Nominace na nejlepší audioknihy za rok 2019 byly vyhlášeny v první polovině března. Mezi nominovanými se objevují diskutované či oceňované tituly posledních měsíců a let, jako je třeba Teorie podivnosti nebo Raději zešílet v divočině, ale také nová audioknižní zpracování klasické české literatury, jako je Neviditelný nebo Obchod na korze. Nechybí ani tituly ze žánrové či dětské literatury. Osobně potom velmi oceňuji třeba nominaci skvěle zrežírované audioknihy podle novely Stín Jiřího Křižana, která na své původní české vydání čekala od konce šedesátých let až do loňska a dočkala se rovnou i zvukové podoby. Ocenění Audiokniha roku, které se v upravených podmínkách daných současnou epidemiologickou situací uděluje už tento týden, založil popularizátor audioknih a šéfredaktor internetového magazínu naposlech.cz Jakub Horák. S jeho pomocí nyní přinášíme téma audioknih i na iLiteraturu.

iLiteratura: Audioknihám se rok od roku daří lépe. Proč myslíte, že tomu tak je?
Jakub Horák: Myslím, že zásadní podíl na tomto trendu mají digitální distributoři audioknih. Ti cílí na nové posluchače především moderními technologiemi, čímž audioknihy zpřístupňují mnohem širšímu publiku. Vedle zákazníků klasických kamenných obchodů s fyzickými nosiči tak vznikla a stále roste zcela nová skupina posluchačů, kteří se o audioknize dozvědí na internetu, jedním klikem si poslechnou ukázku, druhým provedou nákup a třetím spustí přehrávač.

iLiteratura: Můžete krátce shrnout, jak se u nás audioknižní trh vyvíjel a vyvíjí?
Jakub Horák: Právě nástupem digitálních distributorů poskočil audioknižní trh velmi významně. Ze statistik Asociace vydavatelů audioknih za loňský rok dokonce digitální distribuce, tedy zjednodušeně řečeno prodej audioknih ke stažení, přeskočila loni v prodejích klasická CD. A ze stejných statistik je také patrné, že to samozřejmě vybízí vydavatele k produkci stále většího počtu titulů, mohou se pustit i do náročnějších zvukových zpracování a tak dále.

iLiteratura: V loňském roce to bylo tedy poprvé, kdy byl větší zájem o digitální formát?
Jakub Horák: V souhrnu ano, ovšem u každého vydavatele to bude jinak. Vedle těch, kteří audioknihy připravují jak ve fyzické, tak v digitální podobě, existují i takoví, kteří je distribuují výhradně online. Roli v tom hraje jak cílová skupina posluchačů, tak samozřejmě ochota vydavatelů věnovat nemalé úsilí a finance grafickému provedení fyzického nosiče a jeho obalu. Doba přeje downloadu (a díkybohu za něj), ale myslím, že audioknihy na fyzických nosičích nevymřou. Možná z nich ale budou jen sběratelské artefakty – zeptejte se za pět let.

iLiteratura: Jak se to má s věkem pravidelných posluchačů? Změnil se třeba právě v souvislosti s rozvojem digitálního formátu, aplikací a možností nakupovat online?
Jakub Horák: Digitální distribuce stojí za rostoucím zájmem o audioknihy zcela jednoznačně a určitě omladila posluchačskou základnu. Přesto však nejde říct, že by byly audioknihy hitem mezi mladými – Velký audioknižní průzkum, který u nás už několik let pořádá Audiolibrix, ukázal, že posluchačů do 25 let je pouhých 5 %. Celé tři čtvrtiny jsou někde ve věku od 25 do 55 let, tedy ekonomicky silná skupina.

iLiteratura: Vidíte souvislost mezi vzrůstající popularitou audioknih a podcastů, jejichž největší boom k nám oproti zahraničí dorazil trochu se zpožděním?
Jakub Horák: Souvislost mezi podcasty a audioknihami vidím vlastně jen v použití zvukového média a nemyslím, že je důvod tyto dva formáty srovnávat. Audioknihu považuji za uměleckou disciplínu, což u podcastů nevnímám. Mnohem zajímavější mi připadá rostoucí obliba podcastů v kontextu poslechu klasického rozhlasového vysílání – publicistiky či zpravodajství. Tam jsou podcasty velmi silné.

iLiteratura: Myslíte, že některým žánrům svědčí audiozpracování více než jiným? A v souvislosti s tímto tématem mě ještě napadá, zda se dají vysledovat paralely v popularitě konkrétních žánrů mezi audioknihami a tištěnými tituly?
Jakub Horák: Vydavatelé už několikrát ukázali, že se nebojí převést do zvukové podoby téměř žádný text. Ministerstvo pro místní rozvoj dokonce před lety vydalo audioknihu Abeceda fondů EU, na které pracovali zkušení audioknižní tvůrci a která je typickým důkazem toho, že „audioknihu“ můžete udělat i z jídelního lístku. Vzniká celá řada rozvojově osobnostních audioknih, které se tu vhodně, tu méně vhodně snaží převést text, v knize často doprovázený grafikou, do čistě zvukové podoby. Největší část ale stále patří beletrii, která je pro vyprávění do ucha samozřejmě velmi vhodná. A pokud se týká popularity jednotlivých žánrů, pak audioknihy obkreslují knižní křivky, byť v menších počtech prodejů.

Interpretace jako stavební kámen
iLiteratura: Vnímáte audioknihu jako konkurenci tištěné knihy?
Jakub Horák: Vůbec ne. Audioknihy jsou další alternativou ke knihám. Je to stejná literatura, jen má jinou formu. Jediným rozdílem je, že při četbě knihy jsme my sami interprety textu, který jeho autor napsal. U audioknih tuto pozici zastává někdo jiný, kdo už za nás spolu s režisérem podrobil text předlohy důkladnému rozboru a posluchačům ho předkládá tak, aby byl v mluveném slovu co možno nejlépe srozumitelný a současně působivý. Poslech audioknih je další možností vnímání literatury a čtenáři a posluchači jsou na stejné lodi.

iLiteratura: Nakolik jsou interpretace a případné režisérské zásahy schopné posunout čtenářské, nebo lépe posluchačské vnímání konkrétního díla? Napadají vás případy (ať už konkrétní, nebo hypotetické), kdy knize audiozpracování svědčí, a kdy už je naopak spíše na škodu?
Jakub Horák: Na naposlech.cz jsme k této otázce měli třídílný seriál Audioknižní vychytávky a nešvary. Tam těch příkladů, kdy určitý postup předloze prospívá, a kdy naopak škodí, bylo několik – třeba nevhodný výběr interpreta vzhledem k věku vypravěče, nadbytečné duplikování informace obsažené v textu zvukovým efektem, nevhodná hudební složka atd. Myslím, že je vždy jiné, pokud knihu čtete, nebo si ji necháte vyprávět. Při vlastním tichém čtení nemusíte dávat pozor na správné důrazy, výslovnost nebo tempo. Ale pokud vám bude někdo vyprávět, všechno toto budete vnímat mnohem intenzivněji. Dobrý režisér to ví a musí u interpreta ohlídat, aby tato pravidla ctil.

iLiteratura: Se stoupající produkcí titulů stoupá i počet a zkušenosti interpretů. Projevuje se to podle vás na podobě audioknih?
Jakub Horák: Já jsem především rád, že vydavatelé audioknih hledají nové hlasy a že jsme nezůstali u Martina Stránského, Jiřího Dvořáka nebo Pavla Rímského, byť jsou to profesionálové par excellence. Interpret je u audioknih patrně nejdůležitějším stavebním kamenem. Počet audioknižních interpretů se opravdu rozrůstá a s potěšením konstatuji, že i z hlediska interpretačního se v české produkci daří udržet kvalitu na slušné úrovni. Ostatně proto máme v Audioknize roku mužskou a ženskou interpretační kategorii, v níž se porotci snaží ocenit ty nejlepší narátorské výkony.

Mezi četbou a dramatizací
iLiteratura: Pod pojmem audiokniha se mohou skrývat různé typy zpracování. Nejpodstatnější je asi rozdíl mezi nezkrácenou verzí a dramatizací. Je toto rozdělení buď – anebo, nebo jde o dva póly, mezi nimiž se konkrétní tituly pohybují?
Jakub Horák: Čistá četba a rozsáhlá dramatizace jsou skutečně dva póly zvukových adaptací literárního díla. Ten druhý, tedy dramatizace, je natolik finančně, časově a realizačně náročný, že až na výjimky zůstává věcí Českého rozhlasu. Zaplaťpánbůh za to, že rozhlas může takové věci nahrávat. Posluchači audioknih jsou ale spíše zvyklí na četbu, ať už jednohlasou, nebo vícehlasou, která z předlohy zachovává nejvíce. Oblíbené jsou ale i dramatizované četby, které už dovolují k textu přistupovat tvořivějším způsobem – upravují například dialogy tak, aby byly pro poslech přirozenější.

iLiteratura: Jak velké zásahy si může režisér dovolit v nezkrácené verzi?
Jakub Horák: Nejčastěji vypouští uvozovací věty, které jsou v mluveném projevu nadbytečné. Například „vykřikl rozčileně“ je krásná nahrávka interpretovi a bylo by škoda ji ponechat bez povšimnutí a text přečíst bez emoce, nebo ho naopak duplikovat: přednést repliku s patřičným důrazem a pak ještě uvozovací větu přečíst.

iLiteratura: Jakkoliv to musí být z hlediska postupů práce na knize i audioknize náročné, spousta titulů v současnosti vychází zároveň audioknižně a knižně. Vydává se více novinek, nebo starších titulů? Může audioknižní zpracování zkušeným a oblíbeným interpretem probudit zájem o klasiku? Napadá mě třeba Stín kapradiny nebo Adelheid v podání Igora Bareše. Je o takové projekty mezi posluchači zájem?
Jakub Horák: Na to by vám asi lépe odpověděli vydavatelé. Já jsem nadšen z toho, jaké péči se těší literární klasika, ovšem nedomnívám se, že by trhala prodejní rekordy. Zkušenému interpretovi ale nabízí mnohem zajímavější materiál než řada současných bestsellerů. A když už jste zmínila fenomén současného vydávání knihy a její zvukové podoby, jsem přesvědčen, že je to pro audioknižní oblast velmi důležité – kniha a audiokniha stojí najednou vedle sebe a čtenáři i posluchači se mohou svobodněji rozhodnout, které formě dají přednost. A jsou takoví, kteří volí obě.

Letošní Audiokniha roku
iLiteratura: Jste zakladatelem ocenění Audiokniha roku, které se poprvé udělovaloa roku 2014 nejlepším titulům předchozího roku. Jak se celý koncept vyvíjel a posouvá se ještě někam? Například v úpravě kategorií?
Jakub Horák: Audiokniha roku je živý organismus, který se stále vyvíjí. Rozdíl mezi prvním ročníkem a tím aktuálním je obrovský, nejen v počtech zúčastněných vydavatelů a přihlášených titulů, ale právě v rozdělení do kategorií nebo tří odborných porot (kromě té „audioknižní“ máme ještě porotu odborníků na zvukový design a na vizuální stránku). Do budoucích ročníků zvažujeme i žánrové rozdělení, což by odpovídalo množství titulů, které u nás každoročně vznikají. Navíc nás aktuální koronavirová situace postavila před další výzvu – budeme se muset letos obejít bez tradičního slavnostního vyhlášení. Pořád se něco děje.

iLiteratura: Zmiňujete současnou situaci. Slavnostní vyhlášení se mělo původně konat 23. dubna. Proběhne tedy nějakým jiným způsobem, nebo bude jako podobné jiné akce přesunuto?
Jakub Horák: Aktuální situace velmi zkomplikovala celý kulturní život a nejinak je tomu u slavnostního vyhlášení Audioknihy roku. Asociace vydavatelů audioknih se rozhodla, že vyhlášení přesouvat nebude. Jména vítězů budou zveřejněna ve čtvrtek 23. dubna a doprovozena fotografiemi či děkovnými videi oceněných interpretů. Svým způsobem se tak vzdá hold online prostředí, v němž audioknihy fungují už několik let a díky němuž teď nejsou odkázány pouze na fyzickou distribuci.

iLiteratura: Jak probíhá hodnocení?
Jakub Horák: Audioknihy, které přihlásí vydavatelé do jednotlivých kategorií, si vezme na starosti odborná porota, rozdělená do tří skupin. Každá z těchto skupin během tří měsíců poslechne přiřazené audioknihy a vybere pět nejlepších v každé kategorii. Nad nimi pak probíhá druhé kolo, v němž se přidělují body třem nejlepším audioknihám a vybírá se také Absolutní vítěz. Paralelně s tím probíhá veřejné hlasování v kategorii Cena posluchačů. Takhle to zní jednoduše, ale je kolem toho spousta práce, naštěstí nadmíru zajímavé.

iLiteratura: Porota má 18 členů, nakolik se rok od roku její složení proměňuje? A kolik toho musí každý člen průměrně „naposlouchat“?
Jakub Horák: Snažíme se, aby byly v porotě zastoupeny různé umělecké profese, které mohou na audioknihy nahlížet z různých pohledů – kulturní publicisté, lidé z divadel, zástupci akademické sféry, spisovatelé… Současně chceme každoročně porotu občerstvovat novými členy. I s ohledem na množství přihlášených audioknih ale vybíráme takové porotce, kteří mají naposloucháno, mají v audioknižní produkci přehled a nezaleknou se téměř stovky soutěžních titulů.

iLiteratura: Na závěr bych se vás ráda zeptala, zda máte nějaký osobní tip na audioknihu, která si letos dle vašeho mínění umístění na předních příčkách zaslouží, případně doporučení na titul, který čtenáře přesvědčí o tom, že má smysl poslouchat audioknihy.
Jakub Horák: V podstatě je možné vybrat kterýkoliv titul, který se propracoval do nominací na Audioknihu roku 2019. Já si libuji v rozhlasových dramatizacích, které vycházejí v audioknižní podobě. Výborně se podařilo zpracovat těžký text Michela Houellebecqa Serotonin v podání Otakara Brouska ml. nebo vícehlasou Dědinu Petry Dvořákové. A vytáhli se také všichni nominovaní interpreti a interpretky. Zkrátka, posluchač, který půjde po nominovaných titulech, vlastně nemůže zvolit špatně.