První knihu s názvem Hontolini si Michal Vrba (nar. 1976), v současnosti nominovaný na Magnesii Literu v kategorii próza, vydal vlastním nákladem a sám ji označuje za experimentální knížečku, která vznikla pro radost a pro zábavu a jejíž náklad věnoval převážně přátelům. Soubor (někdy jen velmi) volně propojených povídek Kolem Jakuba (2019) je tak fakticky autorova třetí kniha, v pořadí druhá vydaná nakladatelstvím Argo. S předchozím, čtenářsky i kriticky celkem úspěšným Prakem (2016) ji spojuje nejen stejný formát a obdobný design obálky, vycházející z „rekvizit“ příslušných příběhů, ale také téma – okamžik, kdy je člověk vystaven drtivé vlně dějinných událostí, na něž nemá žádný vliv.

Když hejkal není to nejhorší, co vás může potkat
Vzhledem k volbě názvu i průvodní anotaci čtenář očekává velmi těsné sepětí textu s místem, kde se příběh odehrává, a první a zřejmě i nejpůsobivější povídka souboru s názvem Ti tři toto očekávání jen podporuje. Rybník Jakub, ležící ve středních Čechách nedaleko Dymokur nebo Městce Králové, představoval pro rodinu obývající blízký mlýn nejenom zdroj obživy, a tím pádem i bezpečí, ale zároveň symbolizoval jistotu a neměnnost známého prostředí, domova. To se ovšem dozvídáme až zprostředkovaně skrze vzpomínky malého chlapce (prostředního ze tří sourozenců), jehož hlediskem je příběh nahlížen. V okamžiku vyprávění však rybník zůstal jedinou známou konstantou potom, co se krajem prohnal zdrcující nájezd švédské armády, který zanechal děti ve zdech spáleného mlýna opuštěné. (V povídce sice není řečeno, že jde o Švédy, ale úvodní vročení do roku 1639 je více než výmluvné. Autor sám k tomu dodává, že příběh tří dětí zpočátku vznikal spíš kvůli snaze popsat životní situaci v jakémsi bezčasí, konkrétní rok a dějinná událost byly přiřazeny až dodatečně.)

Tíseň daná situací tří sourozenců je ještě zvýrazněna popisy chladu rozbořeného mlýna, nedostatkem potravy a hrozbou přicházející zimy. Přesto má povídka, fragmentovaná na krátké bloky textu, které jednak dramatizují situaci, jednak ilustrují dětské myšlení, působivou lyrickou rovinu, vztahující se právě k přírodě kolem Jakuba. Dítě obcházející známý rybník nebo procházející nočním lesem je postaveno před otázku, zda jsou děsivější jeho vlastní strachy spojené se zvuky domnělých pohádkových bytostí, nebo zrůdnosti, jichž se dopouštějí skuteční lidé.

Druhá povídka se ještě geograficky drží na dohled od Jakuba – je situovaná do osady Poušť, jež vznikla v jeho těsné blízkosti a nedaleko které se na konci druhé světové války utábořily ruské posádky. Ostatní texty už se ale, co se umístění týče, rozebíhají pryč (v jednom případě se čtenář dostane dokonce až do Maďarska) a propojené jsou zlehka tematicky, ale převážně skrze postavy a jejich vztahy. Ze sedmnáctého století první povídky vlastně skočíme rovnou do století dvacátého a už tam zůstaneme. A zatímco ještě ve druhé povídce najde pozorný čtenář velmi volná napojení skrze místo („Ale mlýn zmizel bůhvíproč už před dávným časem“), další tři texty už na práci s prostorem rybníka převážně rezignují. Čtenář se tak možná neubrání jistému rozčarování, to je ale způsobené tím, že propojení povídek skrze konkrétní prostor vzniklo až jako výsledek redakční práce na knize. Michal Vrba sám v mnohých rozhovorech (viz například již zmíněné rozhlasové Hovory) upozorňuje na to, že ho jako autora zajímá především lidská situace, příběh člověka, jehož život byl nějakým způsobem vyvrácen ze svých kolejí. Což ostatně dokládá i jeho předchozí kniha.

Koncept rozbořeného domova
Ačkoliv se první povídka může zdát od dalších textů poněkud odtržená, nastoluje důležité motivy, které se rozvíjejí i v dalších textech. Jedním z nich je koncept rozbořeného domova. Ten má v prvním textu zcela konkrétní podobu spáleniště, které po mlýnu zůstalo. Druhá povídka Poušť u Jakuba ukazuje pouto člověka s domovem budovaným vlastníma rukama a sílu přicházející zvenčí, která toto pouto cíleně narušuje. V Poušti u Jakuba, která je údajně jako jediná inspirována skutečnou událostí, ono narušení představují ruští vojáci, kteří si s naprostou samozřejmostí berou vše, na co pomyslí, a obyvatelům ponechávají jenom zuřivou beznaděj. Ačkoliv tak činí s chlapeckým úsměvem, pramenícím z představy své vlastní výjimečnosti a z nepochopení materiální situace ve válkou poznamenané zemi, jejich chování může mít pro obyvatele podobně drtivé následky jako chování švédských nájezdníků. Po maďarské odbočce v podobě třetí povídky se tento motiv znovu vrací v povídce Na motorce s postavou Lojzka Kostrouna, jemuž byl po několika letech strávených v lágru zakázán pohyb v místě bydliště, jeho touha po domově je však tak silná, že žene do záhuby. A koneckonců i klíčová událost povídky poslední, situované do Městce Králové devadesátých let, je příkladem důkladného rozboření domova, jak ho známe, jakkoliv se děje spíše metaforicky.

Připojme ještě krátkou poznámku k oné síle přicházející zvenčí. Už bylo naznačeno, že prostřední povídka souboru Projdi davem se odehrává v Maďarsku. K ostatním je připojená trošku křečovitě, zmínkou o jedné postavě a potom konkrétní postavou ruského majora, který sehrál zásadní roli v Poušti u Jakuba. Co ji ale s okolními texty sdružuje těsněji, je zpracování maďarského povstání z roku 1956 – konkrétně se ocitáme ve chvíli, kdy jsou nepřátelé davu věšeni na pouliční lampy. Ve spojitosti s bezmocí Vrbových postav tváří v tvář v podstatě jakémukoliv davu, brutalitě švédských nájezdů, roztahovačnosti ruských vojáků i aroganci českých komunistů, si čtenář snadno vzpomene na Kohoutův román postavený na premise, že osudové chvíle lidstva jsou i hvězdnými hodinami vrahů.

A ještě v jedné věci se maďarská povídka vymyká: je to volba postavy, jejímž pohledem celý příběh nazíráme. Kromě poslední povídky Řadovka, kde vypravěč těká od jedné postavy k druhé – skoro jako kdyby nad ulicí létal dron a vždy přiblížil jednoho jejího obyvatele (mladou ženu při prvním setkání zastihneme v běžném hovoru s manželem, ale o jejím pozdějším neštěstí se dozvídáme zprostředkovaně spolu se sousedkou) –, drží všechny povídky vždy jedno konstantní hledisko, které se ale s každou povídkou proměňuje. Zastoupena jsou obě pohlaví i různé věkové kategorie od malého chlapce přes ženu ve středním věku po mladého bývalého vězně. Všem jmenovaným je společná strana barikády, na níž v různých obdobích českých dějin stojí. Maďarský soudruh z povídky Projdi davem je naopak všechno, jen ne oběť. Ačkoliv se tu tedy Vrba opět zabývá historickou událostí, kdy běžné zákony ztrácejí platnost, výchozí situaci prvních dvou povídek tu naprosto převrací. A přitom to zdaleka není černobílé, protože surovostí se zde dopouštějí vlastně ti původně utlačovaní. Možná i kvůli těmto vypravěčským hrátkám je třetí povídka vyčleněna mimo a geograficky tak vzdálena.

Soustředění na detail versus široký záběr
V recenzi na předchozí román Prak píše Jan M. Heller o autorově zřejmé oblibě budovat děj kolem věcí a míst. Vrba dokáže být podobně konkrétní i v povídkách, a i díky tomu se mu daří zpodobnit autentickou a často velmi tísnivou atmosféru. Platí to nejen pro dětské putování kolem Jakuba, doprovázené strachem z nočních zvuků a výjevů připomínajících obávaného hejkala, ale třeba i pro atributy venkovského způsobu života v osadě Poušť nebo ústřední postavení motorky bývalého vězně Aloise Kostrouna (která ostatně našla své místo i na obálce knihy). Soustředění na detail si můžeme všimnout třeba právě v povídce Na motorce, v jejímž úvodu je popisována Kostrounova směna v dílně u vězeňského lágru. Autenticitou, a především se to děje při Kostrounově hovoru s neumětelským Vojtou Synkem, který se rozproudí při svačině o pracovní pauze, text připomíná povídky Jana Zábrany.

Jak bylo naznačeno již výše, propojení povídek působí mnohdy trochu křečovitě, v případě maďarské povídky jsou náhody snad až příliš velké. Ale ačkoliv se záběr povídek čím dál víc rozšiřuje, nakonec se k Jakubovi kruhem vracíme. I tady je to pořád trošku chtěné, svůj účel to však plní – závěrečná scéna poslední povídky totiž opět přivádí na scénu tři děti, v jiné dějinné době, ale taktéž čelící drtivé ráně. Jde o jednoduchý, a přece úderný návrat k úvodnímu motivu. Nevyslovená, a přece naprosto očividná výprava tří dětí k rybníku připomene první povídku, která z celého souboru vyvstává zdaleka nejsuverénněji. Vrba nejen v tomto momentu prokazuje, jak pečlivě se dokáže věnovat konkrétní postavě na nějaké křižovatce (jako tomu bylo ostatně i v Praku) a s jakou přesností umí rozvíjet motiv i „vyhmátnout“ potřebnou situaci, až trochu zamrzí, že sbírka, jejíž povídky se rozbíhají do všech možných stran, není o něco sevřenější.