Nejen zájemci o německou literaturu zaznamenali nedávné vydání rozsáhlého románu Osmý život (pro Brilku) německé autorky s gruzínskými kořeny Nino Haratischwili, protože její téměř devítisetstránkový opus upoutá na pultech knihkupectví pozornost i náhodných kolemjdoucích. I když jej není možné bezvýhradně označit za gruzínskou literaturu, je nepopiratelné, že se jedná o jeden z mála v češtině dostupných románů, jejichž autor má s touto malou kavkazskou zemí něco společného. Výběr se ještě zúží, pokud bychom se zaměřili na překlady vydané po roce 1989, v takovém případě totiž ze zorného pole případných zájemců vypadne i překlad gruzínského národního eposu Muž v tygří kůži, dostupný v jediném českém vydání z roku 1958. Jedním z mála děl, po kterých mohou zájemci sáhnout, je soubor čtyř „stenografických románů“ Hlava mého otce, jejichž autorkou je další rodačka z Tbilisi, Jelena Bočorišvili (*1966). Podobně jako v případě Nino Haratischwili nelze ani Jelenu Bočorišvili jednoznačně zaškatulkovat jako gruzínskou autorku, neboť žije od první poloviny devadesátých let v Kanadě a své prózy píše rusky. Z ruštiny uvedené texty přeložil Libor Dvořák a v roce 2018 je vydalo nakladatelství Dokořán, přičemž próza Faina aneb příběh klavíru se dočkala samostatného vydání již v roce 2008 v nakladatelství Paseka.

Vedle Fainy a titulní Hlavy mého otce byly do souboru dále zařazeny prózy Opera a Sověti. Jednotlivé texty představují samostatné útvary, nespojuje je chronologická návaznost ani žádná z postav. Časové roviny se v nich prolínají, autorka čtenáře zavádí z čerstvě nezávislé, ale kolabující Gruzie zpět do časů Velké vlastenecké války, posledních let Stalinovy hrůzovlády, do 60. let i do éry glasnosti a perestrojky, kdy se Gorbačov pokusil největší zemi světa vnutit prohibici, čímž podle názoru některých historiků urychlil její rozpad. Na scénu přitom Bočorišvili uvádí celé panoptikum pozoruhodných postav a postaviček, od cirkusové břichomluvkyně přes malíře barvícího na růžovo holuby poletující městem až po svérázného řidiče trolejbusu, nechybí ani příslušníci čeky a stranické kádry balancující mezi závratnou kariérou a naprostým zatracením. Jak už tomu v literatuře bývá, ne každý je tím, kým se snaží být navenek, a vypravěč – a spolu s ním i čtenář – tak jen těžko mohou brát vážně oceňovaného autora stranických projevů, jejž dokáže manželka dohnat několika slovy k šílenství, nebo cítit k úctu k popovi, kterého si vypravěč pamatuje jako třídního grázla, jemuž učitelé nepředpovídali žádnou kloudnou budoucnost a pravidelně ho nachytávali, jak potají kouří na záchodě. Že druhá světová válka zamíchala osudy několika postav tak silně, až nedokázaly pravdu odhalit po několik následujících desetiletí, také překvapí jen málokoho. Atmosféru Gruzie, ovlivňovanou moskevskou totalitou, kavkazským temperamentem a nejistou budoucností, dokresluje jednak zemětřesení, které v jedné z próz sehraje poměrně významnou roli, jednak několik až magických motivů, jejichž dopad na život postav je převážně negativní, ne-li přímo tragický. Lehce rušivě může působit jen spojitost hned tří ze čtyř obsažených příběhů s Kanadou; patrně zde autorka chtěla udělat radost čtenářům ve své nové domovině. Tyto zmínky jsou přitom tak nekonkrétní a vágní, že Kanadu mohla nahradit kterákoliv země západního světa.

Silnou stránkou celé knihy je autorčin jazyk. Bez složitých popisů dokáže rychle navodit atmosféru a představit jednotlivé postavy, neváhá ironicky šlehnout jazykem proti totalitnímu režimu, samotnému Stalinovi ani komukoliv jinému, ať už napodobováním šroubované řeči úřední provenience, či užíváním ironizujících přirovnání, jimiž se doslova hemží zejména promluvy Sovětů. Rychlé prolínání časových rovin, volné sledy asociací a v neposlední řadě ilustrace Michala Puhače dávají vyniknout snové atmosféře, v níž je těžké se zachytit pevného bodu, od kterého by bylo možné se odrazit. Již od prvních vět každé z próz je čtenář zatažen do středu vyprávění, a zatímco se snaží rozkoukat, míhají se kolem něj postavy, dávné děje i zmařené naděje, vše v mozaice tak pestré, jako byly samy dějiny 20. století.

Prózy Jeleny Bočorišvili mohou představovat vhodné seznámení s málo známou literární oblastí pro čtenáře, kteří by z různých důvodů váhali vzít do ruky téměř devítisetstránkovou knihu její krajanky. Díky podobné historické zkušenosti s druhou polovinou 20. století, kterou si prošli Češi a Gruzínci, má ale kniha potenciál oslovit mnohem širší spektrum čtenářů.