V češtině máme spoustu metafor, průpovídek či citátů, které se nějakým způsobem dotýkají trávicí soustavy. Říkáme, že jsme to, co jíme, že láska prochází žaludkem nebo že má někdo básnické střevo. Co když ale trávicí trakt opravdu není jen roura meloucí, rozkládající a vstřebávající potravu, potažmo živiny z ní vyzískané, ale skutečně utváří významnou součást toho, kým jsme, respektive naší osobnosti? Až donedávna jsme se podobnými otázkami příliš nezabývali a na trávicí soustavu pohlíželi notně mechanistickým způsobem, jak hned v úvodu své zatím poslední knihy Druhý mozek (Mind-Gut Connection: How the Astonishing Dialogue Taking Place in Our Bodies Impacts Health, Weight, and Mood, 2015) předesílá vědec, spisovatel a gastroenterolog německého původu Emeran Mayer (nar. 1950), který v současné době působí na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.

Osa mozek-střevo
Proč druhý mozek? Co mají vůbec střeva společného s orgánem, jenž dlí v naší lebce a který někteří označují za nejkomplexnější entitu ve vesmíru? Na zhruba dvou stech stránkách rozdělených do tří ucelených, byť značně provázaných částí se ukáže, že společného toho mají víc než dost. Hned zkraje autor dodává, že „propojení mysli a těla je vědecky prokázaná skutečnost“ a je třeba ji mít neustále na paměti. Obzvláště když uvažujeme o původu nejrůznějších nemocí, jež se vzpírají klasickým lékařským metodám, které jsou zhusta založené na již zmíněném mechanistickém přístupu k tělu a jeho fungování a namísto léčby příčin se zaměřují spíše na potlačení příznaků. Zásadní je však toto pochopení i pro každého, kdo chce rozumět vlastnímu tělu a udržovat jej v nejlepší možné kondici.

Přízvisko „druhý mozek“ si gastrointestinální trakt (GIT) vysloužil zejména díky rozsáhlé inervaci – obsahuje přibližně 50 až 100 milionů neuronů. Mimoto je i největší tělesnou továrnou na serotonin, důležitou biologicky aktivní látku, která se coby neurotransmiter významně podílí na tom, jak se cítíme, tedy na naší náladě. Jeho nedostatek úzce souvisí s projevy deprese a účinek mnoha antidepresiv vychází právě ze zvyšování produkce serotoninu. GIT a mozek navíc propojuje značné množství nervových vláken a oba orgány, nebo lépe orgánové soustavy se vzájemně ovlivňují, přičemž hlavní díl komunikace zajišťuje takzvaný bloudivý nerv. Ve střevech se také nachází velký počet nejrůznějších receptorů, které monitorují všelijaké smyslové vjemy: teplotu, bolest, napětí, chuť, kyselost nebo obsah živin. Část informací pak odesílají do mozku, jenž se tak například dozví, že jsme sytí a není potřeba přijímat další potravu, popřípadě že už je načase se zbytků po vytěžení dostupných živin na příhodném místě zbavit. Zhruba devadesát procent informací z GIT ale vědomé úrovně nikdy nedosáhne.

Nepostradatelný mikrobiom
Střeva v dialogu s mozkem nicméně nejsou sama. Už poměrně dlouho víme, že naše útroby (stejně jako vnitřnosti četných jiných mnohobuněčných organismů) poskytují útočiště miliardám bakterií – průměrně jich bývá kolem dvou kilogramů. Teprve v poslední době však zjišťujeme, jak dalekosáhlý význam pro nás toto mikrobiální společenství neboli mikrobiom vlastně má. Nejenže nám střevní mikrobi výměnou za klidné ubytování a přísun potravy pomáhají trávit některé živiny, s nimiž bychom si jinak sami jen těžko poradili, ale také nepochybně ovlivňují naši psychiku a zdraví, a dokonce snad mohou mít co dočinění i s různými zdravotními neduhy jako Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou či poruchami autistického spektra. Ukázalo se například, že skladba střevního mikrobiomu autistů se poněkud liší od společenství mikrobů, jež mají ve střevech zdraví lidé. Těžko ovšem říct, zda se jedná o příčinu, následek, nebo pouhou korelaci.

Každopádně víme, že mikrobiom s mozkem komunikuje v podstatně neustále, ať už prostřednictvím signálních molekul našeho těla, nebo s pomocí vlastních metabolitů. V této souvislosti Mayer popisuje pozoruhodný výzkum, jenž poodhaluje možný vliv mikrobů na chování. Konkrétně se jednalo o zkoumání autismu u myší trpících touto poruchou, které se od svých zdravých druhů mimo jiné lišily přítomností určitých mikrobiálních metabolitů ve střevech. Jestliže se tyto metabolity vnesly do těla zdravých matek, vykazovali jejich potomci autistické chování. Totéž se stalo i v případě bezmikrobních myší (zvířata narozená a chovaná ve sterilním prostředí, aby se zamezilo kontaktu s mikroby, potažmo vytvoření mikrobiomu), jimž byla do střeva vpravena stolice autistických jedinců.

Stres a trávení
V dalších částech knihy se Mayer zabývá třeba tím, jaký vliv má na komunikaci mezi mozkem a trávicím traktem chronický stres, jak je trávení ovlivněno vztekem, strachem nebo úzkostí, popřípadě jak mohou různá onemocnění spjatá s trávením souviset s traumatickými zážitky z dětství. Autor podotýká, že často se sice jedná o věci, které tak nějak intuitivně tušíme, ale teprve v poslední době jim, respektive jejich biologické podstatě začínáme přicházet na kloub. Ze studií provedených na potkanech kupříkladu víme, že míra stresu nastávající matky se často nějakým způsobem projeví i u potomků, například úzkostí či depresemi. Až nyní však zjišťujeme, co za tím stojí. Stres matky může neblaze působit třeba na mikrobiom potomka, popřípadě i negativně ovlivnit vývoj samotného mozku. V souvislosti se stresem je rovněž pozoruhodné, že prostřednictvím epigenetických procesů se mohou různé nepříznivé a stresující zkušenosti přenášet negenetickou cestou i do dalších generací.

Podstatné také je, že druhová skladba našeho střeva se utváří už během prvních několika let života a v jeho průběhu už se výrazně nemění. Pokud tedy přijde malé dítě například v důsledku nemoci o část druhové rozmanitosti střevních mikrobů, může to jeho zdraví ovlivňovat po celý život. Za pozornost stojí i rozdíl ve složení střevního ekosystému mezi dětmi, jež se narodily přirozenou cestou, a těmi, jež na svět přišly císařským řezem. V prvním případě totiž střevo novorozence osídlí zejména mikrobi získaní během cesty rodidly, v druhém pak spíše bakterie sídlící na rukou matky a lékařů.

Zdravá střeva, zdravý duch
I když se složení našeho střevního mikrobiomu v dospělosti příliš nemění, neznamená to, že bychom měli házet flintu do žita. Příznivé mikroby, kteří se v našem střevě přirozeně či dlouhodobě nevyskytují, totiž můžeme průběžně doplňovat kupříkladu konzumací vhodných kvašených potravin. V závěrečných kapitolách Mayer líčí i další zajímavosti spjaté s mikroflórou, například její značnou přizpůsobivost (byť hlavně v raném dětství), která patrně představovala nemalou evoluční výhodu, když jsme osidlovali různé typy biotopů skýtající rozmanité typy potravy. Dodává ovšem, že plány této evoluční výhodě zkřížil rychlý nástup západní stravy se stálým nadbytkem živočišných tuků (který vede k mírnému chronickému zánětu), na níž jsme prostě připraveni nebyli. To se projevuje třeba tím, že mikroflóra lidí žijících na Západě, potažmo konzumujících klasickou západní stravu (autor cituje primárně výzkumy provedené na Američanech) bývá méně druhově pestrá. V souvislosti s moderními typy stravování autor taktéž upozorňuje na všelijaké rizikové potraviny a doplňky, jako jsou umělá sladidla, emulgátory či lepek. Nejlepší způsob, jak pečovat o své zdraví, potom spatřuje v poznávání vlastního těla, všímání si vnitřních pocitů a uvědomění si, co mu prospívá, a co škodí. Klíčové je potom dbát na zdraví svého mikrobiomu a aktivně o něj pečovat, protože od něj se všechno odvíjí.

Na rozdíl třeba od novináře Eda Yonga, který nedávno zaujal knihou Davy v nás, má Emeran Mayer výhodu v tom, že problematiku nepopisuje pouze z pozice informovaného popularizátora vědy, ale čerpá přímo z praxe. A to nejen z praxe badatele podílejícího se na primárním výzkumu, nýbrž i z pozice praktikujícího lékaře. Text je tak průběžně podkládán příklady reálných pacientů, na nichž si autor, povětšinou s úspěchem, otestoval hypotézy předkládané na stránkách knihy. Takové propojení teorie s praxí je nepochybně přínosné i pro čtenáře, neboť ten si snadněji uvědomí, jaké jsou skutečné dopady toho, co právě přečetl, a může si z toho něco odnést i do svého vlastního života. Celkově je text překvapivě čtivý, čemuž nepochybně dopomohl i velmi dobrý překlad. Překladatelka se navíc v tématu očividně vyzná, jak alespoň nasvědčují trefné komentáře pod čarou, které osvětlují některá méně jasná místa v hlavním textu. Druhý mozek by každopádně neměl minout nikdo, koho zajímá, jak funguje jeho tělo, nebo hledá rady, jak se vypořádat s různými zažívacími problémy, přínosný by však patrně mohl být i pro některé lékaře, alespoň pro ty, jejichž názory a metody jsou opravdu takové, jak je Mayer popisuje.