Návštěva umělecké galerie během školní docházky může být jako za trest, pokud se děti v obrazech nevyznají. A často tápou i dospělí. Převládá názor, že výtvarnému umění rozumějí pouze ti nejvzdělanější teoretici, a pro ostatní je prostě příliš složité. Architekt a popularizátor výtvarného umění Michael Třeštík (nar. 1947) se tento náhled snaží změnit. V roce 2011 vydal úspěšnou publikaci Umění vnímat umění, která měla laikům zprostředkovat teorii a dějiny výtvarného umění, a s novinkou Umění vnímat umění pro děti a rodiče se pouští ještě dál.

Kniha je plná dobrých rad, jak se ve světě výtvarného umění neztratit. Autor na rovinu říká, že zapamatovat si všechna data a jména nemá na začátku smysl, daleko důležitější je naučit děti dívat se na obrazy, sochy a další umělecká díla, užívat si je a umět o nich diskutovat. V knize k tomu využívá dialog s fiktivním malým klukem. Povídají si o obrazech, jejichž reprodukce jsou v publikaci otištěny, o příbězích za nimi a Třeštík přitom nenápadně vysvětluje i teorii výtvarného umění. Dítě se na jednoduchých příkladech dozví, co je to skica, perspektiva nebo reprodukce.

Knih s podobnou tematikou se v českém literárním prostředí nevyskytuje mnoho, Třeštíkovo zpracování je unikátní. V roce 2014 například vydalo nakladatelství Labyrint respektovanou knihu Jiřího Franty a Ondřeje Horáka Proč obrazy nepotřebují názvy, která dětem výtvarné umění přibližuje v komiksovém provedení a pomocí detektivního příběhu. O edukaci se snaží i publikace Hurá do galerie Pavlíny Pitrové, vydaná loni v nakladatelství Fragment, avšak komplexnější práce pro děti, která by výtvarné umění srozumitelně vysvětlovala, doposud chyběla.

Autoportrét neboli selfíčko

Michael Třeštík se při psaní knihy očividně opíral o zkušenosti s vlastními vnoučaty (ostatně jim je také věnovaná), dotazy dítěte, jeho slovník i reakce jsou autentické. Třeštík se zároveň ve výkladu dovede přiblížit dětskému světu a jeho vnímání, vše srozumitelně zjednodušuje („U portrétu musí být vyobrazený určitý člověk. A když je tím člověkem malíř sám, tak tomu se říká autoportrét, to je něco jako ‚samopodobizna‘. Vy byste tomu asi říkali ‚selfíčko‘.“, str. 14). Slovník i styl knihy jsou přizpůsobené zhruba desetiletým dětem.

Kapitoly nejsou řazeny v časové posloupnosti jednotlivých uměleckých období, autor přeskakuje z tématu na téma a dbá hlavně na to, aby fiktivní rozhovor s dítětem byl zábavný a aby podněcoval k přemýšlení. Pokládá mnoho otázek, na které si dítě při čtení může zkoušet samo odpovědět. Jeden z dialogů nad úskalími reprodukce například zní: „Když se díváš na reprodukci toho obrazu, tak to není totéž. V čem myslíš, že je rozdíl?“ „Nevím.“ „Přemýšlej!“ „Skutečný obraz je větší.“ „Výborně! To je ten nejdůležitější rozdíl. Ještě pak na reprodukci nemusejí být věrné barvy, ale hlavně na reprodukci dobře necítíš strukturu malby.“ „Co je to struktura?“ (str. 63)

Těžké vysvětlivky

Třeštík v knize několikrát opakuje, o čem si s dětským protagonistou dříve povídali. Nejedná se však nikdy o historická data či jiná fakta, ale například o myšlenku, že nevadí, když člověk obrazu nerozumí. Na několika místech knihy, kde autor zřejmě sám cítil, že informací už je mnoho najednou, dětem radí, aby si další část nechaly až na později. Kniha má i druhý plán pro starší čtenáře, a to teoretické vysvětlivky po stranách textu, které se snaží přiblížit určitý termín nebo umělecký směr. Pro menší děti budou hůře srozumitelné a záleží pak na rodičích, zda je budou schopni svým dětem dovysvětlit („Symbolismus se snaží vyjadřovat ‚hlubší myšlenky‘ než jen podobu viditelného světa, k čemuž používá symbolických, zástupných objektů nebo náznaků.“, str. 60).

Grafickou stánku díla, celkově povedenou, bohužel kazí nesourodost obálky a vlastního obsahu knihy. Je to škoda, zvláště u díla s tematikou výtvarného umění. Grafika textu je čistá, nápaditá, laděná do bílo-červeno-modré kombinace, obálka s obrázky kluků naopak připomíná starší grafiku, například filmového studia Bratři v triku, a kombinuje tři fonty, které navíc neladí s vnitřkem publikace. Pokud však odhlédneme od obálky, je grafická stránka příjemná a funkční. Reprodukce jsou kvalitně otištěné, hůře viditelné části děl pak doplňuje jejich detail.

Školáci, kterým je kniha primárně určena, už by si ji jistě zvládli přečíst sami. Titul však apeluje i na dospělé – možná tu nejeden rodič narazí na spoustu nových informací a zejména na přístup k výtvarnému umění, který mu pravděpodobně nikdy nikdo nenabídl. A pokud kniha zaujme děti i dospělé, mohou se vydat za zobrazenými díly do galerií, až budou zase otevřené – Třeštík na konec knihy přikládá seznam, kde jsou obrazy či sochy k vidění.

Jedničkáři a zlobilové

V postavě dospělého „učitele“ se Třeštík stává skvělým průvodcem, který si nehraje na vševědoucího, naopak velmi často přiznává, že také neví. Vysvětluje tak dítěti nejen to, že ve výtvarném umění nemusí rozumět všemu, ale mezi řádky tak zaznívá i tolik potřebné pochopení, že děti jsou dobré takové, jaké jsou. Třeštík rozděluje v této knize lidi na „jedničkáře“ a „zlobily“. Malíři-jedničkáři se vždy drželi daného stylu nebo techniky, kdežto malíři-zlobilové experimentovali a díky nim se umění posunulo dál. Mohlo by se tak zdát, že zlobilové jsou ve světě potřebnější, Třeštík však okamžitě přichází s argumentem, že malíři-jedničkáři dovedli daný směr k dokonalosti, které zase zlobilové nedosáhli.

Přes drobné výhrady je kniha Umění vnímat umění pro děti a rodiče vynikajícím a jedinečným dílem. Přitahuje pozornost dětí (a bezpochyby i dospělých) ke světu, který bývá nepřístupný a pro mnohé (i proto) nezajímavý. Podle autorova postoje však stačí umět se dívat a chtít o obrazech přemýšlet: „I když toho člověk moc neví, může mít z umění spoustu radosti.“ (str. 92)