná matčinu osudovému okamžiku), nebo Fančiny vzpomínky na násilné politické boje ve Lvově, které jí události spojené s druhou světovou válkou připomínají. Není tedy náhoda, že zvolený rámec jednoho čtvrtstoletí je tak akorát na to, aby se obměnila jedna generace. Lednická neustále aktualizuje to, s čím už jednou pracovala, a stále důkladněji tak prokresluje charakter daného kraje. Zároveň je díky tomu schopná postihnout proměňující se charakter doby a způsob života (ať už jde o pracovní možnosti mladých, důsledky politické situace, nebo názory na mimomanželský sex). S původně mladistvou a veselou, nyní už spíš naivní Barkou jako kdyby stárnul i její pohled na svět.

Otevřít románovou trilogii přelomem 19. a 20. století byla dobrá volba nejenom kvůli dostatečnému prostoru k prokreslování různých vývojových tendencí ve společenské situaci v celém kraji, ale i z toho důvodu, že v současné literatuře není toto období zdaleka tak zabydlené jako druhá polovina dvacátého století a nepojí se s ním proto dlouhá řada různých stereotypů. Udržením soustředění na vliv druhé světové války na určité území s jeho specifiky a rozvíjením motivů sahajících hluboko do minulosti postav se autorce podařilo otevřít takový úhel pohledu, že čtenář nemá pocit, že čte zase další variaci na příběh z protektorátu. Naopak se může soustředit na kořeny postav a jejich chování interpretovat na základě textem zprostředkovaných informací z historie regionu. Snad se to Karin Lednické podaří i se zbývajícím, literárně podobně zatíženým čtvrtstoletím.