Román Prodavač minulostí vyšel v portugalštině v roce 2004 v Lisabonu. V roce 2007 získal prestižní cenu britského listu The Independent pro nejlepší knihu zahraničního autora. V průběhu let byl přeložen do mnoha jazyků a nyní zásluhou Lady Weissové také do češtiny.

Román je uveden citátem od argentinského spisovatele Jorgeho Luíse Borgese. Hlavním vypravěčem je ještěrka, kterou lze chápat jako Borgesovu žertovnou metamorfózu. Ještěrka jménem Eulálio v sobě nese duše svých předchozích lidských existencí, a proto je úzce propojena s lidským světem, pro jehož nuance má vyvinutou vnímavost. Její pohled na věci přináší jakousi nestrannost a nezaujatost vůči událostem, které se odehrávají ve starém domě s obrovskou knihovnou uprostřed angolské metropole. Ještěrka je zvláštní vypravěč, protože v pravém slova smyslu nemluví. Je spíš mlčenlivým svědkem všech událostí, ale vede jakýsi permanentní intuitivní dialog s majitelem domu Felixem Venturou. Někdy ve stavu denní bdělosti, většinou však v noci prostřednictvím snů, kdy se přízračně stírá bytostná hranice mezi oběma. Ještěrka se někdy stává pouhým hlasem, který může být brán jako zvnějšnění Felixovy mysli.

Felix Ventura se živí výrobou životních příběhů a sestavováním „správných“ rodokmenů, které vyhovují zákazníkově představě o tom, jak by měla jeho minulost vypadat, ale hlavně potřebě mít tu správnou minulost pro zajištění vytoužené budoucnosti. Zdá se, že pohrávání si s identitou je tu běžná věc. Ani sám Felix se nevyhne tomu, aby svou minulost nevystavěl na určité iluzi, ke které se upíná a které hodlá věřit.

V období let 1975–2002 probíhala v Angole občanská válka, kdy o moc soupeřily jednotlivé politické strany a hnutí. Masakry, týrání, zatýkání, věznění byla na denním pořádku. Tato válka se určitým způsobem dotýká všech postav románového příběhu, časově zasazeného zhruba do roku 2002. I Felix Ventura je románová postava zapadající do angolské historie – stojí na průsečíku minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Celou knihou se vinou úvahy nad tím, co vlastně znamená minulost a především paměť. Jak jednoduše lze manipulovat s minulostí, se vzpomínkami. Lidská paměť se tu jeví jako nespolehlivá. Osciluje mezi skutečností a fikcí, které lze lehce uvěřit a považovat ji za vlastní autentické vzpomínky. Výstižně to zachycuje hned na začátku knihy jedna ze slok písně, kterou si Felix pouští na gramofonu:

„Nic nezmizí, nic nepomine.
Minulost je
jen spící řeka
a paměť samá lež se vine
dodaleka.“¹

Zákazníci Felixe Ventury – podnikatelé, ministři, velkofarmáři, pašeráci diamantů, generálové – jsou lidé se zajištěnou budoucností, kteří z různých, ale povětšinou zištných důvodů potřebují novou minulost. Válečný fotograf José Buchmann, který se jednoho dne objeví na prahu Venturova domu, nepotřebuje novou minulost kvůli majetku či kariéře. Jeho pohnutky jsou intimnější povahy. Za horentní sumu peněz, s níž k Felixovi přichází, žádá však nejen rodokmen, ale i falešné doklady. Jenže pak se zdá, že svou druhou minulost, do níž postupně dorůstá i svým chováním a stylem oblékání, začíná proměňovat v realitu, když se vydá hledat svou fiktivní matku a navštíví místa, kde se podle Félixem dodané minulosti narodil. První minulost se však Josého Buchmanna nepustí. A v dramatickém závěru se ukáže, že jeho pohnutky byly docela jiné, a on svou druhou minulost potřeboval, aby se dokázal přiblížit té první, skutečně odžité. Zpočátku spíše lyrické vyprávění graduje k překvapivému vyústění.

Román podmanivě kombinuje různé vypravěčské polohy. Tíživost některých okamžiků je překvapivě vyvažována prostou nezaujatou sdělností. Do děje vstupují náladové pasáže, vyvolávající jakýsi klid a podtrhující soustředěnost na právě probíhající prosté okamžiky, které utvářejí subjektivní paměť stejně jako vypjaté situace. Román má i svou humornou polohu, danou i tím, že vypravěčem je právě ještěrka.

Agualusa prostřednictvím svého příběhu, do něhož zakomponoval ožehavá a aktuální témata týkající se angolské společnosti, propojil skutečnost s imaginací. Dějiny, které člověka drtí, s možností se na těchto dějinách osobně podílet a přetvářet je – to je především záležitost mužských postav. Nebo je vzít za své, jak to udělala ženská postava Naděje Job Sapalalové, či si od nich naopak držet odstup jako v případě další ženské hrdinky Ângely Lúcie. Agualusovi se tak podařilo zachytit podstatu individuálních minulostí, které nejsou nic uzavřeného. Budoucnost, která se děje, vychází z minulosti a jako jakási smyčka se vine dopředu i zpátky.
 

1. Překlad textu písně Vlasta Dufková. _zpět