Za liberální demokracii a dějinám navzdory
Liberální demokracie je v krizi. Nadešla doba postpravdy, populismu, fake news a velká část společnosti se přiklání k autoritářství. Jak ale čelit této palčivé výzvě? Podaří se v budoucnosti vůbec uhájit demokratické ideály vybojované v krvavém 20. století? Na to se snaží odpovědět také Yascha Mounk ve své knize Lid versus demokracie.
Dílo americko-německého politologa Yaschy Mounka se řadí mezi kritické reflexe soudobého světového trendu stále častějšího vzdalování se ideálům liberální demokracie směrem k populistickým, iliberálním, ba autoritativním formám vlády. Dnes se až melancholicky vzpomíná, obdobně naivně jako v případě „Belle Époque“, na „zlatý věk“ devadesátých let, tj. období, kdy skončila studená válka, a s pádem bipolárního světa měl nastat konec dějin, přičemž právě liberální demokracie se měla stát oním posledním stádiem, uskutečněním dějinného vývoje. Nicméně tvrdé dopady hospodářské krize, rozhoření válek s terorismem, vzestup nových mocenských center ve světě a konečně také nástup konzervativního paradigmatu „střetu civilizací“ do diskursu společenských věd předložily před liberální intelektuály, jako Tymothy Snyder, Fareed Zakaria, Francis Fukuyama či právě Yascha Mounk, výzvu, zda se také dějiny liberální demokracie a jejích ideálů neblíží svému konci.
Svou knihu Lid versus demokracie: Proč je naše svoboda v ohrožení a jak ji zachránit začíná Mounk taktéž vyjádřením deziluze nad politickým vývojem posledních desetiletí, snaže se přitom o porozumění jednak neúspěchu etablování liberální demokracie v rámci středovýchodní Evropy, jednak otřesem pevnosti liberální demokracie na Západě, symbolizovaném zejména krizí Evropské unie a nástupem Donalda Trumpa v USA. Následně s použitím široké základny empirických dat poměrně přehledně představuje hlavní znaky atrofie soudobé demokracie, soustřeďuje se především na paradox demokratičnosti vítězství populistických a antiliberálních sil. Zvláště pak rozebírá rozklad tradičního pilíře demokracie, tj. svobodného tisku, a následného opanování politického diskursu populistickým jazykem polopravd, manipulujícím s fakty i emocemi obyčejných lidí. V souladu s obecným trendem dále kritizuje tendence k expertizaci a technokratizaci politiky i veřejné sféry, které měly vést k odcizení demokratických institucí od občanů, již kvůli tomu přitakávají jednoduchým a povrchním slibům populistických a iliberálních hráčů.
Zde je třeba zdůraznit, že Mounk, přes nepochybnou validitu předkládaných empirických dat, zůstává od samého počátku své knihy pouze u povrchních frází, až příliš připomínajících perestrojkový jazyk, jako např.: „[M]usíme (…) najít způsoby, jak tyto instituce [zajišťující stabilitu demokracie] zreformovat tak, aby vykazovaly lepší rovnováhu mezi odbornou kompetencí a schopností reagovat na vůli lidu.“ (s. 109) Zůstává rovněž otázkou, zda právě pro zatvrzelou věrnost stále méně srozumitelným liberálně-demokratickým imperativům, že „liberalismus a demokracie jsou hodnoty, o nichž nelze vyjednávat“ nedochází k neporozumění autoritativním diskursům, jež přeci také jsou integrální a dějinotvornou součástí vývoje západního světa. Uvádí-li Mounk závěrem jako odstrašující příklad odklonu od demokracie k populismu případ bratří Gracchů v časech Římské republiky, analogicky tím opomíjeje systémovou nerovnost tehdejší demokracie optimátů, stejně jako dnešního neoliberálního kapitalismu, bylo by spíše vhodné uvést příklad směrem k diskursivnímu rámci „zanechání poctivé práce a odchodu věrně sloužit obci, jež je vystavena nebezpečí“. Ta je obsažená např. v legendě o Cincinnatovi, na němž vpravdě stojí legitimita autoritářských vůdců dnes stejně jako v případě vládců minulosti. U Mounka se však projevuje poměrně častý neduh v podobě paternalistického přístupu vůči společnosti, pročež odklon od liberalismu se zdá být v jeho pojetí hlavně projevem odcizení elit, mravního selhání a podlehnutí zvůli autoritářů, přičemž nešťastný lid je sveden na scestí, dostávaje se tak do osidel iliberálních sil – systém sám je ale nejlepší možný. Snad právě proto jsou kapitoly uvozovány stručnými okénky do minulosti, jako rozšíření knihtisku, ekonomický skok posledních staletí, příklad zavádění svobodné volby, antická tradice občanské identity atp. – aby si čtenář mohl blíže uvědomit jedinečnost a výjimečnost dějinného úspěchu liberální demokracie.
Otázce saturování lidských potřeba přisuzuje Mounk sice velký význam, ale v zásadě je pro něj pouze dílčím projevem přirozených vln hospodářského růstu a zpomalení, kdy vlivem kombinace negativních ekonomicko-společenských trendů dochází k odklonu části voličů, obávajících se o svou bezpečnost a obživu, směrem k populismu. Kritika ekonomického systému u Mounka v části „náprava ekonomiky“ pak nepředkládá více než vágní výčet hospodářských neduhů v rovině nejasné keynesiánské naděje ve vyšší zdanění nejbohatších, v boj proti daňovým rájům, snížení cen bydlení, zvýšení kvality práce a zefektivnění systému sociálního státu, tj. pohroužení se do snu mrtvého ekonomického modelu, jejž právě (neo)liberalismus pomáhal pohřbít. Otázka kapitalismu je v rámci liberálního diskursu nadále implicitně ukotvena v premise, že daný ekonomický systém nejlépe uspokojuje potřeby každého jedince, a tudíž otázky po ztrátě „emočního pouta s liberální demokracií“ jsou hledány čistě v abstraktním, resp. „postpostmateriálním“, zpomalení zlepšování životní úrovně, ve znejistění lidí v důsledku oslabení autority tradičních médií spolu s šířením jinopravd (např. fake news) a konečně v monoetnicitě národů. Pro zachování demokracie tak není pro Mounka důležitá systémová změna globálního kapitalismu, ale naopak víra v jeho principy, tj. povinnost „být silně oddán liberální demokracii“, „odmítat autoritářské alternativy demokracie“ a udržovat shodu politických reprezentací „na významu základních demokratických pravidel a norem“.
Přestože Mounk poměrně přehledně a systematicky předkládá jednotlivé symptomy krize liberální demokracie, zůstává otázkou, zda nabízí jako možnost nápravy také něco konkrétního. Po plamenně vyzývající první části knihy přichází pro čtenáře posléze trochu rozčarování, neboť jako prostředky nápravy jsou prezentovány nejasné fráze o „sjednocení občanů“, „poskytnutí jim reálné ekonomické naděje“ nebo „vštípení jim větší odolnosti proti lžím a nenávisti“. Nic na věci nemění ani obsáhlá poznámka autora, v níž doznává, že si uvědomuje mlhavost a bezzubosti vlastní vize. Otázka oslabení liberální demokracie se tím, jak je tomu opět nezřídka u apologetů tradičního liberalismu, stává věcí mravní integrity, občanského přesvědčení a víry v demokratické instituce. Ona naděje v budoucnost a přetrvání liberální demokracie se tím rychle přetváří v beznaděj, jakousi odevzdanost vůči osudu, jemuž Mounk vychází vstříc, zůstávaje ale věrný starým ideálům. Zdá se tedy, že největší výzvu liberálnímu diskursu neklade nějaká autoritářská či populistická alternativa, ale jeho vlastní hegeliánská sudba dějinné konečnosti.
Mounkova kniha je příkladným ztělesněním krize původního fukuyamovského předpokladu, v němž možnost úspěšné existence neliberálního modelu kapitalismu byla veskrze nemožnou, avšak realita globálního vývoje posledních desetiletí postavila západní liberální demokracii před výzvu, obracejíc původní hypotézu, tj. demokracie skutečně není možná bez kapitalismu, avšak kapitalismus je možný bez demokracie. Nicméně nejen u něj tím vlastní spojení liberální kritiky s kritikou ekonomického systému z podstaty věci absentuje, upadajíc tím do stále více zoufalých, bezobsažně moralizujících a plytkými výzvami se ohánějících úvah, jakou je žel rovněž ta Mounkova. Spíše než jako nástroj obrody liberální demokracie je možné jeho knihu, a jí podobné, číst jako zvěst konce jedné slavné epochy moderních dějin, umírající rozvinutě liberální modernity, jako tragické apogeum plné nejistoty a pesimismu o budoucnost člověka v 21. století.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.