Světová literatura zná hned několik lékařů, kteří dokázali případy ze své praxe přepracovat do podoby knih plných humoru, jimiž si získali přízeň čtenářů v řadě zemí včetně Česka – vzpomeňme jen Jamese Herriota nebo Richarda Gordona. Na rozdíl od jejich laskavého humoru se jiný lékař-spisovatel, švýcarský psychiatr Walter Vogt (1927–1988), obrátil především k humoru sžíravě ironickému, který však není každému po chuti, takže se svými texty narazil zejména u krajanů, profesních kolegů. Čeští čtenáři měli již kdysi dávno možnost se s Vogtovým humorem seznámit díky románu Wiesbadenský kongres (1972, česky 1987), který lze s trochou snahy ještě dohledat ve veřejných knihovnách. Na další překlad mezitím zemřelého spisovatele jsme si museli počkat více než tři desítky let; nyní se k pozapomenutému autorovi vrátilo nakladatelství Havran a v překladu Marie Voslářové vydalo román z roku 1977 s pozoruhodným názvem Schizogorsk.

Hlavním hrdinou vyprávění je psychiatr, jehož jméno zůstává čtenářům utajeno. Ocitne se v hledáčku policie poté, co za nejasných okolností zemře jeden jeho pacient. Je zjevné, že psychiatr nesděluje policejnímu komisaři s typicky švýcarským příjmením Zwicky ani čtenářům zdaleka vše, co o smrti pana V-úterý-v-pět ví. Více starostí než policejní vyšetřování však protagonistovi přidělá složitý propletenec politických, společenských a rodinných vztahů, v němž kvůli své roli ošetřujícího lékaře zemřelého muže uvízne. V okamžiku, kdy má pocit, že se z onoho přediva vymanil, je povolán na vojenské manévry, a získá tak nejen příležitost pozorovat z bezprostřední blízkosti absurditu vojenského života (o to větší, že se týká armády, která už po dvě staletí nezasáhla do žádného konfliktu), ale zároveň se tu může zamýšlet i nad rozdělením své země mezi dvě konfese, čtyři jazyky a přes dvě desítky kantonů, kde v neposlední řadě panuje snad všudypřítomný rozpor město versus venkov, resp. centrální vláda versus regionální správa.

Na rozdíl od jiných románů postavených na ironické sžíravosti se hlavní hrdina až na výjimky neocitá v situacích, které by samy o sobě byly absurdní. Ironický náboj Schizogorsku tkví především v úsečných, leckdy jen jakoby mimochodem pronesených poznámkách, které přitom odhalují absurditu principů, na nichž nejen švýcarská společnost funguje. Terčem komentářů není jen armáda a psychiatrická praxe, u kterých by to čtenář očekával nejvíce, autor ironizuje v podstatě cokoliv a kohokoliv bez ohledu na stáří, společenské postavení, politickou orientaci či jiný faktor. Vedle trefných formulací Vogt zaujme také způsobem, jakým dokázal (dost možná i nevědomky) předpovědět mnohá témata dotýkající se života i v dnešní době. Z těch závažnějších je vhodné uvést především otázky spojené s životním prostředím, na nichž částečně stojí i zápletka s vojenskými manévry. Z těch méně zásadních lze připomenout alespoň postřeh o literárních postavách policejních komisařů, v nichž se oproti dřívějším dobám stává ukázkovým stereotypem muž středního věku unavený životem a zmáhaný depresemi. Jak výstižně autor v roce 1977 dokázal popsat řadu postav z dodnes stále populárních severských detektivek!

Vedle ironických komentářů probleskuje autorův smysl pro humor i ve vlastních jménech osob či míst. To je patrné například u dvojice vzájemně se nesnášejících vojáků s příjmeními Berger a Gerber a především v názvu fiktivní oblasti, v níž se vojenské manévry konají a s nímž si překladatelka knihy náležitě vyhrála, aby co možná nejvíce slovních hříček zůstalo v textu zachováno i pro české čtenáře. Jak zjistila a uvedla v doslovu, Vogt se nebál použít pro postavy v knize ani řadu skutečných jmen svých přátel, případně se nezakrytě inspirovat reálnými osobnostmi veřejného života. Tato rovina asociací je dnes bohužel již ztracená, a to nejspíše i ve Švýcarsku samotném, ve své době ale u čtenářů jistě alespoň zčásti rozhodla o tom, zda se nad knihou dobře pobavili, nebo ji naopak znechuceně odložili.

Obě uvedené reakce lze pravděpodobně očekávat i v případě českého překladu. Zejména čtenáři se zkušenostmi s prostředím psychiatrie (je asi vcelku jedno, z které strany) budou patrně tak jako autorovi švýcarští kolegové v pokušení knihu odmítnout, ale tím se připraví o řadu výstižných postřehů. Jiné by mohl odradit zdlouhavý popis psychiatrova domu hned na prvních stránkách, těm ovšem lze jen připomenout známé úsloví o trpělivosti přinášející růže. Neměli bychom ale zapomínat, že růže i satira mohou někdy pořádně píchnout.