Povídky se málo čtou a málo kupují, tvrdí se mezi nakladateli, a ti proto bývají v jejich vydávání dost opatrní. O to větší radost udělalo nám, kteří si myslíme, že je taková situace vůči povídkářům nespravedlivá a že čtenáři v důsledku o mnoho přicházejí, nakladatelství Kniha Zlín sbírkou Severský bestiář (Nordisk fauna, 2018) švédské spisovatelky Andrey Lundgren (*1986). Aby kletbu prolomilo, vyzbrojilo knihu atraktivním názvem (jakkoli na českém knižním trhu začíná být poslední dobou poněkud přebestiářováno), elegantním designem a zlověstnými, zvědavost podněcujícími ilustracemi Martina Kaisera. Nelehký text svěřilo dobré překladatelce Petře Hesové a věnovalo mu patřičnou péči, zážitek tak nic neruší a nezbývá než držet palce, aby čtenáři knize opravdu dali šanci.

Šest příběhů, z nichž dýchá řídce osídlená severošvédská krajina, spojuje motiv odcizení od světa lidí včetně vlastní rodiny. V první povídce Ptačí křik o nocích vypravěč střídavě navštěvuje své stárnoucí rodiče; úsporným líčením všednosti tří samotářů a vztahů mezi nimi probublávají temnější vody představ, které naznačují, že se protagonisté ve svých lidských rolích cítí nepatřičně a pronásleduje je tajemná touha přiblížit se úplně jiným bytostem: „Tam dole jsou velryby andělé, kteří na věky věků obeplouvají jedno okno za druhým. Vznášejí se pod klenbami. A úplně nahoře na hladině cítí člověk příchuť hlubiny, kterou vnímá v ústech jako něco neznámého, z čeho na něj přichází žízeň...“ Ale také: „Je nebezpečné ulpět pohledem v nicotě, protože to neustálé strhávání nazpět vás nakonec rozbije. Ruce a nohy se polámou a člověk skončí na břiše s nosem na betonové podlaze, z níž se nedokáže zvednout.“

Právě úvodní povídka je díky své těžko uchopitelné melancholické atmosféře možná nejsilnější, i následující Kočka však utkví v paměti. Nahlížíme v ní do zdánlivě normální rodiny, kde se nedospělá vypravěčka ocitá v bezvýchodné situaci mezi matkou, otcem a pubertálním bratrem. Seversky tísnivý příběh by klidně obstál bez zvířecího motivu, ten mu nicméně dodává rámec a srozumitelně symbolizuje touhu po úniku a nezávislosti.

Povídka Když v hlavě přeskočí popisuje zážitek noční cesty prázdným vlakem z odlehlého severského města Luleå s malými zastávkami uprostřed nekonečné pustiny; cestující by možná ani nemusel být tak nejistý jako bezejmenná hlavní postava („Vlastně čekala, že přijde znamení. Jako by se v hloubi duše domnívala, že jakmile dorazí domů a postaví kufr u sebe v bytě na zem, ucítí, co má udělat. Odněkud se vyjeví smysl, jí přímo v ústrety. V opačném případě si sedne a počká na něj“), aby ho hrozivé lesy se svými čtyřnohými obyvateli, bezpochyby odkazující také k lidskému podvědomí, nečekaně přiměly změnit plány.

Zlověstná věta „Když se tátova víčka svezou dolů jako gilotina, zaklapne za sebou dveře od auta“ uvozuje takřka hororové vyprávění s výmluvným názvem Otčí jáma. To dává věrohodně nahlédnout do vnitřního světa holčičky, kterou otec navenek zahrnuje veškerou myslitelnou péčí, přesto je však ve své nevyrovnanosti jejím největším postrachem. Zvířata zde dívce pomáhají přežít týdny a měsíce úzkosti, ani příliš nezáleží na tom, zda jsou, či nejsou jen výplodem její fantazie.

Povídka s názvem Přítelkyně je předvídatelnější než ostatní. Podobně jako v Když v hlavě přeskočí se v ní autorka soustředí na partnerské vztahy a snaží se zachytit chorobnou závislost („Co je zrovna na tobě tak skvělýho, že to se mnou takhle cloumá?“). O to zvláštnější je závěrečný příběh O povaze andělů, v němž se autorka odchyluje od fauny a seznamuje čtenáře s nepochopeným univerzitním profesorem, odborníkem na anděly. I když si to sám pořádně neuvědomuje, ve své tristní každodennosti zřejmě tak trochu očekává setkání s nimi: „Snažil se vysvětlit, že jeho výzkum spočívá spíše v literárněvědní oblasti, jelikož andělé se nacházejí v meziprostoru, ve škvíře mezi skutečnostmi. Důležitá není víra ani zákony fyziky, nýbrž zhuštěná skutečnost, koncentrovaný okamžik, v němž se veškeré úrovně vědomí protnou a vše se ozřejmí (…), vysvětloval. S nevalným výsledkem. Časem ztratil odvahu.“ Zda se jeho očekávání naplní a jak, samozřejmě nebudeme prozrazovat.

Andrea Lundgren dokáže přesvědčivě načrtnout psychologii svých postav i vztahy mezi nimi a okořenit je dávkou záhadnosti a pochmurnosti, což už od seveřanů tak nějak očekáváme. Pracuje s atmosférou opuštěné krajiny, ale také s náznaky a symboly odkazujícími do podvědomí. Zkoumá a ohledává neznámý terén, který má každý sám v sobě, a snaží se dokázat, že i pro civilizací nasáklé jedince zůstávají zvířata stále ještě něčím víc než jen masem na talíři nebo krotkými mazlíčky.

Čtenáře, kteří si rádi dopřejí „severské podivno“ spíše v méně koncentrovaných, srozumitelnějších (srovnáme-li knihu například s nedávno vydanou Sobí horou další současné švédské spisovatelky Karin Tidbeck), zamyšlenějších, příjemně plynoucích dávkách, Severský bestiář nezklame.