Od okamžiku, kdy člověk rozpoznal mikroorganismy jako původce mnoha chorob a jiných lidských strastí, se snažil přijít s účinným způsobem, jak se těch neviditelných záškodníků zbavit. Prvním velkým úspěchem bylo zavedení antiseptických prostředků do chirurgické praxe v druhé polovině devatenáctého století, o něž se zásadním způsobem postaral anglický lékař Joseph Lister a které bez nadsázky zachránilo miliony životů (blíže viz například Umění řezničiny). Ještě revolučnější význam potom měl objev penicilinu skotským lékařem Alexanderem Flemingem v první polovině dvacátého století (pro bližší seznámení s životem tohoto badatele viz třeba biografii A. Mauroise Život sira Alexandra Fleminga, SNKLU, 1963). Penicilin a další postupem času objevovaná antibiotika nám dala do rukou nesmírně účinnou zbraň, jak se jednou pro vždy vypořádat s řadou mikrobů vně i uvnitř těla. Slastný pocit vítězství však netrval dlouho. Brzy se totiž začalo ukazovat, že nadměrným, neuváženým a někdy až nesmyslným (zne)užíváním antibiotik jsme vytvořili kmeny velice odolných mikroorganismů, na něž často žádná známá antibiotika neplatí, a z antibiotické rezistence se stal jeden z hlavních zdravotních problémů jednadvacátého století (viz kupříkladu Antibiotický paradox /Academia, 2007/ Stuarta B. Levyho).

Neviditelné davy

Antibiotická rezistence ovšem není jedinou otázkou, která dnes v souvislosti s mikroby a člověkem zaznívá. V posledních několika desetiletích se totiž začalo ukazovat, že drobné organismy pro nás nepředstavují za všech okolností bytostné nepřátele, ale mnohdy jsou naopak našimi věrnými partnery, bez nichž bychom se s odpuštěním, leč doslova „ani neuprdli“. Na začátku stálo zjištění, že v našich střevech žijí miliardy, ba dokonce biliony mikrobů, kteří nám pomáhají s trávením některých složek potravy, jež by jinak střevem prošly zcela bez užitku. Později ovšem začaly vycházet najevo ještě pozoruhodnější informace, totiž že střevní mikrobiota není v našem těle jen pasivní dělnickou silou, nýbrž aktivním hybatelem dění, neboť má vliv třeba na naši náladu nebo rozvoj některých onemocnění, například deprese či Alzheimerovy choroby, jak koneckonců v knize Druhý mozek vylíčil německý gastroenterolog Emeran Mayer. Jenže mikrobi nejsou jen uvnitř našeho těla, ale i na jeho povrchu a jejich působení na lidské zdraví je zřejmě mnohem rozmanitější, než jsme si mysleli. Alespoň to v knize Mikrobiom lidského těla (The whole-body microbiome, 2019) tvrdí profesor mikrobiologie na Univerzitě Britské Kolumbie B. Brett Finlay a jeho dcera Jessica M. Finlayová, která působí na Michiganské univerzitě a specializuje se na environmentální gerontologii a zdravotnickou geografii.

Jejich společná monografie nemá být jen pokusem o shrnutí současných vědeckých poznatků o lidském mikrobiomu, ale měla by též sloužit jako návod, jak nejlépe o své mikroby k oboustranné spokojenosti pečovat. Ve čtrnácti kapitolách postupně skrz naskrz proberou celé tělo a jako první přichází na paškál kůže, která se mikroby jen hemží: „Na každém čtverečním centimetru povrchu těla se nachází přibližně milion bakterií, diverzifikovaných do stovek druhů.“ To ale rozhodně není nic špatného. „Naši“ mikrobi nás totiž podle všeho chrání před nebezpečnými vnějšími patogeny, s nimiž se naše kůže denně setkává, a jestli jim něco nedělá dobře, pak příliš přehnaná hygiena, respektive časté používání antimikrobiálních přípravků. Ty totiž kožní mikrobiom poškozují, čímž se otevírá cesta pro vpád různých nezvaných návštěvníků. Autoři dále upozorňují na možnou souvislost mezi změnami mikrobiálního společenstva a stárnutím pokožky, potažmo tvorbou vrásek, a předjímají, že v budoucnosti bude možné využít mikroby (třeba i své vlastní uložené v biobance) k péči o stárnoucí pleť.

Spokojená střeva, spokojený život

Podobná doporučení se dají v zásadě vztáhnout i na střevní mikrobiotu (sedmá kapitola), která je ze všech částí mikrobiomu nejprozkoumanější a nerozsáhlejší. I v tomto případě platí, že nás dobří mikrobi chrání před zlými (například těmi, jež vyvolávají průjmová onemocnění), a pokud dojde k narušení rovnováhy (k takzvané dysbióze) střevní mikrobioty, nejspíš to bude mít řadu nepříznivých důsledků. Ukazuje se totiž, že mikrobi mají vedle střevních potíží (syndrom dráždivého tračníku) zřejmě co dočinění i s rozvojem problémů s ledvinami. Svou roli pravděpodobně sehrávají i v rychlosti metabolismu. Ukázalo se kupříkladu, že obézní jedinci mají odlišný mikrobiom než lidé hubení. To ovšem není zase tak překvapivé a nemusí to znamenat, že obézní lidé jsou obézní v důsledku odlišné střevní mikrobioty. Na jejím složení má totiž nemalý podíl právě složení stravy, přičemž velkou nepříjemností pro dobré střevní mikroby je nedostatek vlákniny v současné západní stravě, protože právě vláknina je důležitou složkou jejich jídelníčku. I proto postupně dochází ke snižování diverzity střevní mikrobioty, což má na její fungování zpravidla neblahý dopad. Jednou rozvrácený mikrobiom, který se z největší části utváří už v prvních letech života (úvodní dávku dostaneme od matky už při porodu), je navíc v dospělosti těžké vrátit do původního stavu. Řešením může být stále populárnější, byť pro někoho jistě nechutně znějící transplantace stolice, která je zatím nejlepší metodou, jak studovat vliv mikrobů na lidské tělo a napravovat situace, kdy mikrobiota nefunguje tak, jak bychom si přáli. S trochou štěstí (a výzkumu) se ale snad v budoucnu podaří vytvořit mikrobiální koktejl, který lidskou stolici dokáže plně nahradit, čímž se navíc sníží riziko, že s darovanou stolicí příjemce dostane i některé nezvané hosty (třeba viry).

Mikrobi se však neomezují jen na střeva. Lze je najít i v jiných částech gastrointestinálního traktu. Tím prvním místem – když to vezme od konce, kudy jde potrava dovnitř, nikoli ven – jsou ústa (čtvrtá kapitola). Ústní dutina se mikroby jen hemží, ať už jsou to ti prospěšní obsažení ve slinách, nebo ti méně vítaní, kteří vytvářejí zubní plak a podílejí se na vzniku kazů, paradentózy či páchnoucího dechu. Autoři upozorňují, že i mikrobiom ústní dutiny si zaslouží vhodnou péči, jímž je samozřejmě pravidelná ústní hygiena (ti, kdo si zuby nečistí denně, mají údajně vyšší riziko demence, ačkoli těžko říct, jestli zde existuje nějaká příčinná souvislost) a vyhýbání se kouření, jelikož cigaretový kouř prospěšné ústní mikroby zabíjí. Svůj mikrobiom má i další zastávka trávicí soustavy, kterou je žaludek (šestá kapitola). Dříve se sice předpokládalo, že zde kvůli nízkému pH žádné mikroorganismy žít nemohou, avšak opak je pravdou. Jedním z nejznámějších obyvatel žaludku je Helicobacter pylori, bakterie, která má nejspíš na svědomí rozvoj žaludečních vředů. Někteří lékaři však tvrdí, že není na místě snažit se této bakterie za každou cenu zbavit, protože může hrát roli v ochraně proti astmatu, obezitě či alergiím.

Od pochvy k mozku

Dalším místem, kde lze narazit na bohaté mikrobiální společenstvo, je pochva (devátá kapitola). Ukazuje se, že vaginální mikrobiom bývá poměrně druhově charakteristický a mění se zejména v období menopauzy a po ní. V této souvislosti autoři upozorňují na skutečnost, že mikrobi jsou schopní produkovat některé hormony, mimo jiné estrogen. Pro menopauzu je totiž charakteristický úbytek hormonů (estrogen a progesteron) a zdravá mikrobiota (v celém těle, nikoli jen v pochvě) dokáže tento úbytek alespoň částečně zmírňovat, a tím i tlumit potíže spojené s menopauzou. Celkem překvapivým zjištěním dále je, že mikrobi se zřejmě běžně vyskytují i v močovém měchýři, který byl až donedávna považován za místo běžně zcela sterilní (pokud v něm právě neprobíhá zánět). Stejným překvapením potom bylo i odhalení plicního mikrobiomu (pátá kapitola), který plíce patrně chrání před kolonizací vdechovanými patogeny.

Je zjevné, že zdravý mikrobiom je velice důležitý pro zdraví celého těla, přičemž mikrobi zřejmě přímo i nepřímo souvisejí s celou řadou neduhů, například rakovinou (desátá kapitola). Autoři uvádějí, že s mikroby se tak či onak pojí zhruba dvacet procent všech nádorových onemocnění, od rakoviny děložního čípku či rakoviny prsu po velice nebezpečný kolorektální karcinom. Zároveň však dodávají, že právě mikrobi by v některých případech mohli zvýšit účinnost chemoterapie. To má co dočinění s jejich vlivem na fungování imunitního systém (jedenáctá kapitola), který je naší klíčovou zbraní, jak se vypořádat s vlivy vnějšího světa. Někdy, konkrétně v případě autoimunitních onemocnění, ovšem může nebezpečí přicházet i zevnitř (od samotného imunitního systému) a zdá se, že i zde hraje mikrobiota nějakou roli. Podle autorů však mají mikrobi hodně společného i se stárnutím, respektive mírným chronickým zánětem, který je provází a za nějž by mohli být zodpovědní právě mikrobi. (Podle biochemika a popularizátora vědy Nicka Lanea jsou naopak hlavním viníkem zánětu kyslíkové volné radikály unikající z mitochondrií.)

A aby toho nebylo málo, potíže s mikrobiomem se zřejmě podílejí i na rozvoji kardiovaskulárních onemocnění (osmá kapitola) a geriatrické křehkosti, respektive na problémech s pohybovou soustavou (dvanáctá kapitola). Jak už bylo naznačeno v úvodu, střevní mikrobiom je navíc v neustálém kontaktu s mozkem. Hlavním prostředníkem je v tomto případě bloudivý nerv, ale zapojují se i chemické látky (hormony či neurotransmitery) produkované střevními mikroby nebo jejich vliv na imunitní systém. Ukazuje se, že mikrobi nejen že dokážou ovlivňovat naši náladu, ale podle některých studií ovlivňují i rozvoj deprese či Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby (třetí kapitola).

Ochrana ohrožených druhů

Je zřejmé, že mikrobi jsou s naším tělem naprosto nedílně spjatí a toto spojení trvá už miliony let. Mikrobi byli našimi souputníky po celý náš evoluční vývoj a nejspíše by se na tomto spojenectví nic moc nezměnilo, nebýt přelomových objevů látek, které s nimi dokážou účinně zatočit. V dnešní době plné antimikrobiálních přípravků a antibiotik (obojí je samozřejmě ohromně důležité a užitečné, pakliže se to používá správně a s rozumem) a obecně života v mnohem sterilnějším prostředí než kdy dřív však toto spojenectví začíná dostávat trhliny a hrozí, že někteří naši odvěcí mikrobiální partneři nás navždy opustí, což by mohlo mít velmi nepříjemné důsledky. Ty Mikrobiom lidského těla alespoň částečně naznačuje, ačkoli velké množství uvedených informací jsou v řadě případů jen závěry plynoucí z výsledků několika málo vědeckých výzkumů a leckdy jde spíše o zajímavé korelace, kterým je občas připisována až příliš velká váha. Kniha tak trpí klasickým neduhem podobně jednostranně zaměřených monografií, totiž že s předmětem jejího zájmu podle ní ve výsledku souvisí de facto všechno od deprese po stárnutí, ale zhusta nejspíš půjde právě jen o korelace, nikoli příčinné souvislosti. Na odhalení kauzality v těchto zjištěních bude potřeba vynaložit ještě hodně úsilí.

Jak už bylo zmíněno výše, autoři nezůstávají pouze u shrnutí zajímavých informací, ale na konci každé kapitoly nabízejí i praktické rady, jak se o svůj mikrobiom náležitě starat. Pokud by ovšem čtenáři čekali nějaké zázračné tipy a triky, budou nejspíš zklamáni. Dostane se jim totiž převážně doporučení, která nejspíš dávno znají, byť pro každou z těchto rad autoři uvádějí konkrétní (mikrobiální) důvod: jezte zdravě, tedy dostatek ovoce, zeleniny a vlákniny, omezte červené maso a smažené pokrmy, nekuřte, hýbejte se, neberte antibiotika, pokud to nemá lékařské opodstatnění, a nikdy není na škodu dát si nějaká ta probiotika a prebiotika.

Celkově Mikrobiom lidského těla bezpochyby potěší každého, kdo se chce dozvědět něco o sobě a svém těle, a nabídne i možné řešení některých s mikrobiomem spjatých neduhů. Vedle ověřených informací zároveň obsahuje na konci každé pasáže nadšené výhledy do budoucnosti, podle nichž bude studium lidského mikrobiomu nedílnou součástí personalizované medicíny. No, nechme se překvapit!