Knihy s tematikou sovětských pracovních táborů se většinou věnují osudům mužů, kteří se snaží přežít zdejší drsné podmínky. Dílo slovenského spisovatele a publicisty Petra Juščáka je ovšem jiné už v tom, že se primárně nezabývá muži, ale ženami. Příběh Ireny Kalaschové, která se v knize A nezapomeň na labutě! ocitne po nespravedlivém soudu v sibiřském gulagu, vychází z reálného základu. Peter Juščák ještě před tímto románem vydal faktografickou publikaci Odvlečení, která se zabývá osudy československých občanů transportovaných do pracovních táborů v SSSR.

Jedním z příběhů byl i ten Ireny Kawaschové. „Příběh Ireny mi vyprávěl jeden muž z Kežmaroku, který se narodil v pracovním táboře na Kolymě, což je území nad Magadanem, mezi Vladivostokem a Kamčatkou. Je to místo, kde se nacházely nejtvrdší sovětské lágry. Přestože Irena byla v šestém měsíci těhotenství, odsoudili ji k deseti letům vězení. Transport do tábora dítě nepřežilo, Irena potratila. Přesto se jí pak v příšerných podmínkách lágru narodilo další dítě a tím dítětem byl právě tento muž,“ řekl Juščák pro Český rozhlas Vltava.

Román tuto základní linku příběhu kopíruje a přidává k ní další osoby a aspekty, soustředí se zejména na hloubkovou psychologii postav. V pracovním postupu by se tak dal přirovnat například k české autorce Kateřině Tučkové, která na základě hloubkové rešerše materiálů a příběhů napsala román Vyhnání Gerty Schnirch o odsunu brněnských Němců.

Nejhlubší motivace postav

Hlavní hrdinka románu A nezapomeň na labutě! Irena Kalaschová, dříve svéhlavá a bojovná mladá žena, je po letech v lágru odevzdaná, avšak stále doufá. Na konci války neposlechla svého muže a tchyni a odešla v šestém měsíci těhotenství hledat svou prvorozenou dceru. Na cestě ji ale chytili vojáci, odsoudili k mnohaletému trestu v gulagu a Irena pak cestou ve vlaku na Sibiř porodila mrtvé dítě. Její rodina o ní ani po letech nemá jedinou zprávu, Irena prostě jednoho dne zmizela. V táboře pak začala nový „vztah“ se Šotou, kterému následně porodila syna.

Irena v příběhu posléze stojí téměř před Sophiinou volbou. Když jsou jejímu a Šotovu synovi tři roky, musí se rozhodnout – buď dát dítě k adopci, nechat ho u vesničanky, kde ho bude moci i dále několikrát do roka vídat, avšak zároveň se ve vztahu k němu zbavit jakýchkoli práv; anebo ho poslat do neznámého prostředí vzdáleného dětského domova, přičemž bude mít jen malou šanci, že ho po propuštění opět najde a bude ho moci vychovávat.

Juščák se v románu noří do duší téměř každé z postav a hledá nejhlubší motivace a pohnutky k jejich rozhodnutím a chování. Vrací se nejen k příběhu hlavní postavy Ireny, ale i jejích spoluvězeňkyň nebo dozorkyně Parasky. Ta kdysi taky bývala vězeňkyní, posléze však povýšila. Ke všem se chová hrubě, často se vzteká, a když slyší zpěv, dostává záchvaty zuřivosti. Její duše je zahořklá. Juščák ale ukazuje, že i ona kdysi mohla být labutí, které však na její cestě někdo zlomil křídlo, nebo dokonce krk.

Příběh v mozaice

Struktura románu je mozaikovitá, autor v rychlých střizích střídá prostředí, čas i postavy. Je čtenářsky náročné soustředit se a pamatovat si vše, aby se vše na konci poskládalo do výsledného tvaru. Nicméně pokud se to čtenáři povede, čeká ho velmi intenzivní prožitek a mnoho námětů k přemýšlení, jak by se v dané situaci zachoval sám nebo zda postava s takovou minulostí vůbec mohla jednat jinak.

Vzhledem k tomu, že Peter Juščák zvolil prostředí ženského pracovního tábora, měl daleko větší prostor pro popsání nejen drsných podmínek, ale i křehkých ženských duší, které v táboře postupně umírají. Ke komu se mají modlit, a mají se modlit vůbec, když je to zakázané? Pustí je domů dřív, když v táboře otěhotní a porodí? A co ženy cítí, když se po měsících a letech, ztrhané, zubožené a vyhublé, poprvé uvidí v kousku ušmudlaného zrcátka své spoluvězeňkyně?

Román pak vlastně mimoděk, v druhém plánu, popisuje nesmyslné a tvrdé řády gulagů, které drží pohromadě jen nekončící obdiv k velkému soudruhu Stalinovi. Celým románem pak prosakuje jedna velká nejistota: co bude dál? Informace nejde zadržet věčně, vždyť děj románu začíná 5. března 1953, tedy v den, kdy Josif Vissarionovič Stalin zemřel.

Kniha A nezapomeň na labutě! nabízí zajímavý pohled na gulagy z ženské perspektivy, který, ačkoli ho psal muž, odhaluje velmi uvěřitelně skrytá zákoutí ženského smýšlení a prožívání. Je ovšem potřebně naturalistický. V gulagu totiž mohou přežít jen ty, které všechno ženské (a vlastně i lidské) v sobě dokážou potlačit, a přesto neztratit naději, že jednoho dne budou opět svobodné, podobně jako hejno vzlétajících labutí za plotem tábora.