Básnická skupina Osamělí běžci byla založena v roce 1963. I přes smrt Ivana Laučíka v roce 2004 pokračuje v činnosti dodnes a je tak patrně nejdéle činnou literární skupinou v Evropě. V českém překladu vycházely ukázky z tvorby Osamělých běžců od 60. let (časopis Plamen, r. 1967), naposledy pak v antologii Rytíři textových polí (2005). Několik básní z této knihy, jejímž překladatelem byl rovněž Miroslav Zelinský, je znovu otištěno v přítomné antologii v revidovaném překladu.

Slovenština se v knize Osamělí běžci objevuje v několika průvodních úryvcích z esejů, korespondence, deníků a dalších textů členů skupiny, odrážejících především výraz autorských postojů a chápání básnické práce. Ivan Štrpka vychází nejzřetelněji z reflexe textů moderní literární teorie, mezi nimiž má výsadní postavení představa otevřeného díla Umberta Eca. Laučík své vidění básnictví formuluje pomocí důsledně rozvíjených obrazů evokujících přírodní děje a skutečnosti (záblesk světla, sestup do jeskyně či zranění při pádu v horách). U Petera Repky je kladen důraz na osobní rovinu, například v pointovaných popisech vztahu k postavám světové literatury (Salvador Dalí, Allen Ginsberg).

Součástí knihy je také detailní studie Zoltána Rédeye. Díky ní se lze poněkud zorientovat v tvůrčích a publikačních cestách jednotlivých autorů. Lze tak například vidět, že (podobně, jako tomu bývá v českém prostředí) byly sbírky osamělých běžců často publikovány s odstupem a v jiném pořadí, než v jakém byly napsány.

Slovo, místo a krajina
Aktivita slovenské básnické skupiny je založena na přátelství a vzájemné tvůrčí inspiraci. V básních přítomných v antologii se to projevuje mimo jiné potlačením explicitně politických témat a důrazem na smyslovou či osobní rovinu prožitku. Proto také nejsou motivace a sémantický pohyb v básních vždy zcela zřejmé, což může vyvolávat představu obtížné čitelnosti.

Tento dojem podtrhuje také práce se závorkami, spojovníky, pomlčkami, majuskulemi, vynecháním interpunkce a dalšími prvky, které přispívají k mnohoznačnosti výpovědi. Nejvýraznější jsou tyto prostředky u Ivana Štrpky a v raných básních Ivana Laučíka. Ten navíc pracuje s množstvím zámlk a tíhne k evokaci jednotlivých izolovaných obrazů. Sled, který v básních dává autor do pohybu, se svou estetikou podobá filmovému střihu.

Návrat od Pólů s rozpadlýma nohama
Spací pytle vláčené po krách
Jako semeno
unášené
k břehům
Utírali si nohy do psů – suché sekání
(nepřebroditelného)

Jen rosol oka bude přidávat nebo ubírat světlo

Pátrač bije křídly do moře:
Mezivládí
oznamované zvonem provincií

Jsme příbuzní na začátku
(Ivan Laučík: Mezivládí, s. 30)

Mezi tvůrčími cestami jednotlivých autorů lze nalézt množství styčných míst či sdílených prostorů a putujících motivů. Nejvýraznější je prostředí zimy a hor a sémantika čerpající z invokace živlů, mezi nimiž převažují vítr a voda (tedy živlů u Aristotela spojených s horizontálním pohybem připomínajícím běh).

Zásadní roli, zejména u Štrpky a Laučíka, má topografie – u Štrpky například Rovinsko nebo mnohoznačně znějící „jihozápad”, u Laučíka Tatry či Liptov. Vzhledem ke spojení konkrétnosti krajiny s citlivostí k životu země a přírody lze mluvit o environmentálním či ekologickém rozměru Laučíkovy poezie. Její východisko a těžiště leží ve vidění přírody jako partnera i prostoru dávajícího život.

… a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo (Žd 12,1)
Topografie poezie Petera Repky jako by naopak byla ovlivněna jeho odchodem ze Slovenska v roce 1970. V raných Repkových básních nacházíme hory a sníh, podobně jako u jeho básnických druhů. Postupně se však jejich prostorové zasazení mění v abstraktnější obrazy a místa odkazující k židovsko-křesťanské tradici.

Odkazy k Bibli a obecně ke křesťanské kultuře tvoří méně nápadnou spojitost tvorby všech tří autorů. U Štrpky například ve fragmentech promluv připomínajících hortativní výroky z evangelia:

„NÁSLEDUJ MĚ! Neusni!“ (s. 219), u Laučíka především v souvislosti s motivem větru v konkrétních i symbolických významech. Zajímavou spojitost tvoří také přítomnost anděla v Repkových (místy v téměř groteskní podobě) a Štrpkových textech (v protikladu k mnohovrstevnatě modelované loutce).

Charakteristická je nicméně práce s náboženskou symbolikou a evokace míst s náboženstvím spojených (chrámy, pouště) právě pro básně Petera Repky. V pasážích z rozsáhlého cyklu ŽE-LEZ-NI-CE si Repka například osvojuje tón novozákonních gnómických promluv a vytváří osobité chápání křesťanského putování, pouti či postavy poutníka. Repka takto vytváří nejrůznější mnohoznačné promluvy: „Věru, pravím Vám, / tajní zaměstnanci přikážou mnichům, / jak rozveselit karneval. / Utopení zůstanou navždy žízniví.“ (s. 170) Nevyhýbá se však ani moralitám: „Věru, kdo lže, / uráží sebe samého / a peníze jsou hnízdem lží.“ (s. 170)

Výrazným prvkem Repkových básní je také jazyková hravost, humor a ironie. Na druhé straně ji pak vyvažuje melancholický tón a zdůvěrnělý vztah ke smrti.

A všechno zmodralo
To se můžu jít rovnou utopit
Za svítání v bleděmodrých pilinách dřevoskladů
Plechové příbytky předměstské po pás v prachu

Na smrt unaven
bludný chlapec smetišť pod vypálenými mraky
v popelech nebe
v kolenou chladné a žhavé kameny

Dál běž pěšky
Majiteli vysvědčení o nemajetnosti
Ve východní čtvrti
kalná řeka
(Peter Repka: Med-itace, s. 127)

Literární štafeta
Charakteristik a sdílených či odlišných motivů by bylo možné vypočítat ještě mnohem více. Z těch sdílených například modrou barvu, stav horečky, metafory spojené s válkou a technikou, lavinu. Z odlišných pak Štrpkovy loutky či ruce, Laučíkovy jeskyně či velryby, Repkův podzim či ptáky.

Zmíním se už jen o jedné podobě vztahu Osamělých běžců k moderní (převážně západní) literatuře, jejíž díla i jednotliví autoři se objevují v básních všech členů skupiny. V jejich kánonu nenalezneme sice nic zvlášť překvapivého, vůle podílet se na širším kulturním kontextu je nicméně podstatnou složkou jejich tvorby. Písemnictví se zde stává živoucí skutečností pocitu oslovení a souvislosti, knihy a jména dostávají ostré, osobité kontury. V titulech Laučíkových básní tak nalezneme například jména Antoine de Saint-Exupéry či Henri Michaux, u Petera Repky potkáme Huckleberry Finna či Nadju. S Franzem Kafkou („zoufale utajen[á] agnostick[á] městsk[á] vrána“, s. 250) a Ezrou Poundem pracuje ve svých básních jako s postavami Štrpka.

[...] E. P. (slepnoucí stařec
s tváří rozbrázděnou jako epos; hluboce mhouřící proti
světlu po propuštění z vězeňského blázince) (svíra-
je zbytek sfouknutého knotu ve ztuhlé ruce, která
celý život v tichu neochvějně zpívala)
(Ivan Štrpka: Mezihry: Loutky o hlavu kratší, s. 215)

Právě v tvorbě Ivana Štrpky zaznívají literární reminiscence nejvýrazněji. Z mnoha dalších můžeme uvést ještě Tristana, přítomného v titulu sbírky Tristan tára (1971), Duinské elegie Rainera Marii Rilka jako inspiraci sbírky Tichá ruka: Desať elégií (2006) či eliotovský motiv dutých lidí ve sbírce Medzihry: Bábky kratšie o hlavu (1997). Štrpka se také věnuje překladu. Pod pseudonymem František P. Osoba spolupracoval například na vydání básní Fernanda Pessoy ve slovenštině.

Přání Ivana Štrpky vytvořit v antologii nakladatelství Protimluv svébytnou knihu zvoucí k nové četbě básní Osamělých běžců má mnoho předpokladů k naplnění. I přes chybějící paratexty (obsah, datace a původ jednotlivých textů) a obtížně sledovatelnou soudržnost některých částí antologie, sestavené z bohaté tvorby tří svérázných básnických osobností, je členitý reliéf knihy přehledný. Snese tak opakovanou a hloubkovou četbu, jejíhož rozšíření se snad brzy dočkáme.