Život ve středověku byl bezesporu tvrdší a náročnější než dnes, ať už daný jedinec patřil ke kterékoli skupině v rámci trojího lidu, na nějž tehdejší společnost rozdělujeme. Byť měl pozemský život sloužit jen jako příprava či zkouška na život věčný, hledali naši předkové možnosti, jak si pobyt na tomto světě zpříjemnit, a jednou z cest byly různé hry, v nichž mohli poměřit své schopnosti s ostatními či jen zcela prostě zkusit štěstí. Bližší představu o tom, jakým hrám naši předkové holdovali a jak moc se tyto hry lišily od her, jimiž zaháníme dlouhou chvíli dnes, se mohou přesvědčit návštěvníci výstavy Svět středověkých her, která se konala loni v jihlavském Muzeu Vysočiny a v současné době je možné ji (do 26. července) navštívit v Západočeském muzeu v Plzni. K výstavě obě zmíněná muzea vydala spojenými silami stejnojmenný katalog, jehož editorem je archeolog Aleš Hoch, který je zároveň autorem většiny studií v katalogu obsažených.

Součástí uvedené publikace je jedenáct krátkých studií a katalog 137 vystavených předmětů opatřený jejich fotografiemi, popisy jednotlivých předmětů jsou rovněž přeloženy do angličtiny. Hned na úvod je nutné podotknout (už proto, že na to anotace výstavy neupozorňuje), že výstava i katalog se soustřeďuje výlučně na archeologické artefakty zachycující prostředí středověkých her a hráčů, tedy na předměty odhalené při vykopávkách a dalších archeologických pracích. Karetní hry tak byly v konceptu zcela pominuty a nejsou ani zmiňovány ve studiích, jež knižní katalog obsahuje, což je v případě českého národa, kde se alespoň hru Prší učí hrát většina dětí ještě v předškolním věku, poněkud překvapivé.

Nejednoho čtenáře či návštěvníka jistě překvapí, jak bohatou nabídku her měl středověký člověk k dispozici – přitom nesmíme nad stránkami knihy zapomínat, že vedle již zmíněných karetních her existovala i řada her, pro které nejsou nutné žádné rekvizity (jako páka, kámen-nůžky-papír nebo na babu). Pochopitelně se ale nesmíme nechat svést k představě, že středověký člověk trávil veškerý čas hrami, kromě toho je nutné mít na mysli, že k řadě her měla velká většina společnosti přístup jen jako diváci, jako například různé rytířské turnaje nebo střelecké soutěže.

Jedenáct studií obsažených v knižním katalogu lze v zásadě rozdělit do tří kategorií: širokým vrstvám přístupné hry s danými pravidly (Kostky, Deskové hry, Hry s koulemi, Míčové hry), hry určené pro příslušníky vyšších vrstev společnosti (Rytířský turnaj, Lov, Střelba) a hravé trávení volného času, nesvázané danými pravidly (Dětské hry, Drobná keramická plastika, Zimní zábava). Hranice mezi těmito kategoriemi jsou nicméně poměrně volné a například ještě nedávno populární kuličky jsou řazeny do studie o dětských hrách, třebaže do nich mohli cvrnkat i dospělí. Určité motivy se opakují v mnoha kapitolách: zákazy her, především těch spojených s peněžními sázkami, se týkaly her s kostkami, s koulemi i her deskových, dnes ovšem představují spolu s nářky mravokárců téměř výlučný písemný pramen, který nás o jejich existenci informuje (určitou výjimku představuje v knize zmíněný unikátní kodex věnovaný hrám, jejich pravidlům a návodům na výrobu potřebných rekvizit, zhotovený ve 13. století na dvoře kastilského krále Alfonse X. Moudrého). Poněkud překvapivě byly míčové hry pokládány za vhodnou kratochvíli i pro osoby duchovního stavu, což si dnes (snad s výjimkou členů kongregace salesiánů) dokážeme jen těžko představit. U mnoha zejména osamoceně nalezených předmětů pak archeologové mohou jen těžko rozhodnout, zda se jedná o předmět užívaný primárně k hrám nebo k jiné činnosti – dřevěný meč by jistě leckdo interpretoval automaticky jako dětskou hračku, ale nemohlo se třeba jednat o pomůcku při výrobě pochev? A lze třeba u kuše rozpoznat, zda sloužila svému majiteli jako válečná zbraň nebo jen jako pomůcka při lovu? Jinde však autor s jistotou tvrdí, že nález dětského palčáku dokládá, že i středověké děti žijící v české kotlině trávily čas hrami v zasněžené přírodě – co když ale palčák svému malému majiteli sloužil jako ochrana rukou při zimních cestách do kostela? Vyhráno nemají badatelé ani v případě, kdy nalezený předmět bezpochyby hračkou je – byla nalezená figurka hračkou sama o sobě, patřil k ní koník (snad vůbec nejběžnější dětská hračka té doby, alespoň nakolik můžeme soudit dle archeologických nálezů), nebo se dokonce jedná o ztracenou figurku ze šachové sady? Stejně jako v případě jiných výstav postavených na archeologických nálezech se čtenář či návštěvník může zamyslet, jakým způsobem je nutné si klást otázky a na co se zaměřit, máme-li se dopátrat nejpravděpodobnější odpovědi.

Nakolik je to možné, snaží se autoři jednotlivých kapitol podat stručný nástin historického výskytu popisovaných her jak v celoevropském (s obvyklými určitými územními přesahy do severní Afriky a části pevninské Asie), tak i v českém kontextu. Není přitom vyloučeno, že dosavadní poznání o středověkých hrách na českém území v budoucnu projde zásadními změnami – např. archeologické nálezy dokládající, že i naši středověcí předkové holdovali hraní míčových her, jsou záležitostí teprve několika posledních let. Podobně není zcela jasné, kdy naši předci propadli kouzlu her s kostkami, pokud se nechceme spoléhat na značně tendenční Kroniku takřečeného Dalimila, dle níž sem hru v kostky spolu s dalšími neřestmi zavlekli příchozí Němci.

Vzhledem ke skutečnosti, že na přípravě výstavy a vydání katalogu spolupracovala muzea v Jihlavě a v Plzni, není příliš překvapivé, že velká část vystavených a v katalogu popsaných předmětů pochází z jejich sbírek. Další vystavené artefakty pocházejí především z Brna, Chrudimi, Opavy a Uherského Hradiště, všímavého čtenáře nicméně zarazí naprostá absence archeologických artefaktů uložených v pražských muzeích. Podobně jako u karetních her si lze klást otázku, proč tomu tak je, výsledná podoba výstavy je nicméně plně v kompetenci jejích autorů.

Celému textu knižního katalogu by nicméně před odesláním do tisku byla bývala pomohla pečlivější redakční práce. Řada cizích vlastních jmen osobních i místních je v textu zkomolena, někdy je pro jednoho člověka užito více variant jeho jména. Místo střelných zbraní tak užívali naši předci zbraně „střené“, do nichž prý navíc sypali „střelený“ prach. Jedna z nálezových situací v Brně je opakovaně umísťována na benediktinské probošství, před odkazy na poznámky pod čarou a před interpunkčními znaménky jsou často mezery navíc. Všechno v zásadě snadno zachytitelné chyby, jejichž výskyt ve finální tištěné verzi zamrzí. Koneckonců i hráči vrhcáb se dokázali porvat nebo jeden druhého zabít i pro malichernější prohřešek.