Každý rok se na tuzemském trhu objeví docela obstojné množství titulů, které se čtenářům snaží populární formou představit rozmanitá zákoutí moderní biologie. Až donedávna většina z nich tak trochu opomíjela na první pohled nepatrnou, v mnoha ohledech však nesmírně významnou část pozemského života – mikroorganismy, tedy zejména bakterie a archea, ale i některé (zpravidla jednobuněčné) houby, řasy či prvoky. V poslední době se však zdá, že jak roste zájem samotných vědců o tuto oblast, začínají mikrobi pronikat i za hranice vědeckých článků a postupně se usazují na stránkách populárně naučné literatury (ačkoli vzato do důsledku tam jistě byli vždycky). Poslední zářez představuje v tomto ohledu svazek s poněkud záhadným názvem Obsahuji davy (I Contain Multitudes: The Microbes Within Us and a Grander View of Life, 2016), který je knižní prvotinou jinak zkušeného a uznávaného britského popularizátora vědy Eda Yonga (nar. 1981). Podtitul O mikrobech v nás, kolem nás a o jejich fascinujícím vlivu na náš život je už mnohem výmluvnější a jasně vyjevuje, co se za poutavou obálkou skutečně skrývá.

Lesk a bída mikrobů

Text je rozdělen do deseti úzce provázaných kapitol a již tradičně uvozen zasazením probíraného tématu do historického kontextu, který ovšem autor nijak zbytečně neprotahuje a jenž se pouze snaží postihnout několik přelomových událostí mikrobiálního bádání. Prvním, kdo se mikroorganismy zabýval, byl již v 17. století nizozemský amatérský přírodovědec a průkopník mikroskopie Antoni van Leeuwenhoek, který pod čočkami svých na tehdejší dobu neobyčejně kvalitních mikroskopů pozoroval nejen veškeré myslitelné tělní tekutiny, ale vůbec všechno, co mu přišlo pod ruku – například vodu z jezera, v níž si povšiml jakýchsi malinkatých hbitých tvorečků, kteří mu okamžitě učarovali, ale v první řadě předznamenávali, že za hranicemi vytyčenými nedokonalostí našeho zraku se skrývá fantastický a doposavad nepoznaný svět. Později, když Leeuwenhoek pod čočku vložil zubní plak, s nadšením zjistil, že tito neviditelní tvorové žijí dokonce i na našich vlastních tělech. Stal se tak „prvním člověkem, který viděl své vlastní mikroby“. Po Leeuwenhoekově smrti zájem o neviditelné organismy na nějaký čas ochladl a znovu nabral dech teprve v 19. století v souvislosti s úvahami o původcích různých nemocí a jejich šíření (o tom, jak přelomové bylo pro medicínu pochopení, že za různé choroby mohou nést vinu miniaturní organismy, viz například Špinavé ruce Sherwina B. Nulanda, Argo, Dokořán, 2005). Mikrobi si z této epizody odnesli stigma choroboplodných zárodků, které je potřeba na každém kroku potírat. Tato pověst jim zůstala i po většinu 20. století a do jisté míry si ji nesou dodnes.

Autor však upozorňuje, že takový názor je hluboce mylný, a ve zbytku knihy na desítkách, ba stovkách nejrůznějších příkladů ukazuje, že mikrobi nejsou (jen) chladnými zabijáky, ale mnohem častěji věrnými pomocníky a ochránci, kteří tvoří klíčovou součást spousty mnohobuněčných organismů, včetně člověka. Společenství mikrobů, které jakýkoli organismus nese, se označuje jako mikrobiom, přičemž každý druh je v tomto ohledu specifický. V poslední době se dokonce ukázalo, že specifický mikrobiom má i každý z nás. Dříve se udávalo, že na každou lidskou buňku v našem těle připadá deset buněk mikrobiálních. Yong však upozorňuje, že jde o hodně vousatý odhad a odnedávna se ukazuje, že ten poměr bude mnohem vyrovnanější, snad až padesát na padesát. Ani tak to neznamená, že jsme z poloviny (či více) společenstvím mikrobů než lidmi. Mikrobiální buňky jsou totiž natolik malé, že z naší celkové hmotnosti zaujímají jen několik málo kilogramů. Spousta se jich nachází přímo na kůži, v podpaží či v ústech, nejvíce potom ve střevech, zejména v tom tlustém. U dalších živočichů se pak mikrobi mohou vyskytovat i v různých specializovaných orgánech. Například sepiola kropenatá, která se řadí mezi hlavonožce, disponuje světelnými orgány, jež jsou plné specializovaných luminiscenčních bakterií. Ty sepiole pravděpodobně pomáhají uniknout před zraky predátora.

Dobrý sluha, ale zlý pán

Mikrobi mohou v tělech živočichů plnit nejrozmanitější role. V některých případech jsou nezbytní pro úspěšný vývoj organismu, jindy ovlivňují pohlavní výběr i samotné rozmnožování nebo slouží jako ochránci svého hostitele před jinými, zákeřnějšími mikroby. Důležitou úlohu bezpochyby hráli i v evoluci řady organismů, kterým pomohli využívat mnohem širší spektrum potravních zdrojů, a obsazovat tak rozličná, původně nedostupná prostředí. Báječným příkladem jsou symbiotické bakterie trávící celulózu, které lze najít v útrobách většiny býložravých živočichů. Pozoruhodnou ukázkou je jistý druh nosatce, jenž si v trávicí soustavě chová bakterie schopné rozkládat kofein, díky čemuž je jediným živočichem, který se může živit výhradně kávovými zrny.

Vztahy mezi mikroby a hostiteli jsou obvykle symbiotické, nicméně je třeba zdůraznit, že tím myslíme symbiotické v původním slova smyslu. Dnes se totiž často dává rovnítko mezi symbiózu coby blízký vztah mezi dvěma organismy a mutualismus, který už tento vztah hodnotí a značí, že spolupráce je pro oba zúčastněné skutečně prospěšná. Mikrobi totiž nemusí být vždy hodní, a když k tomu dostanou příležitost, mohou se utrhnout z řetězu. Z toho důvodu nemá ani smysl dělit je na dobré a špatné, protože dané role se v závislosti na kontextu mění. Pokud se například střevní mikrobiom v důsledku nemoci, nevhodné stravy nebo jiných faktorů vychýlí z rovnováhy, může dojít k přemnožení těch nesprávných mikrobů, rozvrácení dosud stabilního ekosystému, a následkem toho k nepříjemnému střevnímu problému, oslabení imunity nebo jiným potížím. Velmi neblaze se v tomto ohledu jeví příliš časté užívání antibiotik, která dokážou střevní mikrobiom snadno a rychle vyvést z rovnováhy, přičemž náprava může být zdlouhavá, a v někdy i nemožná. V této souvislosti se Yong blíže dívá i na problematiku probiotik a přípravků deklarujících posilování imunity díky probiotickým kulturám. Je sice pravda, že teoreticky by tyto prostředky mohly fungovat, ale klinické výsledky jsou zatím trochu rozpačité.

V posledních letech se též ukazuje, že mikroby lze využít například v boji s různými zákeřnými chorobami živočichů i člověka. Jedním příkladem za všechny může být fekální bakterioterapie, která se ukázala jako doslova zázračný prostředek při boji s některými neústupnými clostridiovými infekcemi. Výsledky této léčby, jež se označuje rovněž jako fekální transplantace, nejsou zase tolik překvapivé, vzpomeneme-li si na poměrně rozšířené praktikování koprofagie mnoha živočichy. Pojídání výkalů nejen mláďaty, ale i dospělci totiž představuje ideální způsob, jak do střev dostat důležité mikroby, které tam z nějakého důvodu chybějí, a navodit kýženou rovnováhu.

Obor v plenkách

V knize lze krom několika zmíněných příkladů nalézt neuvěřitelné množství dalších ukázek, které vyčerpávajícím způsobem upozorňují na skutečnost, že mikrobi jsou opravdu všude a jejich význam by bylo v současné době hodně těžké přecenit. Přesto je třeba mít na paměti, že se jedná o obor, který se rozvíjí raketovým tempem, a leckteré dnešní hypotézy se mohou za pár let ukázat jako liché. To autor názorně předvádí přibližně v polovině vyprávění, kde prohlašuje, že některé objevy prezentované v předchozích částech se ve skutečnosti ukázaly jako nepodložené, ba přímo chybné. Hezky tak ukazuje na nezbytnou opatrnost v přístupu k vědeckým informacím, obzvláště jedná-li se o takto mladý obor. Vůči čtenáři je to ovšem trochu podlá strategie, protože část z toho, co si z předchozích stránek nadšeně odnesl, může zase směle zapomenout. Lehkou výtku si rovněž zaslouží, že kvůli Yongovu místy přehnanému důrazu na detail a rozvíjení historek kolem uvedených příkladů se občas trochu ztrácí celek, respektive obecnější sdělení, které by z jednotlivých kapitol vyplývalo. Zejména čtenářům, již se v problematice příliš neorientují, by text proto mohl připadat jako sbírka fascinujících příběhů o možné roli mikrobů ve světě mnohobuněčných organismů, ale jasně formulované sdělení kapku schází.

Nicméně zmíněné prohřešky nejsou nikterak závažné. Autora je nutno v první řadě ocenit za neuvěřitelně vyčerpávající a zároveň neobyčejně čtivý text o tématu, o němž budeme pravděpodobně slýchat čím dál častěji. Taktéž je třeba vypíchnout rozsáhlý poznámkový aparát včetně bibliografie, díky čemuž bude spis přínosný i pro odborníky z nejrůznějších (nejen) biologických disciplín. Celkově se jedná o knihu, která je svým tématem i fundovaným přístupem k němu jedinečná a neměl by ji minout nikdo, kdo se zajímá o biologii, medicínu, evoluci či zkrátka život jako takový. Obsahuji davy je navíc jednou z těch vzácných knížek, které čtenáře nejen skvěle pobaví, ale také jej do jisté míry nepochybně ovlivní, minimálně co se týče pohledu na vlastní tělo, zdraví či na to, co vlastně každý den konzumuje.