Bezmála po čtyřech desetiletích vyšla česká antologie bulharské poezie. Na vzniku knihy se v rolích sestavitelů a překladatelů podíleli Ludmila Kroužilová, Jordanka Trifonova, Marcel Černý, Ondřej Zajac a Dana Hronková. S odstupem víc než třiceti let od pádu komunistických režimů v našich zeměpisných šířkách kniha rezignuje na politické resentimenty a klíčem k zařazení jednotlivých autorů je především estetická hodnota básnických textů. Po dlouhém odmlčení tedy přichází čistě bulharská antologie do českého prostředí nevtíravě, vědoma si vlastní exotičnosti představuje se nenápadně rovněž zádumčivou grafikou obálky.

V knize se objevuje celkem 25 bulharských autorů, jejichž tvorba chronologicky spadá do druhé poloviny 20. století, pomineme-li tedy klíčovou osobnost nejen této antologie, ale zřejmě i celé moderní bulharské poezie – Atanase Dalčeva (1904–1978), jehož prvotiny i významná část tvorby vznikly už v období meziválečném. Skutečnost, že zde zastoupení básnici byli literárně činní po druhé světové válce v době komunistické totality, se nutně podepsala na jejich životních a profesních osudech a taktéž na poetice jejich textů.

Vítanou a do jisté míry i nezbytnou součástí knihy jsou tedy portréty jednotlivých autorů z pera Marcela Černého. Vždyť mezi vybrané bulharské básníky patří i tací, kteří byli pro dominující socialistický diskurz dlouhá léta nepřijatelní, a jejich texty tak zůstávaly uschovány v šuplíku (Konstantin Pavlov, Nikolaj Kănčev) nebo byly ojediněle publikovány v samizdatu (Ivan Canev, Georgi Rupčev, Ani Ilkov).

Kromě Atanase Dalčeva, který svojí existenciálně laděnou poetikou všedního dne ovlivnil vývoj celé bulharské poválečné poezie, byla do této antologie zahrnuta i řada dalších významných jmen. Především jde o autory tzv. dubnového pokolení, jejichž tvorba, spadající do období destalinizace, se v průběhu šedesátých let začala částečně vymaňovat z ideologického sevření socialistického realismu.

Neideologické texty zpolitizované generace
Z tvorby autorů, kteří bývali či bývají do zpolitizované dubnové generace řazeni, však sestavitelé vybrali záměrně texty neideologické a např. z vybraných básní tolik milovaného a zároveň tolik obávaného Ljubomira Levčeva (1935–2019) tak čtenář ani nepozná, že autorem těchto vysoce stylizovaných básní s pozoruhodnou metaforikou je „generální tajemník tehdejší bulharské literatury“ a mocný člen politbyra.

Ze zařazených autorů, kteří začínali svou literární dráhu v šedesátých letech, v době politického uvolňování, jsou i básníci tzv. alternativního kánonu, kterýžto termín používá ve své koncepci literární historik Plamen Dojnov (*1969) pro klasifikaci básníků, jejichž poetika se tehdy bytostně vzpírala všem pravidlům tolik prosazovaného socialistického realismu. Konstantin Pavlov (1933–2008), Christo Fotev (1934–2002), Nikolaj Kănčev (1936–2007), Binjo Ivanov (1939–1998), Ivan Canev (*1941) a Ekaterina Josifova (*1941) tak museli za svou bohatou imaginaci, neotřelou metaforiku a odvážně angažovanou aluzivitu nezřídka čelit dehonestujícím kampaním v periodickém tisku, nepřízni oficiálních nakladatelství, publikačnímu embargu a někdy i vyhazovům ze zaměstnání (např. K. Pavlov).

Pozornost českého čtenáře si zaslouží rovněž tvorba básníků debutujících v rozporuplných letech sedmdesátých, kdy po počátečním kulturně-politickém útlumu, spojeném s vojenským potlačením pražského jara, dochází v bulharské literatuře k dynamickému oživení. Své juvenilie tehdy uveřejňují např. Boris Christov (*1945) a Ivan Metodiev (1946–2003); oba jsou v antologii zastoupeni. Především Boris Christov se bude svojí intimní básnickou zpovědí stále více vzdalovat tehdejšímu poetickému úzu a stále zřetelněji začne inklinovat k polohám výrazné outsiderské stylizace, což se později v průběhu osmdesátých let projeví i v jeho pozoruhodných (a bohužel do češtiny zatím nepřeložených) novelách.

Underground a zastrčená generace 80. let
V předkládané antologii jsou zastoupeni rovněž básníci, kteří bývají současnou bulharskou literární vědou řazeni do tzv. zastrčené generace osmdesátých let, již Miglena Nikolčina (*1955; v antologii bohužel nepředstavená) retrospektivně nazvala generací „zastrčenou v záhybech zahnívajícího totalitarismu“. Tito autoři jsou neodmyslitelně spjati s pozdním bulharským samizdatem; Ani Ilkov (*1957) svou první básnickou sbírku Láska k přírodě (Ljubov kăm prirodata, 1989), ze které jsou vzaty i básně představené v antologii, uveřejnil až na samém sklonku totalitního režimu. Klíčovým básníkem pozdního socialismu byl však Georgi Rupčev (1957–2001). Do antologie jsou zahrnuty přeložené texty z knihy Unaveni zázrakem (Umoreni ot čudoto, 1982). Jako emblematické se však pro osobitou undergroundovou poetiku těchto autorů jeví především básně a poémy publikované samizdatově; tento fakt by mohl být do budoucna další výzvou pro současnou českou bulharistiku a zejména pro překladatele bulharské literatury.

Odpoutáme-li se od jmen a ne vždy šťastných biografií, při prolistování zjistíme, že takto volné uskupení básní a autorských subjektů do jednoho knižního těla nabízí širokou paletu různých poetik, a předkládaná antologie se tak mění ve skutečný kaleidoskop poezie jednoho malého balkánského národa. Najdeme zde texty sociální, nechybí mravní apel, naléhavá lamentace, kde je často ve spleti metafor zakódováno i poselství politické jakožto subjektivní reakce na objektivní realitu totalitního režimu. Setkáme se však i s poezií bytostně intimní, důsledně „odspolečenštěnou“, milostnou, jemně erotizující a navýsost lidskou, jakkoliv se toto adjektivum může zdát obsahově vyprázdněné a historicky zpronevěřené.

Metafyzická bulharská poezie
Do antologie byla zahrnuta i tvorba básníků-filozofů, kteří myslí a tvoří pomocí obrazů tam, kde jazyk konvenčního ratia nevyhnutelně sémanticky selhává. I to svědčí o tom, že bulharská poezie byla a je v zásadě hluboce metafyzická, a to nikoliv ve smyslu esoterickém nebo religiózním, ale spíše s ohledem na hloubavou kontemplaci mudrce-outsidera, který se tísní kdesi v ústraní a programově rezignuje na funkci inženýra lidských duší. Tento aspekt byl samozřejmě v dobách nedávných v rámci politicky řízeného budování bulharsko-československého přátelství deformován a někdy i zcela potlačován dominujícím socialistickým diskurzem, který naopak prosazoval politicky uvědomělého intelektuála pasovaného do role hlásné trouby režimu. O naprostém nezájmu o řadu autorů z této antologie před rokem 1989 svědčí koneckonců i překladatelská politika v tehdejším Československu. Nechť bude v tomto ohledu kniha Do příští trávy… jistou historickou revizí recepce bulharské poezie v českém prostředí.

Každé antologii jakožto výsostně subjektivnímu počinu bývá už zpravidla vytýkáno zařazení či naopak nezařazení toho kterého jména. Pokud bychom si v této souvislosti dovolili namítnout, že namísto některých notoricky známých autorů, kterým „přály hvězdy“ v době minulého režimu, mohli být zařazeni básníci do českého prostředí dosud takřka neuvádění (Georgi Mickov, Zlatomir Zlatanov, Miglena Nikolčina, Vladimir Levčev, Edvin Sugarev, Kiril Kadijski a další), možná bychom se přece jen dopustili jisté literární ideologizace, které se sestavitelé antologie bránili.

Nemůže být pochyb o tom, že český výbor vzbudí pozornost rovněž v Bulharsku, kde se možná budou podivovat nad zařazením některých jmen, která v tamním prostředí zdomácněla spíše v souvislosti s překladem krásné literatury (za všechny Grigor Lenkov) a o jejich vlastní autorské poezii se toho ani „doma“ v Bulharsku příliš neví. Nechť jsou tedy čteni i tito v širším kontextu pozapomenutí a dosud přehlížení autoři. Nezbývá než této antologii popřát hodně čtenářů, nechť se kniha Do příští trávy… stane součástí domácích knihoven milovníků poezie, nejen poezie velkých národů, ale i těch malých, přezíraných, podceňovaných, neznámých, avšak zároveň tolik pozoruhodných a tajuplně vábivých.