Michael Třeštík (nar. 1947) je na kulturním poli bezesporu výraznou personou. Můžeme ho znát jako prozaika, architekta, publicistu, vydavatele, dokumentaristu, esejistu, v posledních letech inklinuje i k poezii. Nečekejte však žádnou sbírku básní, kterou autor poskládal za půl života a až nyní se rozhodl jít s kůži na trh. Tak jednoduché to není. Třeštík nehraje podle not, nedrží se šablon, tvoří věci, které považuje za zajímavé, které ho naplňují, baví. Krom publikací vykazujících určitou encyklopedičnost (série naučných knih Kdo je kdo), děl věnujících se recepci umění pro širokou veřejnost (tituly jako Umění vnímat umění) a sbírek esejů či fejetonů (například Hodně jsem někde) se prezentoval i na poli prozaickém, když vydal román Zdi tvé (Motto, 2018, první vydání pochází z roku 1988). V poslední době se však začal více věnovat poezii, ovšem svým vlastním způsobem. Publikoval noční rozhovor s mrtvým básníkem Vladimírem Holanem pod příznačný názvem Noc s Holanem (Archa, 2022) a o rok později sbírku Haiku (Archa, 2023), v níž rozvíjí známou formu japonské poezie. Z výše uvedeného je patrné, že Třeštík neinklinuje k tvorbě ucelených, komplikovaných poetických celků. A to do velké míry platí i pro jeho nejnovější titul, jenž odkazuje k dílu amerického básníka a historika Carla Sandburga. Třeštík ho koneckonců spolu s Jiřím Kolářem překládal a byl jím natolik fascinovaný, že se rozhodl navázat na Sandburgovu formu. Třeštíkovu knihu Definice poezie (Archa, 2024) lze charakterizovat jako básníkovu snahu zachytit něco tak těžce hmatatelného, jako je poezie sama. A byť můžeme spekulovat o modelovém čtenáři takové publikace, sbírce to rozhodně neubírá na podmanivosti.

Padesát tři definic

V knížce najdeme celkem padesát tři definic, které mají často formu trojverší. Žádná nemá název, nenajdeme zde interpunkci, vše je pouze o slovech a o tom, co znamenají. Základním Třeštíkovým východiskem tudíž může být pomyslné konstatování, že jedinou zbraní poezie jsou slova. Přestože forma knihy evokuje „pouhopouhý“ poetický slovník, autorovy definice (pokud je budeme takto souhrnně nazývat) se vyznačují značnou básnivostí. Jedna báseň působí jako výstižný milostný obraz: „Poezie je na stěnu už vržený / stín ženy / který teprve přijde“ (s. 14), jiná v sobě nezapře humor: „Poezie je porno / až k cudnosti Malého prince / proškrtané“ (s. 21). Vše si drží svůj jasný tvar. Výstižně definovat poezii je skutečně složité a Třeštíkova sbírka si takové ambice ve výsledku ani neklade. Je to především hra, zábava, která má ponoukat k zamyšlení, nutí čtenáře k vlastním definicím, ke zpřítomnění slov. „Poezie je svrbivá touha / po pořádku / v plechovce starých šroubků“ (s. 38). Obsah definic se pochopitelně mění, ale neustále se snaží uchovávat určitou tajuplnost. Leitmotivem knihy je totiž neuchopitelnost poezie.

Poezie se zlomí, kdy zrovna potřebuje

Během čtení jsem neustále přemýšlel, jak hodnotit, jak recenzovat něco natolik prchlivého, jako je sbírka definic poezie. Vždyť tady se hodnotí čirá podstata poezie, její význam, smysl. Neustále jsem si připomínal, že čtu texty, básně, všímám si opakujících se motivů, ať už se jedná o zvuk (hudební nástroj, šelest, zvonění, cinkání), nebo o parametry snovosti, ale nakonec se přede mě opět postavila ona neuchopitelnost: „Poezie je namáhání vět / až do únavových zlomenin / řádků“ (s. 56). A o to jde v Třeštíkově sbírce především. Poezie se zlomí, kdy zrovna potřebuje. Třeštíkovým pohledem ji lze považovat i za mladšího sourozence prózy, sourozence plného fantazie, neukojitelné odvahy, prožívajícího každou emoci, nadšeného do všeho, co se namane. A současně sourozence těžko unavitelného. V tom můžeme s autorem souhlasit: poezie nezná hranice, a když jí je postavíme, zase si je zbourá. „Poezie je údiv / oloupaný / na pár slov“ (s. 9). A údiv přece nepotřebuje vysvětlovat, neprahne po přeměřování, není tu od toho, abychom ho podrobovali nálepkám. Je odvážné a zajímavé vydat knížku definic, tedy jednoznačného určení významu, která ale ve výsledku vzbuzuje nejednoznačnost. Z takového počinu čiší radost – a to nejen pro autora, ale i pro čtenáře, který ke knížce přijde s hlavou otevřenou.

Definice poezie Michaela Třeštíka zřejmě není kniha pro všechny. Je určená primárně pro poezii samotnou. Čtenář nebude nahlížet do duše lyrického subjektu, nebude objevovat tajuplné obrazy a jinotaje, nebude žasnout nad gradací nebo formální vybroušeností veršů. Nenalezne sounáležitost ani pochopení. Na druhou stranu ale sbírka dokáže nabídnout něco, co žádná jiná nemá: zříká se ambicí. Neobsahuje ani pravdu, ani lež, nezobrazuje žádný znovunalezený nebo mizející svět, nic nekritizuje, neprovokuje, neburcuje. Nalezneme v ní pouze slova, která jsou jádrem poezie a která Třeštík poezii navrací. Mě coby čtenáři sbírka přinesla do života závan hravosti, neohraničeného fantazírování a radosti ze slov. A myslím, že autor to měl stejně. Ach, poezie, co vlastně jsi?