Kdybychom popularizaci vědy rozdělili na měkkou a tvrdou, tedy na tu, která cílí na co nejširší masu čtenářů a nabízí především povšechné shrnutí určité problematiky či přehlídku nejpozoruhodnějších faktů z vybrané oblasti, oproti té, jež se snaží nejvážnějším zájemcům, často odborníkům z jiných oborů či poučeným laikům, přiblížit jen s nejnutnějším zjednodušením složité vědecké otázky (rozdělení není nijak hodnotící, oba typy mají své opodstatnění a různí autoři se obvykle pohybují na škále mezi oběma krajnostmi), byl by jedním z předních zástupců první kategorie britský vědecký spisovatel Marcus Chown (nar. 1959). Jeho popularita dávno překonala anglickojazyčný trh a s řadou jeho publikací se v překladu brzy po vydání originálu mohli v minulosti seznámit i tuzemští čtenáři. Namátkou uveďme knihy Vesmír hned vedle (The Universe Next Door, 2001; česky Granit 2003), Musíme si promluvit o Kelvinovi (We need to talk about Kelvin, 2009; česky Kniha Zlín 2010) či Jaký to nádherný svět (What a Wonderful World, 2013; česky Kniha Zlín 2014). Nejnovějším přírůstkem do této skupiny se opět pod hlavičkou Knihy Zlín stal koncem loňského roku titul Nekonečno v dlani (Infinity in the Palm of Your Hand, 2018), jenž čtenářům odhaluje „Padesát divů našeho neobyčejného vesmíru“.

Od buňky po Saturn

Avizovaná padesátka divů se však netýká jen vesmíru „vnějšího“, nýbrž i „vnitřního“. Hned první ze sedmi tematicky ucelených částí knihy se totiž možná trochu překvapivě věnuje biologii a autor v ní sleduje například vznik odlišných pohlaví a pohlavního rozmnožování (můžou za to paraziti), význam kyslíku pro život a mikrobiomu pro naše zdraví nebo společný původ všech pozemských organismů, kteréžto téma uvádí příběhem slavné cesty Charlese Darwina kolem světa. Zaujme i kapitola věnovaná pravidelné obnově většiny tělních buněk mnohobuněčných organismů, v níž Chown mimo jiné s nadsázkou prohlašuje: „Ve skutečnosti se každých sedm let v lidském těle vymění téměř všechny buňky. Tím by se možná dal vysvětlit známý fenomén ‚partnerské krize po sedmi letech.‘ Při pohledu na svého partnera si řeknete: ‚To přece nemůže být ten člověk, do kterého jsem se zamiloval/a!‘“ Druhá a do jisté míry navazující část se zabývá lidskou evolucí a vysvětluje například, proč jsou babičky evoluční výhodou – menopauza je dle autora evoluční inovací, která starším ženám dovoluje namísto výchovy vlastních dětí, což je v pokročilém věku hodně nejistá investice, pomáhat s výchovou vnoučat, a dál tak alespoň v rámci možností předávat své geny další generaci. Trochu násilně do této sekce spadá i kapitola pojednávající o faktu, že neexistuje žádná kvalitní fotografie prvního člověka, jak se prochází po Měsíci, ale budiž.

V následujících dvou oddílech se Chown vzdaluje od biologických otázek a vydává se nejprve na průzkum Země, přičemž analyzuje důsledky faktu, že se vše skládá z atomů. Představuje, jakým způsobem na Zemi „pracuje“ sluneční energie, vrací se na rozhraní druhohor a třetihor, kdy běh pozemského života zásadně ovlivnila srážka s velkým asteroidem, načež se rovnou vydává na obhlídku celé sluneční soustavy. Že jde, přinejmenším z Chownova pohledu, o látku velmi zajímavou, dokládá to, že jí z omezeného rozsahu vyhradil hned deset kapitol. V těch mimo jiné ukazuje, že množství energie vyzářené Sluncem nezávisí na jeho složení, takže by klidně mohlo být „složené z banánů“, nebo že fotony, jež ze Slunce dopadají na Zemi, jsou skuteční staříci – let kosmickým prostorem jim sice trvá něco přes osm minut, ale cesta z nitra na povrch hvězdy 30 000 let. Po kapitole věnované původu našeho Měsíce se dostane i na měsíce ostatních planet, například na Jupiterův Io, vulkanicky nejaktivnější těleso sluneční soustavy, či Saturnův Japetus. Saturn je ostatně protagonistou i několika dalších kapitol, třeba těch o proslulých prstencích či o hurikánu ve tvaru šestiúhelníku, jenž na severním pólu této obří plynné planety řádí.

Vesmír letem světem

Pátá část, která obsahuje dokonce jedenáct kapitol, se vrací k otázkám obecnějšího rázu. Od úvodního textu, jenž dal název celé knize a v němž autor tvrdí, že kdyby se z atomů odstranil veškerý volný prostor, vešlo by se lidstvo do jediné kostky cukru, byť kostky proklatě těžké, se dostane pozornosti teorii relativity, elektromagnetické interakci, duální povaze částic či entropii. Řeč však přijde také na podivné vlastnosti helia, druhého nejrozšířenějšího prvku ve vesmíru, který za normálních okolností nezmrzne a při teplotě blízké absolutní nule teče do kopce, na úvahy o teorii všeho (Chown představuje pouze strunovou teorii) či na teoretickou možnost sestavení stroje času. Po kratším šestém oddílu, v němž se autor zabývá problematikou mimozemského života, například možností jeho existence na Jupiterově měsíci Europě, už přichází část závěrečná. V ní dojde na představení řady zajímavých kosmologických témat od velkého třesku, temné hmoty a temné energie či reliktního záření přes černé díry a jejich možný význam při regulaci struktury domovských galaxií až po nedávnou detekci gravitačních vln (podle autora snad nejvýznamnější astronomický objev posledních několika století) nebo teorii paralelních vesmírů. Ta, jak Chown dodává, mu je z jednoho důvodu víc než sympatická: „Ačkoli je možné, že pro vás byla má kniha tou nejnudnější a nejotravnější, po které jste ke své smůle kdy sáhli, mohu se utěšovat myšlenkou, že v nekonečném počtu dalších vesmírů vám připadá jako to nejúžasnější, co jste kdy četli, a rozhodli jste se koupit ji koupit k Vánocům všem vašim přátelům!“

Poslední citát jen dokazuje, že Chown rozhodně není autorem, který by se ve svých knihách snažil zachovávat střízlivý akademický odstup, což pro jeho pravidelné čtenáře není nic překvapivého. Rád naopak využije každé příležitosti propašovat do svých textů nějakou tu humornou vložku, třebaže kupříkladu tvůrcům knihy O čem víme prd nesahá v tomto ohledu ani po kotníky (jestli je to dobře, nebo špatně, závisí na čtenářově vkusu). Už vzhledem k rozsahu (lehce přes 250 stran) a počtu kapitol (50) je zřejmé, že kniha nejde a ani nemůže jít nijak do hloubky, přestože sem tam do zajímavých detailů přece jen nenápadně zabrousí. Autor koneckonců hned na úvod přiznává, že se při výběru témat zaměřil na ta „nejúžasnější vědecká zjištění, na něž za roky své práce narazil“.

Při hodnocení Chownovy knihy se nabízí srovnání s koncepčně podobnou, i když tematicky lehce posunutou Vědou podle abecedy Petra Koubského, která rovněž vyšla na podzim roku 2019. I ta se totiž čtenářům snaží popularizační formou představit podobný počet zajímavých vědeckých hesel, nicméně na naší škále mezi měkkou a tvrdou popularizací je od měkkého konce výrazně dál než Chown. Ovšem za hlubší proniknutí do probíraných otázek možná platí trochu nižší čtenářskou přístupností (ač stále uspokojivě vysokou). Celkově tak Nekonečno v dlani potěší i pobaví každého, kdo má chuť dozvědět se něco o sobě i vesmíru, v němž žije, a to navíc velmi čtivou a vskutku širokému čtenářskému okruhu přístupnou formou, byť vážnější zájemci o představená témata zde najdou spíš inspiraci než zcela uspokojivé odpovědi.